V posledním rozhovoru s Ludvíkem Vaculíkem, přesněji s manželi Vaculíkovými (Lidové noviny 6. 6. 2015), prohlásil spisovatel o Andreji Babišovi lakonicky: „My jsme ho přijali se sympatií.“ Ale manželka Madla nesouhlasila: „Já myslím, že je nebezpečný.“ Rozdíl v odpovědích spočíval zřejmě v tom, že paní Vaculíková svůj odtažitý postoj získala z médií, zatímco již skoro nečtoucí mistr lidsky zatápal.
Mediálně vypadá kauza Babiš jasně. Šéf Agrofertu, předseda vládní strany ANO 2011, ministr i vicepremiér a mediální magnát v jedné osobě věru není distributory názorů přijímán se sympatií. Právě naopak. Je totiž ztělesněním osobního úspěchu ve dvou protikladných režimech. A hlavně zosobňuje gigantický střet zájmů. V očích politologicky proškolených pozorovatelů představuje Andrej Babiš nevídanou koncentraci ekonomické a politické moci, proti níž demokracie musí být čtyřiadvacet hodin denně na stráži.
Koluje vtip, jak Babiš vyrazil koupit své paní Mladou frontu Dnes a po návratu suše utrousil: „Tak jsem vzal i Lidovky.“ O expanzi jeho moci a vlivu se spisují více či méně učené rozpravy. Dozvídáme se z nich, že ANO je marketingový projekt, jenž zúročil všeobecnou nechuť z pětadvacetiletého vládnutí klasických stran, které se zaštiťují pravicovou a levicovou ideologií. Lomí se rukama nad tím, že Babišův projekt naprosto populisticky (populismus je smrtelný hřích) postavil proti ideologickým omáčkám efektivitu, díky níž konečně – a to je vlastně jediná „anonistická“ ideologie – propadnou roštem dějin neschopné nuly a všehoschopní parazité. A přímo se běduje nad faktem, že Babišovi osobně jsou podřízeni jeho ministři, zastupitelé, funkcionáři státní správy i samosprávy. ANO 2011 opravdu nevyhlíží jako strana, která by mohla svého předsedu a majitele volat k zodpovědnosti, i kdyby překročil všechny meze. Její letošní sjezd – v pořadí už třetí – ukázal, že jde o disciplinovanou firmu, která nesvede vnitrostranické rozpravy ani předstírat. Delegáti třetího sjezdu, kteří stoprocentně potvrdili Babiše v roli předsedy, museli prý být na kolenou prošeni, aby aspoň vznesli nějaký dotaz.
Je to vážné. Nemohu se však zbavit pocitu, že tahle karikatura politické strany je ve skutečnosti něčím systémově běžným, skoro normálním. Karikatura ostatně slouží kreslířům pouze k tomu, aby zvýraznili důležité rysy prachobyčejné lidské tváře. A přísní politologové nedělají v Babišově případě nic jiného, než že láteří nad obtěžující vyvřelinou systémového magmatu. Trochu to připomíná onoho alpského osla, na nějž prý každoročně sedláci naložili všechny své hříchy, vyhnali ho z vesnice a na dvanáct měsíců zůstali bezúhonnými.
Lépe to pochopíme z výkladu politologa Jaroslava Bicana, jenž analyzoval (Listy č. 1/2015) „nebezpečí neomezeného růstu moci“ Andreje Babiše. Dospěl k převratnému závěru, že „čím větší oblast veřejné a soukromé sféry bude mít [Babiš] pod kontrolou, tím menší je šance stanovit jeho působení jisté meze“. Co když se Babiš stane premiérem a při nákupu dalších novin přihodí do síťovky i nějakou tu televizi? Co když jeho Agrofert expanduje do dalších odvětví? To všechno se v právním státě smí, ale… „Čím více peněz Andrej Babiš vydělá, tím více se mohou přelévat do jeho veřejného vlivu,“ napsal Jaroslav Bican a upřesnil, k čemu to vede: „Moc a kapitál různých druhů se navzájem posilují a nabalují se na sebe. (…). Výsledkem není ohrožení demokracie ve smyslu zrušení voleb, ale vytlačení těch, kteří mají jiný názor na směřování ČR.“
Opentlit tímhle jen Babiše a jeho stranu je ovšem omyl. Které klasické strany nepojaly to, co je pro ně nejdůležitější, tedy volby, jako marketingový projekt? Které strany neřeší jako PR každou tiskovou konferenci, každý rozhovor svého lídra poskytnutý médiím, každou účast svých představitelů na různých akcích? Které strany ještě vážně pulírují pravicovou či levicovou ideologii a nemávají transparentem „věcných řešení“, jež už nesmějí být ani „zpolitizována“, natož – nedej bože – „ideologizována“? Vlastně tomuto technokratismu, v němž se pravolevá osa zbortila do stejnorodého chuchvalce, říká ANO radostné ano, bere standardní lídry za slovo a – sedá si k nim do vlády! Zapadá tam celkem dobře.
Když z výkladu politologa Bicana škrtneme slovo Babiš, dostaneme obraz systému, za jehož hranice se politologům, politikům, ba ani voličům myšlenky skoro nikdy nezatoulají. Platí přece obecně, že „čím kdo má více peněz, tím více se mohou přelévat do veřejného vlivu“. I bez Babiše dobře funguje ta mlýnice, v níž se „moc a kapitál různých druhů navzájem posilují a nabalují se na sebe“. Vyhnáním osla Babiše z vesnice kapitalismu se nezbavíme jiných mediálních magnátů, kteří – často na rozdíl od Babiše – přímo řídí denní zprávy svých televizí, periodik a webů. Nezbavíme se nadvlády inzertních oddělení, přes která řídí svobodný tisk bezpočet kapitálově silných Nebabišů. Nevymýtíme chomout autocenzury novinářů s hypotékou na krku, zavřenými ústy a správně srovnaným krokem. Apely na ty správné hodnoty, autonomii občanskou a novinářskou, jsou jednoduše směšné, jestliže toto podloží demokracie má být uchráněno důrazným vzdorem výhradně jen proti Babišovi!
Za žádného režimu či společenského uspořádání – ani za Stalina ne – nebyl zločinnými upadlostmi vinen jeden člověk, jeho kult osobnosti, jeho koncentrovaná moc. Ani Ludvík Vaculík v roce 1967 na IV. sjezdu Svazu spisovatelů nehřímal proti nejmocnějšímu muži ve státě, Antonínu Novotnému, jehož charakterizovala kumulace nejmocnějších postů. Spisovatel však zcela správně mluvil v množném čísle: „(…) jsou opravdu pány všeho? A co tedy ponechávají v rukou jiných než svých? Nic? To tu nemusíme být! Ať to řeknou. Ať je zcela viditelné, že v podstatě hrstka lidí chce rozhodovat o bytí či nebytí všeho, o tom, co má být děláno, myšleno, cítěno.“
Babišofobním ideologům vadí jediné: personální unie politiky a ekonomiky, fyzického, zdálky viditelného spojení státní služby a ekonomické moci. V té ekonomické sféře se zcela nedemokraticky – firma není žádná demokracie, i když to Babiš tvrdí – kumuluje pořádací faktor politiky: kapitál. Je to on, jemuž je stranickopoliticky slouženo. Před téměř padesáti lety Vaculík mínil napůl sarkasticky, napůl vážně, že občanům se má pouze šikovně vládnout, aby měli dojem, že si téměř vládnou sami. „Dosáhnout u ovládaných takového dojmu bývalo cílem náročné pracovní specializace, která se jmenuje politika.“
A to je to, oč tu zase běží. Babiš kazí dojem, ničí ideologii. Svou košatou personální unií hrozí obnažit tutéž mocenskou manipulaci, která v běžné demokracii s okatou dělbou činností a mocí probíhá skrytě, a tudíž účinněji. Král je nahý. A protože tím králem ve skutečnosti není pouze ani především Andrej Babiš (ten si dokonce pohrává s rolí vidoucího dítěte z Andersenovy pohádky), jednou věcí jsem si jistý: kdybych byl ideologem tohoto nejlepšího ze všech strašných světů, také bych propadl babišofobii. Rychle a nevyhnutelně.
Autor je politický komentátor.