Americký žurnalista Michael Pollan pochází z rodiny ovocnářů a sám je zaníceným zahradníkem. Experimentoval mimo jiné s pěstováním marihuany a jejím užíváním, což náležitě zhodnotil ve své literární činnosti. Průzkumu drog především rostlinného původu jako důležité a nedílné součásti kulturního dědictví lidstva se věnuje dodnes, i když se proslavil především jako autor bestsellerů o dějinách vaření. Velkou část své knihy The Botany of Desire: A Plant’s Eye View of the World (Botanika touhy. Pohled rostliny na svět, 2001) věnoval právě marihuaně, kterou považuje za nevyčerpatelný zdroj inspirace. Kromě zkušeností s pěstováním této rostliny v knize vylíčil své cesty do nejdůležitějších tradičních míst výskytu pěstování marihuany a zrekapituloval dějiny jejího užívání se všemi politickými, sociálními
a kulturními zvraty.

Pollan však zkoumá otázku účinku rostlinných látek také z evolučního pohledu samotných rostlin – jaký pro ně má smysl, když působí například jako halucinogen, a jaký to na ně má efekt? Ve své knize říká, že stále nedokážeme zcela ocenit génia rostlin, které jsou podle něj v mnoha ohledech rozvinutější než lidská rasa. Dokonce prohlašuje, že „rostlinné drogy kromě toho, že jsou mentálními nástroji, na nás pracují na vyšší, kulturní úrovni“, a snaží se prokázat roli drog rostlinného původu „na evoluční cestě naší společnosti“. Rostliny podle něj mají „ohromující, a přitom přehlíženou moc nás živit, ale také nás trávit, potěšit naše smysly svým vzhledem, vůní a chutí, uklidnit naše nervy a povzbudit nás, ale také proměnit obsahy naší mysli a zážitky vědomí“.

Zpátky na zem

Při svém exkursu do světa drog se Pollan zajímá především o jejich – často přehlížený – potenciál v oblasti léčby a psychoterapie. Toto téma po delší přestávce znovu otevřel ve svém letošním článku pro New York Times s názvem The Trip Treatment (Léčba tripem). V něm na řadě příkladů dokazuje, že procházíme renesancí výzkumu drog a začínáme se pomalu vymaňovat z institucionalizovaných dogmat a předsudků. V této souvislosti se zaměřuje hlavně na psilocybin a LSD. Pollan zdůrazňuje, že psilocybin, který se nachází v některých houbách, může být užitečným pomocníkem pro léčbu úzkosti a deprese, různých závislostí, ale také napomáhá při studiu neurobiologie mystických a náboženských zkušeností. Vyzdvihl například výzkumy z šedesátých let, kdy se obě látky experimentálně používaly k léčbě kuřáků a alkoholiků,
přičemž se dosáhlo fantastických výsledků. Přitom silně kritizuje, že státní instituce odmítají dotovat výzkumy drog rostlinného původu a naopak je kriminalizují. To podle něj vyplývá především z politiky nadržování farmaceutickému průmyslu a jeho produktům (rovněž drogám). Vyzývá proto k diskusi o užívání zejména přírodních drog v případech, kde jiné prostředky selhávají.

Pollan se snaží chápání drog oprostit od nánosů kriminalizačních politik na straně jedné a komodifikace a komercializace na straně druhé. Zajímá ho také vztah drog k náboženství a filosofii, a obrací se proto k výzkumům mystických a náboženských zkušeností. Přitom si očividně libuje v neprozkoumaných oblastech a rád nabízí fiktivní a spekulativní hypotézy. „Rostliny, které mají tu moc měnit myšlení a vnímání, zpochybňují naši zakořeněnou židovsko­křesťanskou víru, že lidská duše je nezávislá na přírodě,“ píše. Považuje za užitečné nechat přírodu, aby si s námi trochu pohrála, zbavila nás na chvíli našeho nadměrného sebevědomí a vrátila zpět na zem: „Jaké by to bylo, rozhlédnout se kolem a vidět, že rostliny a stromy poznání stále rostou v naší zahradě?“

Boj proti jabloním

Pollan neopomíjí ani antropologii omamných látek a analyzuje drogy jako kulturní kapitál. Především ve svých raných článcích se zaměřuje na uplatňování dvojích standardů, na pokrytectví a protekcionismus v přístupu autorit a společnosti k různým drogám. Jak řekl při jedné své přednášce: „Většina kultur propaguje jednu či dvě rostliny a ostatní zatracuje. Jednu fetišizuje a ostatní tabuizuje.“ Jako příklad uvádí prohibici ve dvacátých letech minulého století v USA. Jejím symbolem se stala Carrie Nationová, která byla zobrazována se sekerou v ruce a reprezentovala tak boj proti jabloním. Tyto ovocné stromy byly (podobně jako dnes marihuana) označeny za zdroj všeho zla a ve velkém se kácely jen proto, že se jablka používala k výrobě cidru, tudíž k produkci alkoholu. Naopak v každé lékárně té doby bylo možné zcela legálně koupit
přípravky z cannabisu a opia, které společnost akceptovala. Tento schizofrenní postoj je podle Pollana konstantou lidské civilizace.

Káva a kapitalismus

Zbývá ještě problematika látek, které bychom k drogám mohli řadit, nicméně jsou akceptovány společností i legislativou. Naše společnost je ve velkém závislá na kofeinu, ovšem hony na pijáky kávy, známé z dob anglického krále Karla II., už se nekonají, ani se pijáci kávy nezašívají do pytlů a neházejí do vody jako v době tureckého sultána Murada. Proč se tedy káva a také tabák, které byly před industriální revolucí tabu, rozšířily? Pollan připomíná, že podle německého historika Wolfganga Schivelbusche se tyto drogy staly společensky přijatelnými, protože v době industrializace napomáhaly při „reorientaci lidského organis­mu na primárnost duševní práce“. Podobné úvahy Pollan považuje za symptomatické. Dnes podle něj zejména káva slouží k ­udržování chodu kol kapitalismu. „Káva a čaj se během industriální revoluce staly přijatelnými. Byly to dobré drogy, po
nichž sáhnete, když musíte pracovat skutečně dlouho a přitom se soustředit. Nepřekážely kolečkům kapitalismu, naopak je promazávaly.“ Naopak marihuana „zmenšuje potřebu pracovat, tlumí ambice a činí lidi spokojené s tím, co mají. To by mohl být jeden z důvodů, proč ve společnosti zaměřené na rychlý růst byla démonizována.“

Pollan vyzývá k otevření debaty o studiu drog, upozorňuje však, že například studium marihuany zdaleka neznamená jen její konzumaci. Jde především o vytváření nutně křehkých, ale zásadních vztahů s přírodou. V současnosti mezi sebe a přírodu stavíme zeď, když kriminalizujeme omamné rostliny a zároveň ničíme životní prostředí. Podílejí se na tom bohužel i oblasti etiky a legislativy, na kterých ulpívá příliš mnoho otisků pocházejících od příliš malého množství subjektů. Pollan nám připomíná, že to, co je dnes akceptované, nemusí být pro naši společnost konstruktivní a už vůbec to nemusí mít pozitivní efekt.

Autor je umělec a gastronomický aktivista.