Různorodé totality

Řada lidí z kruhů intelektuální levice bojkotuje výstavy pořádané Centrem současného umění DOX. Jistě, miliardářovy peníze pervertují umělecký trh a vystavovaní tvůrci prostřednictvím této instituce, ať chtějí nebo ne, poskytují „kulturní alibi“ jejímu donátorovi, zatímco umělečtí nonkonformisté často nemají dost prostoru. Především se však zdá, že má smysl bojkotovat zkrátka vše, co souvisí se Zdeňkem Bakalou, podnikatelem, který zbohatl na státním výprodeji Ostravska a který stále mnoha lidem způsobuje životní těžkosti – naposledy kontroverzním prodejem desítek tisíc bytů OKD. Ačkoliv je takový bojkot legitimní, neměli bychom ovšem zapomínat, že DOX jako dobře finančně zajištěná galerie pořádá akce, jejichž působení na veřejnost je pravděpodobně větší než dopad uměleckých formací, které problematické financování striktně odmítají.

Proto jsme se rozhodli výstavu Skvělý nový svět, kterou pro DOX připravili kurátoři Leoš Válka a Michaela Šilpochová, neignorovat, ale podívat se na ni jako na událost, která má silný potenciál ovlivnit třeba školní výuku. Vždyť její doprovodný program pro základní a střední školy byl podpořen i grantem z Norských fondů a obecně se dá konstatovat, že v době podfinancovaných veřejných institucí význam školy slábne a naopak sílí role soukromých institucí v ideové výchově.

Bezduchá personifikace

Literární paralely prezentované v úvodu expozice jako inspirační zdroje celé výstavy – především Orwellův román 1984 (1949, česky 1984) a Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita (1953, česky 1957) – bohužel nejsou rozvinuty důsledně a zmíněná díla jsou leckdy interpretována značně povrchně. Nemusíme zde asi připomínat, že Orwellova kniha sice bývá považována za „alegorii komunistického režimu“, ale socialista Orwell měl na mysli vyhrocené aspekty modernity obecně a spíše než na konkrétní politický režim se soustředil na problém moci v souvislostech průmyslové společnosti, dehumanizaci mezilidských vztahů, byrokratizaci, zvěcnění nebo totalizaci.

Více než s Orwellem ostatně výstava operuje s antiutopií Aldouse Huxleyho Konec civilizace aneb Překrásný nový svět (1932, česky 1933), jež zvěstuje eugenickou společnost kastující členy populace už před jejich narozením. Toto prenatální a centrálně organizované rozdělování, které je věrohodně zpodobněno díly vystavenými ve vyšších patrech galerie, nakonec není ničím jiným než krajním vyhrocením principů třídní společnosti – pokud biologické rozdíly odpovídají těm třídním, je v zásadě vyloučena i sociální mobilita.

V přízemí expozice se setkáváme s postavami Lenina, Stalina, Mao Ce­tunga a Hitlera v nadživotní velikosti. Vzhlíží k nim anonymní lidské torzo, za nímž visí přehled, z něhož se dovídáme, kolik obětí mají na svědomí inkriminované režimy, které jsou vizuálně ztotožněny s postavami diktátorů. Celospolečenská rovina a podíl řadových obyvatel na zrůdnostech nebo udržování systémů moci tematizovány nejsou. Krajním příkladem této bezduché, zatemňující personifikace je instalace Barbory Bálkové Odnikud nikam (2012–2015), zobrazující diktátory jako houpací koně s holými zadky. Jde o samá předvídatelná klišé. Kurátoři nepromysleli ani původní teorie totalitarismu, natož aby nahlédli jejich nedostatky či zjednodušení, a omezili svou interpretaci na statistiku o obětech a identifikaci zla s vůdci. Předpokládá se patrně, že návštěvník přece tak nějak tuší, čím se totality vyznačovaly, a také že se širším historickým či společenským kontextem stejně nebude chtít zabývat.

Nepřetržitý dohled

Je zajímavé sledovat, jak touto efektní, ale vcelku lacinou přehlídkou prosvítají další témata. Na jedné straně je připomenuto promýšlení „totalitárního“ modelu v minulosti – konkrétně jde o příklad známého Benthamova Panoptikonu, který měl umožnit nepřetržitý dohled nad vězni. Škoda jen, že se tvůrci výstavy nepokusili tuto utilitární ideu porovnat s aspekty každodennosti v tržně hospodářské společnosti, třeba s tím, jakým způsobem jsou dnes kontrolováni někteří zaměstnanci. Na straně druhé, a to je podstatné, se výstava přece jen dotýká i některých totalitárně vyhlížejících fenoménů současnosti. Zastoupena je například umělkyně Heather Dewey­Hagborg, která svými experimenty poukazuje na hrozbu totální kontroly spojené s nástupem biotechnologií. Svůj koutek dostali také Anonymous, kteří ve videu Iluze volby (2014) odhalují vazby stovek populárních značek na několik málo korporací. Jiné instalace jsou věnovány manipulaci v éře masmédií, respektive sociálních sítí.

Pozornost si zasluhuje část výstavy nazvaná Odtržení. Zde byl představen fenomén takzvaných hikikomori, mladých Japonců, kteří se nedokázali adaptovat ve společnosti. Žijí sami a tráví čas spánkem, četbou či hraním počítačových her. Působí jako vyhořelé palivo centrálního reaktoru ekonomiky – výkonnostní společnosti. Na tuto skupinu lidí, jichž je v Japonsku podle některých odhadů asi milion, je možné pohlížet jako na jakousi opozici ke světu práce, ať už se jedná o vědomý akt či o psychosociálně podmíněnou neochotu přizpůsobit se. Zároveň však ve většině případů jde o ekonomicky privilegované jedince, kteří si mohou dovolit nepracovat.

Totalita trhu

Jak známo, když jde o reálně socialistické režimy, bývají příčiny nespravedlností, ke kterým v nich docházelo, v postkomunistickém kontextu odhalovány jakoby samozřejmě, bez intelektuální námahy. Z tohoto ideo­logického rámce výstava Skvělý nový svět nevystoupila. Zbývá se ptát, proč je oproti tomu složitější odhalovat příčiny extrémní nespravedlnosti ve společnostech, které z nedostatku lepšího termínu nazýváme kapitalistickými. Nestačí konstatovat, že Bakalovi by se možná nelíbilo, kdyby byl v jeho galerii explicitně haněn režim, jehož je čelným představitelem. Je koneckonců možné, že by mu to bylo jedno. Jsme svědky historicky ojediněle přizpůsobivého systému, který už nepotřebuje propagandistické instituce minulosti, neboť si bohatě vystačí s všudypřítomnou disparátností, udržovanou zejména neustálou fluktuací trhu. Ten nyní postupně proniká i do zbylých netržních sfér života.

To, že výstava předkládá výčet různých totalitárních společenských jevů, včetně těch, které nahrávají antikapitalistickým postojům, ještě neznamená, že by překračovala daný ideologický rámec. Musíme se proto odvážit syntetizovat a dohledávat souvislosti. „Skutečně efektivní totalitní stát by byl takový, kde všemocná exekutiva politických bossů a jejich armáda manažerů kontrolují populaci otroků, kteří nemusí být korigováni, protože milují své služebnictví,“ čteme v DOXu citát Aldouse Huxleyho. Dobrá aktualizace dystopických novel by se ale měla především pokusit pojmenovat, jak se v onu populaci otroků měníme. Jak jsme se kupříkladu stali neoliberálními osobnostmi, které sice mohou deklarovat jakékoli politické postoje, třeba i radikálně levicové, ale jejich jednání svědčí o tom, že už dávno zvnitřnily imperativy výkonu a individuálního úspěchu? V tomto smyslu dnes skutečně milujeme své služebnictví.

Autoři jsou aktivisté.