S nástupem nových technologií někteří ekonomové spojují konec kapitalismu v té podobě, jak jsme ho dosud znali. Optimistické teorie postkapitalismu předkládají třeba poslední knihy Paula Masona a Jeremyho Rifkina, které dosud nebyly přeloženy do češtiny. Digitální věk však může vyústit i v posílení nerovností mezi lidmi.
Díky rozvoji digitálních technologií, internetu, open source softwaru a vynálezům, jakým je třeba 3D tisk, pomalu vzniká nová ekonomie dostatku, která může být pro kapitalismus fatální. Rozvoj technologií totiž staví na hlavu tradiční ekonomický narativ, který počítá s nedostatkem. Tržní mechanismus je ospravedlněn efektivní alokací vzácných zdrojů, ale pro hojně dostupné věci s nulovou hodnotou je zbytečný. Moderní kapitalismus je od počátku definován jako vztah mezi lidmi, kteří vlastní výrobní prostředky, a těmi, kteří jsou jim ochotni zapůjčit svou pracovní sílu. Už Karel Marx došel k závěru, že tato situace je neudržitelná. Systém, ve kterém mají do určité míry přístup k výrobním prostředkům všichni, přináší podle mnohých myslitelů nevyhnutelný zánik kapitalismu.
Internet věcí
Asi nejviditelnějším propagátorem myšlenky „technorevoluce“ je Paul Mason, britský ekonom a redaktor televizního programu Channel 4 News. Ve své knize Postcapitalism (Postkapitalismus, 2015) nejprve opravuje Marxe, který prý nepochopil schopnost kapitalismu adaptovat se na nové podmínky. Přitom ovšem chybně zaměňuje Marxe a marxismus. Mason se soustřeďuje na marxismem opomenutou Kondratieffovu teorii ekonomických cyklů neboli adaptability kapitalismu. Sám ale dělá tutéž chybu, kterou vyčítá Marxovi, když se snaží objektivně predikovat vývoj kapitalismu. Dospívá k závěru, že s rozvojem informačních technologií dosáhl kapitalismus vrcholu své schopnosti adaptovat se (tedy nacházet nové zdroje růstu). Celkem vzato Masonova kniha neříká nic nového, jen pojmenovává procesy, kterými nyní procházíme, a klade správné otázky.
Americký ekonom a klimatolog Jeremy Rifkin je také optimista. V možnosti propojení nových komunikačních technologií s obnovitelnou energií vidí dokonce třetí industriální revoluci. Klasická ekonomická teorie už od Adama Smithe chválí soutěživost mezi podnikateli na trhu, protože vede ke snaze snížit náklady, a tak i ke stálému rozvoji nových technologií výroby. Tento proces směřuje k efektivnímu využití omezených zdrojů a pracovní síly a eventuálně i k většímu bohatství pro všechny. Podle Rifkina dnes vidíme rozvoj takových technologií, které jsou schopny snížit mezní náklady (potřebné k produkci dalšího produktu po pokrytí fixních výdajů) téměř na nulu. Na této myšlence staví jeho poslední kniha Zero Marginal Cost Society (Společnost nulové marginální hodnoty, 2014).
Nulová mezní hodnota je už dnes realitou v oblasti šíření informací, sdílení hudby, videa, softwaru a podobně, a o to se také Mason i Rifkin opírají. Rifkin jde ovšem o něco dále v analýze a vysvětluje, že v budoucnosti bude díky komplexní síti senzorů a propojenosti všech lidí na internetu možné dosáhnout téměř nulových nákladů. Dospíváme tak k vizi společnosti, v níž by skoro každý měl přístup k výrobním prostředkům skrze sdílení informací, opensource softwaru a 3D tiskárnám, které jsou schopny reprodukovat i samy sebe. A už nyní díky solárním a větrným panelům dosahují někteří lidé energetické soběstačnosti. Tyto dosud nevídané možnosti by měly vést k tomu, co Rifkin nazývá „internet věcí“.
Roboti a nezaměstnaní
Kvůli tržní konkurenci se nakonec prý budou zavírat i továrny v Číně, Indii a dalších regionech s levnou pracovní silou. Rifkin předvídá, že se tyto manufaktury v budoucnu nebudou moci vyrovnat produkci robotizované továrny či 3D tiskárny. Jeho tvrzení podporuje například skutečnost, že i firmy Foxconn a Apple po mnoha letech přesouvají výrobu zpátky do USA, a to právě kvůli možnosti využít automatizovanou výrobu a levnou energii z obnovitelných zdrojů. Pak se ale přímo vnucuje otázka: kdo bude kupovat produkty vyráběné stroji?
Podle Rifkina hrozí nezaměstnanost nejen nekvalifikovaným dělníkům, kteří se náhle ocitnou bez práce. Ohroženy jsou i kvalifikované síly. Například program eDiscovery je prý schopen proletět v rychlosti miliony legálních textů a rozpoznat myšlenkové koncepty či vzorce chování autorů a vyvodit z nich závěry s větší precizností než odborník na právo z Harvardu. Opravdu většina z toho, co dnes v právním oboru považujeme za špičkovou práci, postrádá míru invence do té míry, že by ji robotický mozek hravě nahradil?
Kreativní destrukce
Je těžké posoudit, v čem se vlastně Masonova a Rifkinova vize liší od té, kterou v eseji Economic Possibilities for Our Grandchildren (Ekonomické vyhlídky našich vnoučat, 1930) formuloval John Maynard Keynes, když předvídal patnáctihodinový pracovní týden a svět, kde většinu našich potřeb obstarají stroje. Všichni tři myslitelé svorně věří, že za pomoci bůžků kapitalismu v podobě sobectví a chamtivosti společnost nakonec „vyřeší svou ekonomickou otázku“, aby mohla tato svá východiska konečně odhodit. Jak je ale možné, že se to neděje už dnes? Jak si všímá třeba antropolog David Graeber ve svém eseji Bullshit Jobs (Práce na hovno, 2013), vidíme spíše pravý opak: zaměstnanost neklesá, počet studentů práv taktéž ne a bohatí bezprecedentně bohatnou i v krizi.
Část odpovědi můžeme najít u Josefa Schumpetera a jeho konceptu „kreativní destrukce“. Schumpeter kritizuje Smithovy teze tržní konkurence – naopak proces kreativní destrukce spočívá v zániku jednotlivých struktur kapitalismu a jejich nahrazení novými. Pro kapitalismus nejsou klíčové jen posuny v efektivitě výroby. Spíše je hnán schopností zničit staré a proniknout do nových oblastí života. Neoliberální výklad chápe tento proces jako vývoj k vyšší efektivitě a k většímu prospěchu všech. Nezdá se ale, že právě takto by to Schumpeter zamýšlel, a už vůbec to neodpovídá současnosti. Dobře to lze sledovat třeba na komodifikaci přírody. Jak argumentuje sociální teoretik David Harvey, také neoliberalismus můžeme chápat jako kreativní destrukci, při níž dochází k častému ničení veřejně prospěšných struktur a jejich nahrazení strukturami s větším výnosem. Kreativní destrukce je tu vlastně formou třídního boje. To ovšem neznamená, že honba za ziskem nevede kapitalismus k vytváření nových technologií, které ho postupně podrývají.
Otázka, zda se nové technologie ukážou jako neslučitelné s kapitalismem, každopádně nemá zatím jasnou odpověď. Spíše to vypadá, že se podnikatelé typu Ellona Tuska, majitele firmy Tesla, snaží hledat stále nové oblasti podnikání – třeba i na Marsu. Můžeme také očekávat, že proces kreativní destrukce, sloužící k přesunu bohatství od chudších k bohatým, bude akcelerovat spolu s tím, jak bude mít kapitalismus stále větší problém produkovat pořád větší celkové bohatství. Eventuální pokles zisku, který mohou nové technologie přinést, může být provázen agresivní snahou monopolizovat trh a odříznout rozvojové oblasti od nových technologií. Příkladem je rostoucí ochrana patentů a duševního vlastnictví (třeba v mezinárodních dohodách TRIPS Plus). Budoucností tak může být i „technofeudalismus“, uspořádání, v němž bude velmi úzká skupina lidí ovládat vzácné zdroje, jakými jsou půda či voda. Možná nám to ale už bude jedno, protože budeme spokojeně snít v počítačové realitě podobné té z filmu Matrix.
Autor studuje mezinárodní vztahy a práva na University of Sussex.