Každou půlhodinu spáchá sebevraždu jeden indický zemědělec. Obvykle kvůli bankrotu. Přestože za hlavní příčinu bývá často považováno pěstování geneticky modifikovaných plodin, skutečnost je složitější. Na vině je především sucho a lichvářské půjčky zemědělcům.
Vinou nečekaných přívalových dešťů a krupobití, které poničily úrodu, narostl letos na jaře počet sebevražd v indické Maháráštře a podobná situace se opakovala na podzim v Uríše. Úrodné části země jako Paňdžáb, Uttarpradéš nebo Ándhrapradéš se ocitly na pokraji zemědělské krize.
Může za to Monsanto?
Ekologičtí aktivisté s oblibou používají údaj, podle něhož na každou půlhodinu připadá jedna sebevražda indického zemědělce. Nejde o žádný výmysl. Podle indického Národního úřadu pro zaznamenávání kriminality skutečně spáchalo mezi roky 2000 a 2013 sebevraždu 225 tisíc indických rolníků. Zemědělská produkce se přitom za stejnou dobu zvýšila o čtvrtinu, z 211 milionů tun zrní v letech 2001 a 2002 na 264 milionů tun v letech 2013 a 2014, aniž by počet sebevražd nějak výrazně poklesl. Proč k takovému paradoxu dochází?
Ekologičtí aktivisté mají vysvětlení hned po ruce: za všechno podle nich mohou geneticky modifikované plodiny (GMO). Známá indická ekofeministka Vandana Šiva například tvrdí, že americká společnost Monsanto na indickém venkově zasévá „sebevražedné osivo“, a páchá tak specifický druh genocidy. Sice se to hezky čte a poslouchá, ale bohužel to není tak úplně pravda. Příčinou sebevraždy totiž nemusí být výhradně osobní bankrot, a už vůbec ne kvůli drahým či málo trvanlivým geneticky modifikovaným plodinám. Mimoto například díky takzvané Bt bavlně, kterou Monsanto vyrábí a kterou používá až 90 procent indických pěstitelů, se značně snížilo používání pesticidů. A zatímco podíl GMO za poslední roky stále roste, počet sebevražd spíše stagnuje.
Co je tedy skutečnou příčinou sebevražd, když ne GMO? Pochopitelně je ošidné zobecňovat příčiny desetitisíců sebevražd v miliardové zemi, přesto se několik vzorců najde. Ukazuje se, že společným jmenovatelem obvykle bývá pěstování komerčních plodin jako bavlna a káva, pozemky menší než jeden hektar a dluhy vyšší než 300 rupií. Jako mnohem důležitější příčina bankrotů než intervence zločinného Monsanta se tedy ukazuje vlastní hospodářská dynamika indického venkova.
V pasti sucha a půjček
V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století v Indii došlo k takzvané zelené revoluci. Ta spočívala v zavedení moderních zemědělských technologií. Díky šlechtěnému osivu, lepšímu zavlažování a chemickým hnojivům se tehdy zemědělské výnosy několikrát znásobily. V Indii, která měla ještě v živé paměti smrt tří milionů lidí při bengálském hladomoru v roce 1943, od té doby k žádné podobné humanitární katastrofě nedošlo. Zelená revoluce navíc měla dalekosáhlé důsledky i pro indickou politickou scénu: rozpadla se dosavadní klientelistická síť a s ní i dominance Kongresu a rostoucí uvědomění zemědělců z nižších kast vedlo k větší demokratizaci. Ovšem v době, kdy už měla Indie zelenou revoluci zdárně za sebou, došlo k systémové změně – po liberalizaci ekonomiky v roce 1991 stát přestal farmářům dodávat elektrickou energii za zvýhodněné ceny. Pohon pump a zavlažovacích systémů tak podražil, což zemědělci začali řešit půjčkami: ti bohatší od bank, ti chudší od lichvářů. A právě ve státech, kde oficiální banky žádají po farmářích největší záruky, dochází k sebevraždám nejčastěji.
Při porovnávání map a grafů narazíme ještě na jeden znepokojující údaj: výskyt sebevražd koreluje s oblastmi, v nichž za poslední léta nejvíce ubylo srážek. Půjčka na překlenutí nejisté sezony se pak jeví jako logická reakce na nevyzpytatelné počasí. Zvláštní je, že s rostoucím suchem i zadlužením rolníků stoupá také podíl bavlny mezi pěstovanými plodinami a klesá její cena. Proč tedy zemědělci nepřejdou na jinou plodinu, která se vyplatí víc? Ekonom Vámsí Vakulábharanam zjistil, že důvod leží v samotných půjčkách. Lichváři totiž po zemědělcích žádají, aby pěstovali plodiny, které se nedají konzumovat, a tedy v případě neúrody „ukrást“. Farmáři jsou tak lapeni v dvojité pasti sucha a půjček: čím je cena bavlny nižší, tím spíše si musí půjčovat, aby jí vypěstovali více. Ale úplně bez poskvrny z toho nakonec nevychází ani Monsanto. Jeho geneticky modifikovaná bavlna totiž sice zpočátku zvyšuje výnosy, ale také rychleji odčerpává z půdy živiny. A tak si farmáři musí půjčovat další peníze – tentokrát na hnojiva.
Chudí nezbohatli
„Módí a Vasundhara jsou nepřátelé rolníků,“ křičel údajně těsně před svou smrtí na adresu indického premiéra a ministryně Rádžastánu nejslavnější indický sebevrah posledních let – farmář Gadžéndra Singh, který se 22. dubna 2015 oběsil na politické demonstraci v Dillí. Co na tom, že k jeho smrti došlo pravděpodobně nešťastnou náhodou. Podstatné v tomto ohledu je, že indická vláda nese na dnešní situaci také část viny. Nedílnou součástí zelené revoluce totiž byla státní podpora zemědělství a dodávky hnojiv a postřiků za zvýhodněné ceny. Dnes vláda dává od jakékoli podpory zemědělcům ruce pryč. Postupně se také ukazuje, že ti nejchudší rolníci nevytěžili ze zelené revoluce takřka nic a vzestup venkovské střední třídy znamenal zároveň, že se vzdálila nejnižším vrstvám. Vypadá to tedy, že bez nové série státních pobídek se indické zemědělství z krize jen tak nedostane. Vláda Naréndry Módího ale postupuje směrem spíše opačným – momentálně připravuje reformu zákona o získávání půdy, která by měla usnadnit její zábory pro průmyslové projekty.
Autor je indolog.