V prozaické tvorbě Mileny Slavické můžeme najít paralely s klišovitým vyobrazováním doby před rokem 1989 jako tragikomické selanky. Přesto se od textů autorů typu Petra Šabacha nebo Ireny Douskové v mnoha ohledech liší.
Svůj vstup do světa krásné literatury si Milena Slavická odbyla teprve před čtyřmi lety knihou Povídky jamrtálské (Torst 2010). Do té doby měla známá kunsthistorička, kritička a kurátorka na kontě celou řadu odborných textů, týkajících se zejména ruského avantgardního umění sedmdesátých a osmdesátých let. Na konci minulého století organizovala společně s Jindřichem Chalupeckým výjezdy nonkonformních, především moskevských umělců do Prahy a také působila jako poslední šéfredaktorka časopisu Výtvarné umění (v letech 1990–1996). Loni nakladatelství Torst vydalo i její druhou prózu. Román s názvem Hagibor se zařadil mezi knihy popisující období normalizace, jimiž česká porevoluční literatura jen kypí.
Příběh není nikterak světoborný. Základní premisa v podstatě jen recykluje už tolikrát zopakované náměty. Předmětem vyprávění je fotografka Hanka, dcera křesťansky vychované zdravotní sestry Květy a židovského chirurga Jiřího alias Jeremiáše. Hanka, které její otec neřekne jinak než Hanuka, je za protirežimní činnost pronásledována Státní bezpečností. Mezitím se jí narodí dcera Erika. S Prokopem, otcem Eriky, se domluví na vycestování ze země. Oba si kvůli výjezdnímu pasu vezmou cizince, Hanka však nakonec zůstává v Londýně sama, bez partnera a bez dcery. Co vybočuje z tradice podobných příběhů, je záhadná hrdinčina smrt a repatriace její urny po dvaceti letech. V tomto momentu také začíná vyprávění paní Květy. Následuje setkání Eriky s jedním z londýnských přátel její matky a román končí Hančinými dopisy, v nichž popisuje své truchlivé dny v punkovém Londýně sedmdesátých let, daleko od milované dcery.
Perspektiva mládí a experiment
Literatura zaměřující se na období komunistické totality má u nás už od devadesátých let poměrně bohatou tradici. Nejvýraznější autoři jako Petr Šabach nebo Irena Dousková přitom v podstatě obrábějí totéž téma stále dokola. Hrdinové jejich románů bývají často děti nebo velmi mladí lidé, jejichž perspektivou sledujeme, jak se v normalizačním Československu „skutečně“ žilo. Vzhledem k věku vypravěčů či ústředních postav pak tento pohled nepostrádá jistou komiku; v českém uměleckém prostředí se tomu říká tragikomedie.
Milena Slavická sice tragikomických prostředků také využívá – především perspektivu mládí –, staví je však do jiného kontextu. V tomto ohledu se nabízí hlavně konflikt mezi Erikou a její babičkou Květou: Erika žije v 21. století a o padesáti letech útlaku se dozvídá především z učebnic; Květa zase byla sice přímým účastníkem totalitního režimu, ale na rozdíl od své revoltující dcery jím bez problémů proplula. Slavická se ovšem mnohem víc zaměřuje na samotnou Hanku. Květino vyprávění vystřídá obsáhlá kapitola, v níž autorka rezignuje na psané slovo a nechává promlouvat pouze Hančiny fotografie. Nakonec dává slovo dopisům, jež Hanka psala z londýnského exilu své tehdy roční dceři. A tohle je také hlavní část, která tak trochu vyřazuje Hagibor z tradice, tvořené díly jako Hrdý Budžes (2002), Opilé banány (2001), Občanský průkaz (2006) či Oněgin byl Rusák (2006).
Hanka není tragikomická hrdinka, která se potýká s úředním šimlem, nesmyslnými zákony, druhou, „pivní“ kulturou a podobně. Její tragédie sahá mnohem dál – až k protektorátu a deportacím Židů. Občas v jejím hlase sice zazní náznak veselí, vždy je ale okamžitě ubito touhou dostat se z londýnského exilu – ze šíleného světa, kde vedle sebe žijí hákové kříže a Marx, kde pankáči v pubech provolávají slávu jednomu či druhému s hurvínkovskou představou války. Při vyprávění o tehdejším Londýně máte téměř zvrácený pocit, že to v Československu tehdy bylo aspoň upřímnější. Přinejmenším tu bylo jasné, kdo je přítel a kdo nepřítel. Odvaha Slavické kritizovat vedle bolševismu i Západ činí z Hagiboru výjimečnou knihu v tom smyslu, že přesně nevíte, co od ní můžete čekat.
Kostlivci ve skříni
Výraznou rovinu, která byla využita už v Povídkách jamrtálských, představuje rodinná historie s různými kostlivci ve skříni, předávanými z generace na generaci. Apatii z rodinných poklesků, odstup, který si mladý hrdina od svého dědičného hříchu zachovává, Slavická stáčí k lyrizovanému popisu prostředí a duše. Její postavy v podstatě nikdy nevedou žádný dialog. Absence vzájemné komunikace ovšem neznamená, že by autorka rezignovala na jejich vnitřní život. Ten je však zprostředkován především vnitřní řečí a popisem okolností. V něm Slavická prokázala pozoruhodný cit pro slovo. Zároveň se vrací ke kunderovskému románu, v kterém jsou všechny postavy navzájem propojeny, a přesto se neustále míjejí; je jim poskytnut prostor k vyjádření svého pohledu na události – každý je správný, a přesto žádný není dostačující.
Experimentování s formou románu řadí Hagibor až na hranici psychologické lyriky. Slavická dokázala, že návrat do minulosti ještě není úplně vyčerpané téma. Že sice byly o velkých i malých dějinách normalizační éry popsány stohy papíru, přesto lze tuto dobu využít jako inspirativní studnici příběhů, aniž by bylo nutné opakovat stokrát omleté varování před možností, že by se totalita mohla opět stát skutečností.
Autor je divadelní a literární kritik.
Milena Slavická: Hagibor. Torst, Praha 2014, 216 stran.