Vyhnání Cthulhu z ráje

August Derleth a Lovecraftův Mythos

Přední lovecraftovský badatel reaguje na knihu Johna D. Haefeleho A Look Behind the Derleth Mythos (Pohled za Derlethův Mythos), jež se pokouší rehabilitovat kontroverzní osobnost Augusta Derletha, spisovatele a vydavatele prvních knižních souborů Lovecraftových textů.

John D. Haefele, dlouholetý fanoušek H. P. Love­­crafta a (obzvláště) Augusta Derletha, si předsevzal hrdinský úkol: vysvobodit Derletha z několik desítek let trvajícího opovržení. Derleth je mezi znalci Lovecrafta odsuzován za to, že spisovatelovu tvorbu a jeho celkový pohled na svět opředl řadou chybných výkladů i naprostých lží. Neméně odsouzeníhodné jsou ale i tucty Derlethových vlastních „příběhů z Mythosu Cthulhu“, které se v mnohém odlišují od Lovecraftova pojetí a jsou ještě ke všemu samy o sobě dost mizerné.

 

Spor o Prastaré

Základ Derlethova Mythosu tvoří následující teze, které Lovecraftovi příliš neodpovídají:

1. Mezi Starými bohy (dobrotivými kosmickými božstvy, která bojují ve prospěch lidské rasy) a „zlými“ Prastarými (Cthulhu, Yog­Sothoth a dalšími, kteří si chtějí lidstvo podmanit) panuje konflikt s morálním pozadím. V Lovecraftových textech naproti tomu nejsou žádná dobrá božstva a Prastaří obvykle nejsou vůbec žádnými bohy, ale eticky neutrálními vesmírnými bytostmi, které přicházely na Zemi a setkávaly se s lidmi v různých náhodných okamžicích historie.

2. Výsledkem tohoto kosmického konfliktu bylo, že Staří bohové uvěznili Prastaré v několika zapadlých koutech Země či vesmíru. U Lovecrafta není žádné z jeho božstev či kosmických bytostí s výjimkou Cthulhu nikde uvězněno a ani neexistuje žádná zmínka o tom, že jeho věznění zapříčinilo nějaké dobré božstvo.

3. Mythos Cthulhu je tím pádem analogický křesťanské mytologii, zejména mýtu o vyhnání Satana a jeho věrných z nebes. Lovecraft jakožto přesvědčený ateista předkládá bez­útěšně imorální a bezbožnou vizi bezvýznamného lidstva, ztraceného v časoprostorových hlubinách vesmíru.

4. Staří bohové jsou „elementálové“ reprezentující čtyři základní živly antické a středověké filosofie (zemi, vzduch, oheň a vodu). Lovecraftova „božstva“ nemají s elementály nejmenší spojitost, už vzhledem k tomu, že pocházejí z hlubin vesmíru, kde pozemské prvky možná ani neexistují.

Jak se Haefele snaží vyvrátit či zeslabit tyto argumenty? Vůbec nijak, opakuji – vůbec nijak.

 

Kdo uvěznil Cthulhu?

Haefeleho polemika s těmito rozpory se často zakládá na jeho analýze „citace o černé magii“. Jde o donedávna nejoslavovanější a nejopakovanější Lovecraftův výrok: „Všechny mé příběhy, jakkoli vzájemně nesouvisející, jsou založené na základním mýtu či legendě, podle níž byl tento svět kdysi obýván jinou rasou, která vinou praktikování černé magie ztratila svou pozici a byla vyhoštěna, nicméně přesto přebývá někde venku a je stále připravena znovu získat kontrolu nad Zemí.“ David E. ­Schultz nicméně objevil, že tento citát nepochází přímo od Lovecrafta, ale od jeho dopisovatele Harolda S. Farnese, který ve svém dopise Derlethovi z dubna 1937 tvrdí, že cituje výrok z Lovecraftova dopisu. Derleth pak tento citát opakoval, kdekoli jen mohl. Odhalení jeho nepůvodnosti však zničilo představu, že Derlethův Mythos je přímým rozšířením Lovecraftovy tvorby.

Haefele se naštěstí příliš nedrží chabé naděje, že citace opravdu pochází od Lovecrafta. Místo toho se ptá, zda se citát „skutečně tolik odlišuje od ortodoxního Lovecrafta“. Inu, odlišuje. Vyjděme z tvrzení, které Derleth přímo předkládá v povídce The Return of Hastur (Návrat Hastura, 1939) i jinde, že Staří bohové „uvěznili“ Prastaré. U Lovecrafta je uvězněna jen jediná entita: Cthulhu. A proč je uvězněná? Lovecraft je ohledně této otázky překvapivě tajuplný. Vše, co v povídce Volání Cthulhu (The Call of Cthulhu, 1926) říká, je to, že Prastaří přišli z dalekého vesmíru a „jsou už mrtví, někde v nitru země a pod mořem“, ale víra v ně bude existovat, dokud „velký kněz Cthulhu nevzejde ze svého temného domu v mocném městě R’Lyehu pod vodami a znovu nepřivede svět pod svoje jho“. Dodejme, že tohle svědectví v povídce pochází od starého mestice Castra a není jisté, zda tato postava mluví o metafyzické „realitě“, nebo jen o zbožných přáních svého kultu. Na základě textu bych se klonil k druhé možnosti. Když ale nepočítáme Cthulhu, kteří další „bohové“ jsou uvězněni? Rozhodně ne třeba Azathoth, který je v Lovecraftových povídkách centrem „jaderného chaosu“.

Azathotha se týká i názor spisovatele Fritze Leibera, jehož Haefele cituje jako námitku proti mnou a dalšími badateli hájené demytologizaci Lovecraftových „bohů“, která z nich dělá pouhé bytosti z vesmíru. Leiber píše: „Nemůže být ani řeči o tom, že [Azathoth] je pouhá mimozemská entita z nějaké vzdálené planety nebo dimenze jako Cthulhu nebo Yog­Sothoth. Nepochybně jde o boha, navíc toho nejvyššího boha.“ Obávám se, že Leiber se prostě mýlí. Azathoth není nic jiného než čirý symbol neproniknutelnosti bezmezného kosmu. Dokonce ani v povídkách jako Sny v čarodějném domě (Dreams in the Witch House, 1932), kde se dočteme, že „[Walter Gilman] musí vlastní krví podepsat Azathothovu knihu“, nemá Azathoth v celém vyprávění žádnou funkci.

 

Jak se spolupracuje s mrtvolou?

Zaměřme se teď na prostý fakt vzniku termínu Mythos Cthulhu. Derleth ve svém raném článku H. P. Lovecraft, Outsider (H. P. Lovecraft, vyděděnec, 1937) píše: „Krůček po krůčku se rozvíjel, až nakonec začaly být patrné jeho obrysy, a bylo mu dáno jméno: Mytologie Cthulhu.“ Použití trpného rodu tu zastírá skutečnost, že to byl sám Derleth, kdo tento termín vymyslel. Haefele se pokouší tuto kamufláž zmírnit upozorněním, že v článku The Cthulhu Mythos (Mythos Cthulhu, 1969), publikovaném o třicet dva let později, Derleth konečně přiznal, že „Lovecraft jej tak nikdy nepojmenoval“. Haefele také tvrdí, že Derleth v těchto článcích nepsal o Lovecraftovi, ale o Mythosu Cthulhu, jak se v té době rozvinul. Nevšímá si však žádného z mnoha výroků ve zmíněném článku z roku 1969, kde Derleth například píše, že „je nepochybně zřejmé, že Lovecraftova koncepce je v základu podobná křesťanské mytologii, zejména vy­­hoštění Satana z Edenu a moci zla“.

Haefele také věnuje několik kapitol své knihy obraně Derlethových „posmrtných spoluprací“ s Lovecraftem, což je od něj další pokus obhájit neobhajitelné. Základní otázka zní: Jak vypadá spolupráce s mrtvým člověkem? Skutečnost, že k něčemu podobnému v minulosti docházelo (třeba v pokusech dokončit Dickensovu Záhadu Edwina Drooda, The Mystery of Edwin Drood, 1870), neospravedlňuje způsob, jakým se Derleth k celé věci postavil. Například skutečnost, že ve vydáních těchto textů umisťoval Lovecraftovo jméno jako první a sebe označoval jako toho, kdo text pouze dokončil. Dobrým příkladem je první a nejdelší „spolupráce“, kniha The Lurker at the Threshold (Ukrytý na prahu, 1945). Derleth tvrdil, že ji napsal na základě „kompletního nástinu románu“ od Lovecrafta, ale přitom vycházel jen ze dvou Lovecraftových textů – krátké poznámky o délce sotva dvou set slov, která je dnes v Lovecraftových spisech opatřována titulem The Round Tower (Rotunda), a prozaického fragmentu nazvaného Thaumaturgicall Prodigies in the New­English Canaan (Thaumaturgické jevy v Kanaánu Nové Anglie).

 

Verdikt dějin

Co se týče povídek samotného Derletha, Haefele je tak jednostranný, že i když občas nabídne nějaké působivé argumenty, vždy jsou zakalené jeho derlethovskou obsesí. Naříká si, že akademičtí autoři, jako jsem já i další, kritizují Derlethovy povídky za nekonečné katalogy „božstev“ a ostatních součástí jeho Mythosu, z nichž každá je podána s přesným, klinickým popisem jejich povahy a funkce. Uveďme příklad z povídky The Dweller in Darkness (Obyvatel temnoty, 1944): „Mluvil o bytostech, jejichž samotná jména budila úžas – o Starých bozích sídlících na Betelgeuse, vzdálených v čase i prostoru, kteří vyhnali do vesmíru Prastaré, vedené Azathothem a Yog­Sothothem, mezi něž se počítají i prvotní zplozenci obojživelného Cthulhu, netopýří následovníci Hastura Nevýslovného, Lloigora, Zhara a Itaquy, který venčil větry…“ – a tak dále ve stejném duchu ad infinitum a ad nauseam. Haefele tvrdí, že Lovecraft dělal při různých příležitostech totéž. Ale kde přesně? Přece ve slavném katalogu jmen v Šepotu v temnotách (The Whisperer in Darkness, 1930), jak jsem mohl zapomenout! Ale počkat… nebyl tento katalog náhodným výčtem prvků, který byl působivý (tedy pokud vůbec působivý byl) právě proto, že jednotlivé položky nebyly nijak definovány? Haefele také cituje seznam lidských i nelidských entit, do nichž vstoupily mysli Velké rasy ve Stínu z času (The Shadow Out of Time, 1934), ale to je irelevantní poznámka, protože tyto entity nejsou součástí žádné theogonie či kosmického pantheonu.

Jak je to tedy s dědictvím Augusta Derletha? Jeho nekompetentní a chybami zaplavená vydání Lovecraftových děl byla nahrazena pečlivějšími edicemi. Jeho články a knihy věnované Lovecraftovi a Mythosu upadly v zapomnění. Jeho beletrie o Mythosu zřejmě dnes už není příliš čtená, nakolik se dá usuzovat na základě její přítomnosti v knihkupectvích nebo podle diskusí na internetových fórech. August Derleth je nyní pro stu­dium H. P. Lovecrafta irelevantní. Verdikt dějin je nevyhnutelný: Lovecraft byl vynikající autor weird fiction, zatímco Derleth velmi špatný.

Autor je americký literární kritik.

 

Z anglického originálu Review of A Look Behind the Derleth Mythos, by John Haefele, publikovaného na webu stjoshi.org, přeložil Antonín Tesař. Redakčně kráceno. Otištěno se svolením autora. V článku jsou použity citace z povídky Volání Cthulhu v překladu Ondřeje Neffa a z povídky Sny v čarodějném domě v překladu Stanislavy Pošustové.