Devětsil včera i dnes

Vytvořit uměleckou výstavu pouze na základě archivních materiálů a víceméně bez samotných uměleckých artefaktů je úkol nesnadný, nikoli však nemožný. Kurátor výstavy Brněnský Devětsil. Multimediální přesahy umělecké avantgardy v Moravské galerii v Brně Petr Ingerle se s touto výzvou vypořádal se ctí.

Brněnský Devětsil jakožto dceřiné (nebo použijeme­li dobovou terminologii, „soudružské“) sdružení Devětsilu pražského stojí poněkud ve stínu svého o tři roky staršího předchůdce. Aktuální výstavu tak můžeme vnímat jako smělé vykročení na světlo, které je – v kontextu dnešní popularity objevování zapomenutých nebo opomíjených osobností a skupin a jejich vztahování k hlavnímu kánonu – vcelku příznačné.

Stará libreta v novém kabátě

Brněnská devětsilská „pobočka“ fungovala v letech 1923–1927 pod hlavičkou Svaz pro propagandu a tvorbu novodobé činné kultury. Její jádro tvořili zejména literáti a umělečtí kritici, jejichž hlavním posláním byla organizace přednášek, výstav, schůzí a sedánků „o osmé“ nebo takzvaných excentrických karnevalů. Vedle toho byli pověřeni navazováním a udržováním korespondenčních styků s „příbuznými korporacemi i jednotlivci na území Republiky československé i v zahraničí“. Z toho plyne, že jádrem „pozůstalosti“ brněnského Devětsilu jsou tiskoviny, dopisy a spolkový časopis Pásmo. Tyto materiály jsou tedy představeny v úvodním sále výstavy a návštěvník tak může nahlédnout nejen do zápisů z členských schůzí či se pokochat dobovou progresivní typografií, ale z originálních dopisů také zjistí, že čestnými členy Devětsilu se stali mimo jiné i herecké ikony němého filmu Charlie Chaplin a Douglas Fair­banks, které čeští avantgardisté obdivovali.

Další části výstavy dokládají ony v názvu obsažené „multimediální přesahy“ jakožto nejcharakterističtější rys dobové avantgardy, který se současně stává i mostem s dneškem. Ve druhé místnosti najdeme částečnou rekonstrukci Výstavy nového umění, která se v lednu 1924 konala v Brně jako repríza pražské přehlídky Bazar moderního umění. Kromě maleb na plátně (například od Josefa Šímy, člena brněnského Devětsilu) tvořily expozici také dobové plakáty, výstřižky ze sportovních časopisů nebo výdobytky technické civilizace, jako obdivované kuličkové ložisko. Všechny tyto přesahy mimo hájemství tradičního umění měly být oslavou „nové krásy“, vlastní moderní době.

Na rozdíl od pražských členů se dominantním výrazovým prostředkem pro moravské tvůrce nestaly toliko obrazové básně, ale filmová libreta a poetistické scénáře. Ty se do dnešní doby zachovaly v podstatě pouze ve formě psaného slova, proto se kurátor rozhodl je vizualizovat a interpretovat prostřednictvím snímků vytvořených současnými umělci. Například Matěj Smetana ztvárnil scénář Čestmíra Jeřábka a Filip Cenek se zase ujal libreta Jiřího Mahena.

Od barevné hudby k bytové otázce

Výstava tudíž překračuje pouhý historizující rámec a ukazuje, jak je možné vnímat a přetvářet odkaz avantgardy dnes. Jistě se najdou diváci, kterým takové řešení bude připadat svévolné a ahistorické, můžeme ale namítnout, že aktualizace meziválečných avantgard je pro současné umění jednou z charakteristických „strategií“, takže tento kurátorský postup lze považovat za legitimní.

Podobný přístup byl zvolen i k partiturám skladatele a scénografa Miroslava Ponce a k jeho konceptu „barevné hudby“. Kromě vlastních akvarelů jsou na výstavě k jednotlivým partiturám připojena také sluchátka reprodukující jejich konkrétní hudební ztvárnění od různých interpretů.

Závěr výstavy už časově přesahuje existenci brněnského Devětsilu a představuje návštěvníkům originální „panely“ Sociologického fragmentu bydlení Jiřího Krohy z let ­1932–33. Tyto fotograficko­typografické koláže mají poukázat na základní funkce bytu a na biologické i sociologické determinanty bydlení. Silně z nich vystupuje moment třídního rozvrstvení, ale třeba také důraz na společenské postavení žen. Od multimediálních experimentů, které navzdory proklamativnímu provolávání o spojení umění a života stále probíhaly víceméně v bezpečí autonomního uměleckého pole, se dostáváme k analýze socioekonomických poměrů, jež ukazuje (slovy doprovodného textu) „že devětsilský poetismus nebyl ze své podstaty připraven odpovídat na stále výrazněji vyvstávající otázky moderní industrializace a masové společnosti a s tím spojené problémy účelného a hygienického bydlení, architektury levných domů a bytů“. Zde už nenajdeme žádnou současnou uměleckou intervenci, Krohův Fragment zkrátka promlouvá sám za sebe i dnes.

Architektura výstavy je dílem Zbyňka Baladrána, který má v této oblasti z českých umělců snad nejbohatší zkušenosti. Jeho „rukopis“ je znát a estetický dojem z výstavy je velmi příjemný. Nabízí se možná jedna přízemní výtka: zejména v části věnované dobovým filmům, z nichž většina má i desítky minut, by nebyla na škodu možnost se posadit.

Celkově nejde o nikterak rozsáhlý výstavní projekt, stojí za ním ale bezpochyby velké množství práce. Ta se zúročila mimo jiné i v doprovodné publikaci, kterou kurátor připravil s Lucií Česálkovou. Vzhledem k tomu, že brněnský Devětsil byl tedy oficiálně „znovu­objeven“, můžeme se snad v dohledné době těšit na nějaký výstavní počin, který by jej už nepojímal samostatně, ale v kontextu celého Svazu moderní kultury Devětsil.