Tanec zad

Otočit se k někomu zády znamená distanci, opuštění. Člověk je jeden z mála tvorů, u kterých je tak jasně odlišena frontální, pohledově dominantní strana a jeho zadní část, sloužící biologicky i sociálně pouze sekundárním funkcím. Jako jakousi neplnohodnotnou část těla, jež akcentuje jeho nekompletnost, záda pojímá i Platón ve svém Symposionu. Přitom záda anatomicky tvoří velice komplexní soustava několika desítek svalů, uložených na těle v několika vrstvách. Tato důležitá součást našeho svalového soustrojí je však pro nás samotné neviditelná a vnímáme ji především na druhých. Estetické možnosti zad jsou i v současném tanci většinou limitovány na roli negace předku.

Právě mnohotvárný fenomén zad se stal námětem taneční inscenace, kterou připravila autorská dvojice tanečnic a choreografek Becka McFadden a Sheherazaad Cooper v divadle Alfred ve dvoře. Název BackStories sice evokuje narativní strukturu, ve skutečnosti ale autorky pojaly vystoupení spíše jako volný sled fyzických situací, odhalujících záda v jejich specifické roli.

Hra svalů

Tanečnice útlejší konstituce Becka McFadden předvedla soustředěnému divákovi, schopnému oželet konvenční výrazovou řeč i naraci, virtuózní hru kombinací svalového pnutí a uvolnění. Ukázala až nečekaně široký výrazový rejstřík, který plocha zad – většinou skrytá pod oblečením – nabízí. Sestava jistě mohla asociovat některé reálné situace, třeba pohled na sedící u baru nebo klasické baletní formy. Pohybová aktivita, akcentovaná i světelnou režií, se ovšem vždy soustředila na samotnou plochu zad.

Druhá interpretka tuto hru doplňovala v poněkud decentnější poloze. Akcentovala měkčí a uvolněnější polohu tělesné práce, více vázané na výrazovost sociálních situací. Vytvářela tak protipól vyvažující kompozici scény, minimalisticky složené ze dvou židlí a jednoho stupínku. Za jisté oživení by šlo považovat vložené videoprojekce s předtočenými výstupy obou autorek při pohledu zepředu, ovšem doplněné o živou akci zády k publiku. Tato vložka možná byla až příliš didaktická, přinesla nicméně zajímavé odhalení souvislosti práce zad s komplementárním protipohybem.

Z divadelního hlediska bylo představení jistě poněkud dramaturgicky chudé a rovněž postrádalo preciznost obvykle spjatou s tradičně vypraveným tanečním kusem. Ležérní ráz, s nímž autorky předvedly tanec zádových svalů, však estetickému prožitku z malé a omezené plochy lidského těla spíše svědčil. Na diváka, který to dokázal přijmout, čekal intenzivní zážitek. Fyzická opora těla plnící svou dennodenní neviditelnou až otrockou činnost, kterou nám někdy připomene jen nepříjemná bolest, zažila svou hodinku slávy v záři reflektorů. Odhalila se tak nečekaná složitost a výrazové možnosti odvrácené strany našeho těla.

Autor je kurátor a kritik.