Rapper Vladimir 518 se po „výzkumu“ na poli subkultur pustil i do světa vysokého umění. Jeho kniha Obsese byla podle očekávání oceněna v nedávné soutěži Nejkrásnější kniha. Je cílem knihy zpopularizovat umění, zvýšit Vladimirův symbolický kapitál, nebo oslovit stávající a potenciální klienty J&T banky?
O tom, že bude výpravná publikace Obsese, představující rozhovory Vladimira 518 s dvaceti etablovanými českými umělci, usilovat o ocenění v soutěži Nejkrásnější kniha roku 2015, asi nepochyboval nikdo, kdo tento objemný svazek, v němž se střídají papíry mnoha pestrých barev a různých gramáží, držel v ruce. Úspěch při nedávném vyhlášení jeho atraktivitu ještě umocnilo.
Zásluhou intervence umělkyně Kateřiny Šedé, která odbornou porotu doplnila o zástupce široké veřejnosti uskupené v takzvané Nejkrásnější komisi, se letos rozdalo o 99 cen více, než je běžné. Obsese tak i díky tomu získala příznačně cenu od Marie Kotrlé ze společnosti Papyrus Bohemia, která provozuje velkoobchod s papírem. V tradiční kategorii věnované knihám o umění se pak umístila v nejužším výběru. Potvrdily se tak schopnosti grafických designérů Roberta Jansy a Petra Bosáka, jejichž kniha Mezera získala loni v této kategorii nejvyšší ocenění. Za oběma publikacemi stojí kromě stejných grafiků i tentýž vydavatel, marketingová agentura Yinachi, a také stejný sponzor – J&T Banka.
Kde je střet?
Angažmá banky je v tomto kontextu hodnoceno různě. Podle Ivana Hartmana, který o knize referoval na serveru ihned.cz, J&T banka svým přístupem předběhla dobu: „Dříve umělecké manifesty psala avantgarda v zakouřených kavárnách. Dnes je píší − či spíš jen podepisují − bankéři v klimatizovaných kancelářích. Role byly přeobsazeny, scéna přestavěna, dým vyvětrán. V knize Obsese si takový manifest lze přečíst. Podepsala jej J&T banka, jež vznik knihy iniciovala a finančně podpořila. (…) V době, kdy víc než obsah rozhodují peníze, tak deklarace J&T může být paradoxně vnímána jako avantgardní čin.“
Naopak Jan Vitvar ve svém článku v Respektu na tomto počinu dokládá mnohokrát diskutovaný střet zájmů, do kterého se banka a její spolupracovníci ve svých projektech opakovaně dostávají. Vitvar konstatuje, že hned šest z dvaceti zpovídaných umělců najdeme v Top 10 letošního J&T Art Indexu, a tento fakt využívá jako argument pro tvrzení, že se tu setkáváme s tendencí vybudovat „elitní klub vyvolených, kteří se stávají čím dál vyvolenějšími; zbytek má smůlu“. V tomto bodě bychom snad s Vitvarem mohli polemizovat: pokud má kniha představovat reprezentativní výběr současných českých umělců napříč generacemi, není divu, že se tam vedle žijících legend typu Karla Malicha nebo Jaroslavy Brychtové objeví i zkušení umělci s velkým vlivem na mladou generaci, jako jsou Vladimír Skrepl nebo Václav Stratil, potažmo umělci, kteří jsou dnes nejvíc vidět i na mezinárodní scéně, jako Dominik Lang nebo Eva Koťátková. Jde zkrátka o etablované osobnosti, jež představují určité měřítko kvality, a to bez ohledu na existenci Art Indexu.
Pokud se tedy chceme pozastavovat nad možným střetem zájmů, který ve výběru umělců vzhledem k bance vzniká, viděla bych jej spíš ve skutečnosti, že osm z těchto umělců je přímo zastoupených ve sbírce Magnus Art. Tento moment už by se dal snad skutečně považovat za součást cílené strategie, jíž banka zvyšuje hodnotu svého majetku.
Psychologie místa
Komu je ale vlastně kniha určena především a co je jejím posláním? Má otevírat obzory širší veřejnosti a svým způsobem popularizovat umění? Mediálně známá figura Vladimira 518, který je v poslední době vyzýván, aby se vyjadřoval skoro ke všemu, by jistě mohla být popularizačnímu cíli významně nápomocná. Vladimirova „renesanční osobnost“ s přiznaně egomaniackými sklony dokáže spolehlivě iritovat, je ale pravda, že jako „poučený laik“ vede rozhovory způsobem, který není vyloženě žurnalisticky přihlouplý a vyprázdněný, přitom však přináší srozumitelnou informaci i lidem, kteří se ve světě současného umění nepohybují.
Za povšimnutí stojí „metoda“, kterou Vladimir používá a která se odráží už v samotném názvu knihy. Jde o jakousi amatérskou psychologii, jež prosakuje do Vladimirova slovníku i do typu otázek, které pokládá. Specifické je pak odečítání psychologie autora na základě pozorování prostoru, v němž tvoří a žije. Nápad představit umělce prostřednictvím pohledu do jeho ateliéru není nikterak originální (v našem prostředí například už v roce 2005 vyšla obsáhlá publikace České ateliéry), ovšem Vladimir takto vlastně implicitně konstruuje svou „teorii“, že pracovní prostředí ovlivňuje zásadním způsobem tvorbu. Nemůžeme se přece divit, že ve Skreplově ateliéru je nepořádek, zatímco pracovna Jiřího Skály je uspořádaná, nebo že Dominik Lang má vlastně „ateliér v hlavě“.
Stejně důležitá jako textová část je i obrazová složka knihy, za níž stojí fotograf Tomáš Souček a kterou Vladimir 518 označuje jako „vizuální analýzu“. Spíš než o analýzu jde ale o efektně nafocené výjevy z míst, kam se většina lidí osobně nepodívá. Domnívám se však, že hlavním zájmem vydavatelů není zaujmout veřejnost momentkami „ze zákulisí“, nýbrž zprostředkovat ochutnávku „studio visits“ – návštěv v ateliérech, které jsou dnes stále oblíbenější u potenciálních klientů. Ti se rádi dozvídají o umělcích nejrůznější neumělecké informace a zajít k umělci na obhlídku do ateliéru patří ve světě, v němž se byznys prolíná s kulturou, ke stále oblíbenějším atrakcím.
Vladimir 518 pravděpodobně na své „cestě“ zažil mnoho zajímavých setkání a nepochybně tímto výpravným výletem do světa „exkluzivního“ vizuálního umění stoupla i kulturní hodnota jeho značky. Publikace za bezmála tisíc korun, která vyšla s dvaceti různými obálkami, aby dodala svému majiteli pocit, že vlastní něco speciálního, ale nepochybně vznikla především jako atraktivní marketingový nástroj, který má primárně zapůsobit na bohaté klienty a investory.
Vladimir 518 (ed.): Obsese. Yinachi, Praha 2015, 542 stran.