V Polsku se formuje opozice vůči vládě strany Právo a spravedlnost, která nadále pokračuje ve své politice konzervativní revoluce. Dosavadním vrcholem protivládních aktivit byl velký protest, jenž se odehrál 7. května ve Varšavě. Přesto se nezdá, že by vláda výrazněji přicházela o podporu veřejnosti.
Na Den Evropy 7. května ve Varšavě proběhla největší opoziční manifestace od nástupu Práva a spravedlnosti (PiS) k moci a zároveň údajně vůbec největší demonstrace od pádu komunismu v Polsku. Jejím organizátorem byl Výbor na obranu demokracie (KOD) a vystoupili na ní představitelé hlavních opozičních stran (kromě hnutí Kukiz, které stojí ještě napravo od PiS, a radikálně levicové strany Razem). Politici od postkomunistické levice až po neoliberální pravici deklarovali potřebu jednoty a společného postupu proti vládě, která podle nich ohrožuje demokracii a evropské hodnoty.
Rozdělené Polsko
Znamená to snad, že se veřejné mínění půl roku po nástupu konzervativní vlády a rok po zvolení konzervativního prezidenta obrací na stranu opozice? Rozhodně ne. Podle posledních výzkumů PiS stále s přehledem vede a udržuje si zhruba stejnou podporu jako Moderní Polsko i Občanská platforma (PO) dohromady (ostatní opoziční strany by se do parlamentu ani nedostaly). Může to alespoň znamenat, že se proti „vládě jedné strany“ rodí široká a soudržná pravolevá demokratická opoziční aliance, vyztužená masivním hnutím z občanské společnosti? I takový závěr je přinejmenším předčasný.
Předně stále platí, že Polsko zůstává hluboce rozdělené. Síla opozice je tak trochu optickým klamem, způsobeným efektem mobilizace a velkoměsta. Je to přirozeně právě opozice, kdo burcuje, kdo je nespokojen a kdo má urgentní zájem přivést do ulic masy lidí. I kdyby byla demonstrace na Den Evropy skutečně čtvrtmilionová, převáží mlčící spokojenou konzervativní masu na polském venkově? Navíc voličská základna opozice leží ve velkoměstech. Pokud jde o pořádání velkých mítinků v ulicích metropole, má tedy současná opozice strukturální výhodu.
Kromě iluze početní převahy je tu iluze opoziční jednoty. PO a Moderní Polsko čeká nemilosrdný boj o to, kdo bude hlavní opoziční silou proti PiS. V Polsku funguje vcelku „čistý“ poměrný volební systém a ten si žádnou takovou alianci nevynucuje – na rozdíl od maďarského. Příště jen stačí, aby nepropadlo tolik opozičních hlasů jako v roce 2015. Pro opoziční strany by pak bylo daleko jednodušší a praktičtější spojit se proti PiS až po volbách a rozdělit si ministerstva než se složitě handrkovat o vedoucí místa na společných kandidátkách. Obzvlášť citlivá na takové dělení by byla PO, což je do značné míry obrovská klientelistická síť obhospodařující pakty s lokálními ekonomickými elitami. Pro Moderní Polsko by zase mohla být překážkou „toxičnost“ spolupráce právě s PO, na niž se valí jeden skandál za druhým.
Příkladem budiž další únik z „odposlechové aféry“ z konce dubna, ze kterého plyne, že se blízký spolupracovník expremiéra Tuska Pawel Graś v roce 2014 dohadoval s dnes již nežijícím nejbohatším polským podnikatelem Janem Kulczykem o odvolání šéfredaktora bulvárního deníku Fakt. Kulczyk se měl u německošvýcarských majitelů (Ringier Axel Springer) přimluvit za to, co se dle Graśova náznaku nepovedlo po vládní linii (neoficiální intervence u německé vlády). Šéfredaktor byl po čase skutečně odvolán.
Příběh je ukázkou toho, kvůli čemu PO loni prohrála volby a co PiS od svého založení v roce 2001 nemilosrdně tepe: propojení politické, ekonomické a mediální moci. K tomu patří i „německá karta“ a údajně polokoloniální status III. republiky, se kterým PiS také hodlá skoncovat. Polská média patří Němcům, a to navíc koncernu, jehož představitelé mají údajně blízko ke kancléřce Merkelové. Do rovnice stačí jen dosadit, jak věrným spojencem Merkelové byl premiér Tusk, když byl ještě ve funkci. Odposlechová aféra je ve skutečnosti součástí dlouhodobější snahy o definitivní diskreditaci a naprosté zlomení PO a Donalda Tuska.
Velký úklid po III. republice
V rozděleném Polsku je nemálo těch, kteří považují „velký úklid po Občanské platformě“ a po celé III. republice, do něhož se PiS se silným demokratickým mandátem pustilo, za mnohem důležitější úkol než zalíbit se „koloniálním pánům“ z Berlína a Bruselu. Bez ohledu na to, jak absurdně se taková perspektiva může jevit kdekoli na západ od polských hranic (třeba s ohledem na to, že Polsko patří k hlavním „vítězům“ velkého rozšíření EU v roce 2004), je nutné brát ji jako fakt. Nejen na krajní pravici je mnoho těch, kteří vzhlížení polské opozice k Evropě v době, kdy Evropa staví Polsko na pranýř, považují za vlastizradu. Za vše hovoří obří transparent, který jen den po velké demonstraci na svém stadionu rozvinuli fanoušci Legie Varšava: „KOD, Nowoczesna, GW, Lis, Olejniková a další coury – pro vás nebude pískot, pro vás budou šibenice.“ (GW je zkratka deníku Gazeta Wyborcza, Tomasz Lis a Monika Olejnik jsou v provládním táboře obzvláště nenávidění novináři). Část radikální fotbalověchuligánské subkultury je známá svou ultrapravicovou politickou inklinací i mimo Polsko. Ohánění se šibenicemi jistě nereprezentuje většinové mínění v táboře PiS. Přesto však – ve vyhrocené podobě – mnoho vypovídá o propasti mezi stoupenci vlády a opozice.
Výbor na obranu demokracie se nutně stává součástí boje mezi dvěma tábory. A jakkoli je dnes silnou stránkou opozice, v budoucnu se může klidně proměnit v její slabinu. Střet mezi PO a Moderním Polskem o politické vedení celého opozičního tábora se může stát natolik disgustujícím, že lidé z Výboru neodolají pokušení stát se třetím hráčem v tomto vnitroopozičním souboji. Pak by se polská opozice vydala „maďarskou cestou“, tedy cestou rozdrobení.
Autor je politolog.