Zásahy do rurálního prostředí musí respektovat zranitelnost přírody a zároveň by měly usilovat o co nejrychlejší socioekonomickou rekonverzi venkova. To poslední, co by venkovskému životu mohlo prospět, jsou sebestředné umělecké akce. Je namístě promýšlet nonintervenční přístup.
Člověk může uvažovat nad dvěma věcmi: čemu předejít, aby se to nestalo, a co změnit intervencí. A ještě: kdo intervenuje a kdo tuto intervenci přijímá? Obě otázky vrhají na intervence jisté podezření a odhalují jemnou spolupráci mezi intervencionistou a těmi, kdo intervenci organizují, přijímají nebo se jí podrobují.
Dělat věci jinak
Před nějakým časem jsem si při práci venku zranil jediným silným úderem kladiva oba palce u rukou. Jak se něco takového může podařit, to je jiná historka, ale tehdy jsem se musel zničehonic nově učit většinu běžných, všednodenních úkonů, abych palce vůbec nemusel používat. Stačí si představit zvedání hrnce ze stolu, zavazování tkaniček, zapínání knoflíků u kabátu, pití z hrnku, psaní… Podobně fungují i intervence do všednodenního života: nutí vás dělat věci, na které jste zvyklí, jinak, případně vás dokonce nutí i dělat jiné věci, protože už není možné dělat to, co dřív.
Intervence jako umělecká praktika má dlouhou historii, sahající od dada po dnešek, a převážně spadá pod sociopolitické pojetí umění. Z dějin západního umění si lze vybavit intervenci Dva muži skáčou nazí do Traceyiny postele [tj. do instalace Moje postel Tracey Emin v londýnské Tate Gallery] z roku 1999 nebo akce stuckistů v Londýně před deseti lety. Jistě, oba případy se týkají vcelku incestního přístupu a jen propagují povrchně deviantní umělecké performance, které by podle jejich tvrzení měly umění ozdravit, ve skutečnosti ale nikdo o žádnou skutečnou změnu neusiluje. Spíše jde o sebepropagaci těch umělců, kterým větší galerie neotevřely svou náruč. Ani postoj veřejnosti k umění není těmito intervencemi proměněn – umělecký svět je nadále vnímán jako samolibý, sebestředný a do sebe uzavřený, a rozhodně ne jako součást tvůrčího potenciálu společnosti.
Tohle je skutečné pole
Pojem intervence je obvykle užíván v souvislosti s městským prostředím, ale dnes už to rozhodně neplatí výhradně. Potvrzuje to třeba projekt Kultivator, který na švédském ostrově Öland propojuje vizuální umění s ekologickým zemědělstvím. Jedná se o uměleckou rezidenci, výstavní prostor a farmu s třiceti krávami a dalšími zvířaty. Od zahájení roku 2005 zde pobývalo a pracovalo asi osm desítek umělců, badatelů a farmářů. Umělecké intervence a workshopy, jež se zde odehrály, se nevylučovaly s farmářskými pracemi, ale naopak je doprovázely a přetvářely na odlišnou a bohatší estetickou zkušenost.
Zatímco dříve byl venkov považován za tradicionalistický a zaostalý, dnes se krajina proměňuje spolu s městy a periferiemi, a to hlavně vlivem nových médií. Děti na vesnici zkrátka brouzdají po internetu a hrají hry stejně často jako děti ve městech. Pracovat na venkově tak v zásadě nepředstavuje nějaký hipísácký únik od šílenství davů a technologií. Naopak, nabízí možnost snáz přijít na způsob, jak uskutečnit ekologičtější svět, než v silně umělém prostředí, jímž město vždycky bylo a bude.
Když si uvědomíme, že venkov je dynamická jednotka, která je stejnou měrou napojená na tytéž technologie jako město, je zřejmé, že progresivní tendence venkova zůstávají dosud z velké části neobjeveny. Dominantní rétorika zelených měst a urbánního farmaření jako by na venkově neplatila. „To není předělané parkoviště, tohle je skutečné pole,“ poznamenal nedávno kdosi, kdo se potil při práci na zeleninové zahradě. O čem tedy mohou takové intervence situované daleko za město dnes být?
Zahrada místo výstavy
Intervence bývá někdy spojována s terapií. V tom případě se týká pokusů přimět lidi trpící psychiatrickými problémy, nejčastěji závislostí či traumatem, aby si uvědomili, že potřebují profesionální pomoc. Existují dva typy takových intervencí: konfrontace a přizvání (s celou řadou mezistupňů). Z minulosti lze ve spojitosti s těmito odlišnými přístupy zmínit dva zajímavé fenomény: Malou Spartu a Kanonklubben.
Zahrada Malá Sparta (Little Sparta) umělce Iana Hamiltona Finlaye a jeho ženy Sue Finlayové je příkladem intervence v konfrontačním stylu. Finlay při práci kombinoval zahradničení, viktoriánskou neoklasicistní a mytologickou estetiku a témata, jako jsou válka a odpor. V tomto duchu také od roku 1966 přetvářel svou zahradu v Pentlandské vrchovině jihozápadně od Edinburghu. Když došlo na první konflikty s úřady kvůli daním a uměleckým předmětům, zkusil Finlay zahradu zaregistrovat jako náboženský prostor, jenže tím se všechno jen zhoršilo. Dvacet let sporů posléze skončilo ve chvíli, kdy stát zrušil lokální zastupitelstvo. Dnes je Malá Sparta veřejně přístupná a spravuje ji registrovaná skotská charita The Little Sparta Trust. Podrobné líčení i se zajímavým obecným úvodem k tematice zahrad si lze přečíst v textu Susan Stewartové Agon Garden (Zahrada Agon) ve sborníku Space, Site, Intervention (Prostor, dějiště, intervence, 2000).
Intervenci formou přizvání můžeme ilustrovat příkladem Kanonklubben, skupiny mladých dánských umělců, založené v roce 1969. Původně byli tvůrci pozváni, aby uspořádali výstavu svých děl v nově postaveném domově pro seniory (Peder Lykke Centre) v Kodani. Místo výstavy se ale začali seniorů ptát, jak si představují, že by měla vypadat centrální zahrada domova. Na základě jejich přání, snů, imaginace a estetického cítění pak začali společně budovat prostor, jehož součástí bylo jezírko, můstek, kamenná zahrada s domkem, ptačí pítko, a vysázeli i většinu zeleně. Nakonec tedy nevznikla výstava, ale zahrada, kterou lze dodnes navštívit.
Nechat krajinu na pokoji?
Zahrada ve městě ovšem není totéž co zahrada na venkově a urbánní permakultura není stejná jako rurální permakultura. Stejně tak ani kultura, politika, tvary a formy. Status zemědělské krajiny se za několik posledních dekád obrovsky proměnil. Mix upadající produkce a rostoucích volnočasových aktivit už jasně směřuje k transformaci bývalého ekonomického modelu a jde ruku v ruce s novým kulturním vnímáním, které do těchto oblastí proniká. Stačí si jen chvíli brouzdat RurArtMapou a člověk pochopí četnost a závažnost oněch někdy až radikálních kulturních a uměleckých iniciativ probíhajících na venkově.
Z environmentalistického pohledu lze intervenci do stávající periferie a venkova založit jedině na snaze zachovat křehkost toho, co tam z přírody ještě zbylo, v kombinaci s rychlou socioekonomickou (a tím pádem kulturní) rekonverzí, i kdyby se tím měly narušit naše romantické a metafyzické představy o pravé podstatě přírody. Nonintervenční přístup je ústupem od snahy měnit přírodní prostředí z politických či praktických důvodů a chrání nás před tím, abychom přírodě i lidem, kteří v ní dnes žijí, vnucovali své umělecky paternalistické akce. Na druhé straně by však návrat ke konfrontaci s tím, co na venkově dosud přetrvává, mohl pravděpodobně vést k zajímavějšímu vývoji, který by napomáhal utváření lepšího životního prostředí v následujících desetiletích. Možná by se pak tvůrčí aktivita – nikoli samolibé, sebestředné a do sebe uzavřené umělecké dílo – mohla znovu dočkat skutečného uznání.
Autor je belgický umělec žijící na českém venkově.
Z anglického originálu přeložil Pavel Černovský.