Orientace, Světová literatura – to byly literární časopisy, po kterých jsem dříve šel, které jsem si kupoval v antikvariátech a doma pak doplňoval do řad. Narazilli jsem občas v krabici na Plamen, většinou jsem ho přehlížel. A proč taky ne, vždyť to byl časopis, který navazoval na Květen – a copak se dal Květen číst? Plamen navíc řídil Jiří Hájek, člověk, o kterém jsem se tehdy prostě nemohl dočíst nic jiného, než že to byl nedovzdělaný lump, který se protlačil na pražskou bohemistiku jen díky stranické příslušnosti. S jeho Plamenem měl jasno kdekdo: Václavu Černému nestál ani za pozornost, když se v Pamětech rozhlížel po tehdejších literárních revuích. Zbyněk Havlíček v jednom z dopisů Evě Prusíkové píše o diskusi, která v Plameni proběhla a jíž se zúčastnil spolu s jinými surrealisty. Oni, ti Hájkovi redaktoři, nechápali nic, dokonce proti sobě postavili názory Vratislava Effenbergera a Ivana Svitáka. Podle Emanuela Mandlera se v Plameni jen opatrnicky přešlapuje. Na otázku, podle jaké logiky jsou materiály v Plameni vybrány a seskupeny, si odpovídá: „Chaos nemá logiku. Víme však alespoň, čeho je chaotičnost Plamene výrazem: je literárním projevem dezorientace těch našich současníků, kteří chtějí žít jak v minulosti, tak v přítomnosti.“
Devadesátá léta tedy měla Plamen pohřbít jako stranický kulturní tisk, textovou skrumáž banalit s občas podařenými texty. Proti Plamenu stála Světová literatura a Tvář. Zdá se mi, že především tu jsme měli číst.
Jenže tak jednoduché to s Plamenem opravdu není. Procházím jeho ročníky, které mi přivezla paní odněkud ze samoty mezi Havlíčkovým Brodem a Přibyslaví. Nechybí mi v řadě jediný výtisk, leží přede mnou ty Plameny všechny. To, co píše Mandler, platí – jenže z dneška se jeho hodnocení jeví úplně naopak. Srovnámli Plamen s Tváří, nemůžu se nezeptat: A které že z těch dvou periodik bylo stranické?
Vezměme to od počátku. Na konci padesátých let se Plamen rodí z matky Strany, to je zřejmé na první pohled. Hájek, Aškenazy, Glazarové zápisky z cest po Číně, Majerová anebo příšerný Buriánek. Jenže už následující ročník překvapí angažovanou básničkou Petra Krále nebo pokusem o kritiku budovatelského románu. Ivan Diviš, Bohumil Hrabal anebo Růžena Grebeníčková. S postupujícími čísly se okruh publikovaných autorů rapidně rozrůstá, a to nejen početně, nýbrž i co do poetiky a příslušnosti k tomu či onomu literárnímu klanu. Můžeme se pak divit, že si strážce ideové čistoty povzdechl nad chaotickým přístupem redakce? V polovině šedesátých let se v jednom čísle setkává Frantz Fanon s Petrem Kabešem anebo Zahradníček se Sartrem – a to ještě se Sartrem narozeninovým, tedy oslavovaným. A podobných mezaliancí bychom našli desítky, přičemž jejich četnost s postupujícími šedesátými léty rostla.
Co to ovšem znamená pro dnešek? Dokážeme si vlastně představit, že by u nás vycházela literární revue, na jejíchž stránkách by byly zcela běžně publikovány texty humoristické spolu s těmi, které čtenářům mají otevírat utopické horizonty jiného společenského uspořádání? Že je nakonec jedno, kam který autor patří? Chtěl bych tomu věřit, nicméně když si vzpomenu na pobouření vyvolané poslední změnou šéfredaktora Tvaru, zdá se mi Plamen jako těžce nadčasový, vzácně rozvolněný, a přitom nebezpečně naléhavý. Pokud si Emanuel Mandler myslel, že z Plamene bude jednou leda zajímavý historický materiál, nejspíš moc daleko nedohlédl: v době, kdy se davy lidí kolem nás ptají, co bude dál, kdy se zhroutila představa blahobytné společnosti a kdy se americkou cestou pro samé výtluky dojede leda tak na šroťák dějin, se Plamen zapojuje do diskuse. Po padesáti letech ukazuje způsob, jak by se taková diskuse dala vést: kritická teorie, naivní evokace, zájem o nejrůznější formy lidového umění, četné ukázky ze současného umění. No řekněte, jedenkrát do měsíce mít ve schránce takový časák, a to ještě o sto sedmdesáti šesti stranách?