Pohádka o hodném a zlém Rusku

Článek odsuzující ruskou vojenskou intervenci na Krymu, publikovaný v březnu 2014, zařadil Andreje Zubova mezi prominentní kritiky Putinova režimu. Nešlo jen o prázdné gesto, což nejlépe dosvědčuje jeho promptní propuštění ze Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě. České vydání Dějin Ruska 20. století, jež původně vyšly v roce 2009, je tak postříbřeno Zubovovou zaslouženou aureolou lidsky statečného akademika. Jak ostatně podtrhuje text na zadní straně obálky, hlásající nezávislost knihy na „oficiální prokremelské propagandě“. Toto prohlášení je ale do značné míry jen častuška, vábící čtenáře na aktuálně atraktivní téma.

Kniha, jejímž původním editorem byl Alexandr Solženicyn, vznikla několik let před Zubovovým vystoupením a Putinovou „érou“ se zabývá jen do té míry, do níž se historická práce může věnovat žhavé současnosti. Ambice více než čtyřicetičlenného autorského kolektivu spočívala v něčem jiném. Zubovovými slovy: „Bylo třeba poskytnout poctivé dějiny, ne mýtus, ne pohádky, ne sladké vyprávění, že všechno bylo za všech režimů krásné, nýbrž povědět pravdu, jakkoli je těžká nebo bolestivá.“

První oběti komunismu

Co ale ve skutečnosti Dějiny Ruska poskytují, lze jen s obtížemi označit za poctivé dějiny. Ani vzdáleně nejde o práci lpící na akademické rigoróznosti. Chybí poznámkový aparát, odkazy jsou redukovány na seznam doporučené literatury na konci každé kapitoly, takřka výhradně ruskojazyčné. Už sama velikost autorského kolektivu je problematická. Sladit rozdílné pohledy znamená na jednu stranu standardizovat příspěvky do stylu hlavního editora, kterým ovšem nevyhnutelně prorážejí perspektivy jednotlivých přispěvatelů tam, kde jsou zvlášť vyhraněné. Přes veškerou snahu jde tak o dílo na mnoha místech vnitřně rozhádané, třebaže to zpravidla nejsou místa zásadní.

To souvisí se zmíněnou „bolestivou pravdou“ nahrazující „sladká vyprávění“. Jednotícím principem práce je téměř hmatatelná vůle po podání zprávy o „sedmdesátileté tyranii bohoborecké moci nenávidící člověka“. Z vymezeného období 1894–2007 proporcionálně nejvíce prostoru připadá z vcelku zřejmých důvodů na léta 1917–1953. Tón této zprávy je určen nacionálně konfesním hlediskem, odporem k „cizákům a přivandrovalcům“ (jimiž jsou v prvé řadě bolševici) a pravoslavným konzervatismem. Citáty z Bible běžně komentují historické události. A podle všeho je mají i skutečně vysvětlovat. Každá krize je totiž v prvé řadě krizí duchovní. Přinejmenším tedy do nástupu bolševiků. A tak autoři praví, že „na úroveň života dělníků na začátku 20. století se dá nahlížet různě, obecně lze ale konstatovat, že nikomu zjevně nehrozila smrt hlady“. Šalamounské prohlášení. Až člověku napadá, jestli konkrétně některým smrt hlady nehrozila nezjevně. Není se co divit, že únorová revoluce je popsána s údivem a nepochopením: „Rusové povstali a osud vlasti jim byl zcela lhostejný, byli zcela pohlceni svými vlastními problémy, přáli si mír a čerstvě upečený chléb, nikoli vítězství.“ Jako by neexistovaly příčiny rozkladu ruského bojového ducha. Nebo spíš ti, kteří se upínají k carskému impériu jako ideálu, je vidět prostě ani nechtějí.

Pasáže věnované první světové válce zaujmou nanejvýš zaplevelováním textu výčty vyznamenání, udělených většinou budoucím bělogvardějcům. Ti jsou skutečnými hrdiny dějin Ruska 20. století a občanská válka je jejich klíčovou etapou. Jí patří nejrozsáhlejší kapitola obou svazků, jí je věnováno nejvíc vášně a emocí všeho druhu. Bílí, poražení šampioni, jednali vždy z těch nejčistších a nezištných motivů, jejich protivníci byli satanskými spiklenci, kteří si libovali ve zlu. Bolševici byli bezpochyby německými agenty, důkazy sice chybějí, ale to proto, že je právě bolševici zničili. Rudý teror nelze popřít a nikdo ho také nepopírá. Zato o bílém se nedozvíme téměř nic, protože nebyl.

Dějiny Ruska přinášejí dva výklady, proč vlastně bílí, reprezentující skutečné Rusko, prohráli. Na jedné straně šlo o výsledek konspirace ďábelských bolševiků, vedených cizáckou ideologií, kteří Rusko uchvátili a rychle jej zotročili brutální silou. Na straně druhé sám ruský lid se odvrátil od náboženství, „nerozhodl se pro Rusko, nýbrž proti němu“ a za to zaplatil svým utrpením. Výsledek je týž: bolševici, komunisté, Sověti nejsou Rusové. Skutečné dějiny Ruska jsou dějinami obětí, ovládaných antiruskými internacionalisty a bílé emigrace. Čím dál prořídlejší emigrantské kroužky tak vlastně mají víc co říct o Rusku ve 20. století než nějaký Sovětský svaz. Vyčítat Rusům činy komunistů? To právě Rusové byli jejich prvními oběťmi!

Historky a lži

Text – hlavně v prvním svazku – protínají drobné medailonky osob a osobností, citace z deníků, pamětí či korespondence. Krom vůdčích postav bolševiků, jež se nedají dost dobře obejít, jde takřka výhradně o jejich odpůrce, a to i odpůrce druhého a třetího řádu. Autoři dávají přednost historkám před historií, nějaké snahy o vysvětlení jsou nakonec vedlejší, ústřední koncept „války bolševiků proti národům Ruska“, trvající nepřetržitě od roku 1917, je vševysvětlující. Tak se dozvíme, že Lenin „ohromoval svou příkrostí, chladnou krutostí a naprostým nezájmem o radosti běžného života“, jako by o povaze režimu něco vypovídalo, jestli byl nebo nebyl milý člověk. Vedle této informace působí poněkud komicky, že podobný „nezájem o radosti běžného života“ autoři naopak obdivují u později svatořečeného Jana Kronštadtského, který ihned po svatbě své ženě oznámil, že budou žít jako bratr a sestra. Méně k smíchu už je, že zkáze kazaňské ikony Matky Boží se v knize věnuje víc prostoru než obětem revoluce 1905 a „duchovně­náboženskému stavu společnosti“ před první světovou válkou mnohem víc místa než tehdejší zahraniční a vnitřní politice.

Jen velmi málo se dozvíme o fungování bolševické strany, motivacích řadových komunistů či o vnitřních bojích o moc. Střet o nástupnictví po Leninovi podle všeho významem zaostává za strukturou porevoluční emigrace. Popis druhé světové války působí z týchž důvodu poněkud zvláštně. Autoři se totiž dostávají do svěráku vlastního nacionalismu, tj. nutnosti ocenit hrdinný ruský lid, a přitom neuhnout od hodnocení neruského charakteru stalinského režimu, který tento lid ve válce vedl. Překvapivě trvá fascinace vyznamenáními. A tak se místo udělených svatojiřských křížů dokola dovídáme o udělení řádu Hrdiny Sovětského svazu.

Dějiny Ruska vedou křížovou výpravu na poli historie a v boji proti zlu je, jak známo, dovoleno vše. Nicméně právě v to věřili i „metafyzicky nemravní“ bolševici. Autoři na rozdíl od nich sice neškrtají z dějin celé osoby, taktických zapření, „odvážných“ interpretací či retušování faktů je ale v obou dílech nespočet. Je groteskní přešlap, když komunistům připisují touhu zavést společenství žen, což dokládají nepochopenou (pokud ne úmyslně zfalšovanou) citací z Komunistického manifestu. Víc na pováženou je vytěžování hořkosti rumunského religionisty a antikomunisty Mircei Elia­deho, jež ovšem zamlčuje jeho fašistickou a antisemitskou minulost, kterou s autentickou bolestí zaznamenal v Deníku 1935–1944 židovský spisovatel Mihail Sebastian. Číst, že „roku 1966 v Indonésii vojáci v čele se Suhartem odvrátili komunistický puč, podporovaný Pekingem (při němž zahynulo kolem 3 000 000 Indonésanů většinou čínského pů­­­vodu)“, což je víc než eufemistický popis krvavých čistek, které CIA popsala jako jednu z nejhorších masových vražd 20. století, pak vyvolává jen znechucení. Že Indonésie nebo podobně hodnocené Frankovo Španělsko fungují pouze jako ilustrace na okraj, jen dokládá, do jaké míry je celek díla podřízen ideologickému diktátu.

Pilíř veřejného života

Dějiny Ruska mají svá světlá místa. Patří k nim třeba zhodnocení stabilizace SSSR s nástupem Brežněva nebo pozornost věnovaná vývoji na Kavkaze a ve Střední Asii. Je jich ale zoufale málo a ve výsledku jde o text řádově reakčnější než práce těch nejkonzervativnějších západních historiků. S výrokem „druhým pilířem veřejného života (pokud ne prvním) po uvědomělém vlastenectví, vštěpovaném školou a knihami, je uvědomělá morálka“ (morálkou se míní náboženství) by se nejspíš ztotožnil i Vladimir Putin.

Ve druhém svazku se na jednom místě nachází vyznání autorů (či editora), jaké dějiny vlastně toužili napsat: „Dějiny nikoli státu či režimu, nýbrž národa.“ Ovšem národa jako ideálu, do něhož nepatří ti, kteří se nedefinují těmi správnými hodnotami. Autoři vlastně píší dějiny kolonizované či okupované země a dávají okázale najevo nechuť věnovat příliš prostoru okupantům. Nelze se vyhnout dojmu, že kdyby vytvořili dějiny bílého Ruska, šlo by o užitečnější a nejspíš i lepší dílo. Nepsali by alespoň dějiny Ruska, které vlastně nikdy neexistovalo. Komunismus, jejž se z těchto dějin snaží vypreparovat, byl po většinu dvacátého století od Ruska neoddělitelný. A to jak v očích těch, kteří s komunismem i Ruskem spojovali největší naděje lidského rodu, tak pro ty, kteří se stali jejich oběťmi.