Svět jako nepatřičné bojiště

Povídkový soubor Dona DeLilla Anděl Esmeralda (2011) předkládá autorský výběr povídek z let 1979 až 2011, uveřejněných v časopisech. V textech nalezneme řadu DeLillových klíčových témat, jež se objevila i v autorových delších prózách. Příkladem budiž titulní povídka z roku 1994, jejíž části byly obsaženy v románu Podsvětí (1997, česky 2002), nebo povídka Hladová z roku 2011, jež sdílí motivy pronásledování a posedlosti filmem s novelou Bod Omega (2010). Povídku Srp a kladivo (2010) provází motiv finanční krize a moci médií, známý z románů Cosmopolis (2003, česky 2012) či Bílý šum (1985, česky 1999). Nemá smysl poukazovat na všechny styčné body přítomných povídek a jiných DeLillových textů, ale je dobré vědět, že se před čtenářem otevírá svět, který od DeLilla zná. Respektive svět, který poznat nelze.

Ohledávání světa

„‚Co o sobě ještě víme?‘ ‚To, co vidíme.‘ ‚A čeho se dotýkáme.‘“ Citát z úvodní povídky reflektuje tvrzení Michiko Kakutaniové, jež v recenzi pro New York Times píše, že prostor De­­Lillových povídek připomíná obrazce, jejichž kontura je jen naznačena sérií teček. Jasný obrys a obsah siluet je v rukou čtenáře, jeho pozornosti a trpělivosti. Postavy povídek jsou posedlé pohledem, perspektivou, světlem, pozorují sebe, pozorují se navzájem a vytvářejí fiktivní události a to, čemu chtějí věřit. Čtenář je v podobné pozici – přijímá pravdu textu, avšak ta je dávkována po kapkách a nemilosrdně omezována. To, co se z textu můžeme dozvědět o časoprostoru, závěru či povahách postav, je pohlcováno tím, co nevíme. Tato nejistota nás sbližuje s postavami – víme jen to, co vidíme, ale minulost i budoucnost zůstávají skryty.

Symbolická je v tomto ohledu Půlnoc v Dostojevském. Dva studenti v blíže neurčené budoucnosti, v níž se univerzitní studium neobejde bez supertenkých laptopů a papír je anachronickou starožitností, se baví fabulováním o životech kolemjdoucích. Muž, kterého opakovaně potkávají, jim svou neproniknutelností splývá se svérázným profesorem logiky s poněkud eskymáckým jménem Ilgauskas. Jde o postavu z dob, jimž mladíci nerozumějí, z dob, kdy se v učebnách prášilo od křídy. Touha přijít osudu druhého člověka na kloub však pochopitelně zůstává nenaplněna – mezi vymýšlením lidských osudů a rozhovorem s opravdovým člověkem je příliš hluboká propast. Fiaskem končí i Hladová – obraz putování osamělého muže po stopách ženy, která zdánlivě sdílí jeho vášeň pro film v kteroukoli denní či noční dobu. Byť je příběh na rozdíl od Půlnoci v Dostojevském podán er­formou, perspektiva je personalizovaná, protagonista Leo je v podstatě nespolehlivým vypravěčem. To, co je v jeho očích cestou ke spřízněnosti, lze snadno interpretovat jako prostý stalking. Leova bujná představivost není schopna postihnout povahu jeho reálného jednání.

Tíha intimity

V souvislosti s DeLillem se často mluví o tématu odcizení – v Andělovi Esmeraldě je však vždy provázáno s okamžiky sblížení. Martin Amis hovoří v magazínu The New Yorker o nebezpečí erotických styků v celém souboru. Každý pokus o důvěrnost zároveň představuje riziko obnažení sebe sama a možnost být zraněn. Tíha intimity kontrastuje s lehkostí, s níž se postavy do vzájemných interakcí dostávají.

Úvodní text Stvořený svět, rámovaný kafkovským motivem prostoru, jejž není možné vinou úředních procedur opustit, předkládá před čtenáře nevěru, jejíž nahodilost – a přesto naprostá samozřejmost – odráží absurditu situace hrdinů. Příběh působí jako atmosférický sen, v němž se situace donekonečna opakují, třebaže občas s jinými postavami. Nevíme, jak ke sblížení došlo, zda bude pokračovat, co mají muž a žena společného (oba se také otázkám zapřisáhli vyhnout), DeLillo zde posouvá hranice čtenářských očekávání. Naše uvyklost konvencím romantických příběhů založených na vzplanutí vášně či „přeskočení jiskry“ naráží na obraz nevěry, jež není líčena skrze city pachatelů, ale – byť v ich­formě – prostřednictvím lakonického popisu společných činností a detailního pozorování druhého. Intimita, jež je tímto sledováním vytvářena, se v jiných povídkách knihy mění v ohrožení.

Příkladem může být zmíněná Hladová, ale i text Baader­Meinhofová. V něm se opět vyskytuje motiv sledování – ženy, muže a trojice portrétů členů RAF. Zde znovu svede náhodné setkání v galerii ženu a muže nevyhnutelně k rozhovoru, na kávu, až skončí v hrdinčině bytě. Veřejný prostor je vystřídán soukromým, a náhle není cesty zpět. Výklad jejich vztahu je stejně ambivalentní jako interpretace zmíněného obrazu, není zřejmé, co je vítězstvím a co prohrou. Terorismus nemá v této povídce podobu únosu či vraždy jako na fiktivním obrazu, ale projevuje se v nátlaku na druhého, jenž stejně tak vzbuzuje strach.

Spektrum asociací

V Andělovi Esmeraldě není nic černobílé – Bronx v titulní povídce je místem znásilňování a vražd nezletilých holčiček, ale též dějištěm zázraku, poklid městského parku v Běžci je v okamžiku zničen absurdně snadným únosem dítěte. Postavy se pohybují v ohraničených prostorech, které však rychle mohou měnit svou povahu a zanechat je v nejistotě. Kosmonautům v Projevech lidskosti ve třetí světové válce mizí před očima modrá planeta, tak jak ji znali; válka ji promění ve vzdálený objekt touhy a nostalgie, po němž zůstane jen nevysvětlitelně slyšitelný, padesát let starý rozhlasový signál.

Postavy ale nestojí jen za hranicí fyzickou, jejich osamělost je i myšlenkového či citového rázu. Nepropojitelnost lidí i věcí je reflektována i na jazykové rovině – DeLillo neváhá klást vedle sebe to, co působí cize. V syntaktickém plánu využívá hojně parataxe – neuvádí mnohdy příčiny, následky či příslovečná určení – a dále slov, která významově či stylově k sobě nesedí: „Každé téma s sebou přinášelo celé spektrum asociací, Toddova vrozená jaterní porucha se nějak propojila s mou ambicí uběhnout maratón, to vedlo k onomu, teorie prvočísel k pozorování venkovských poštovních schránek rozmístěných podél ztracené silnice, bylo jich jedenáct, zrezlých, docela odepsaných, taky prvočíslo, oznámil Todd a vyfotil si je na mobil.“ Významová nesourodost, která vytváří téměř groteskní efekt, se v povídce Srp a kladivo demonstruje na popisu mužů odsouzených za hospodářskou kriminalitu, kteří pravidelně sledují televizní kanál, na němž dvě dcerky jednoho z trestanců čtou finanční zprávy. Jejich řeč se mění v rytmizovaný sled čtenáři tisíckrát slyšených a opakovaných finančních termínů, zkratek a číslic a je záhada, komu jsou vlastně naučené repliky z dětských úst určeny. A přece je ona odosobněná show jediným kontaktem s dětmi, který otci zbývá.

Anděla Esmeraldu do češtiny přeložil Petr Onufer a nepochybně jde o jednu z překladatelských událostí roku. Stejně jako v originále text záměrně drhne podobně jako interakce hrdinů a vyžaduje od čtenáře neustálou ostražitost a citlivost k použitým jazykovým prostředkům, nutí jej číst pomalu, porozumět a přijmout nepatřičnost DeLillova světa. Respekt k druhému a ohleduplnost jsou koneckonců motivy, jež všemi texty souboru procházejí.

Křehká rovnováha

V titulním textu se kdesi v Bronxu odehraje zázrak: na billboardu s reklamou na džus se jak na vodní hladině na vteřinu zaskví tvář zavražděné Esmeraldy. Mystérium? Světelný klam? Projekce davové psychózy? Text, který svým dějem výrazně upomíná na DeLillův literární vzor, Flannery O’Connorovou, popisuje cestu víry uprostřed marasmu bídy a krutosti, potřebu dobra v době, kdy se chudoba a zločin stávají komerčním artiklem.

Takový cíl ale není jen výsadou hrdinek dané povídky, dvou generačně i povahově různých jeptišek. Většina hrdinů Anděla Esmeraldy se pokouší dát svému životu smysl, ať už jim brání vlastní rozpaky, sociální vykořeněnost, válečný stav či přírodní katastrofa. V tomto fikčním světě neustále dochází k útokům na křehkou rovnováhu jejich osudů, každý den představuje bojiště s nepřítelem, kterému lze čelit jen s extrémním vypětím všech sil. A právě tato intenzita emocí a myšlení prodírající se drsně utkaným narativem Anděla Esmeraldy se čtenáři nadlouho zadře pod kůži.

Autorka je anglistka.