komiksové nakladatelství Fantagraphics
#17/2017

Sběr odpadu je práce

S Lakshmi Narayanan o navracení důstojnosti dalitským ženám

Zakladatelka odborové organizace indických sběraček odpadu zasvětila svůj profesní život zlepšení pracovních podmínek nejchudších a nejopovrhovanějších členek indické společnosti. Mluvili jsme o jejich životě a také o tom, zda vzdělání osvobozuje od chudoby a nakolik spolu souvisí řešení sociálních a environmentálních problémů.

Už téměř tři desetiletí pomáháte indickým sběračkám odpadu domoci se pracovních a občanských práv. Jak jste se k tomu dostala?

Když jsem v roce 1989 ukončila vysokoškolské studium společenských věd v Bombaji, vrátila jsem se zpět do svého rodného města Pune ve státě Maháráštra, kde se objevila nabídka pracovní pozice na univerzitě v oddělení vzdělávání dospělých. Smyslem práce bylo pečovat o celkové vzdělávání dospělých, ne jenom je učit psát a počítat. Mou úlohou bylo vymyslet pro chudé projekty, které by vytvářely příjmy. Lidé ze slumů za svou nejnutnější potřebu bez váhání označovali obživu – práci. Brzy poté, co jsme spustili několik takto zaměřených projektů, jako třeba vyrábění sušených produktů či družstvo šiček, jsme však zjistili, že tento typ školení není pro chudé zrovna to pravé.

 

V čem byl problém?

Především se nikdy nedostanete k těm úplně nejchudším, protože ti už pracují. Jinak by nepřežili. Po ročním úsilí bylo jasné, že projekty zaměřené na vytváření příjmů nevedou k práci na plný úvazek, která by zaručovala aspoň minimální mzdu. Konkurence stávajícího neformálního a neregulovaného trhu, který je zapleten do mnoha nekalých obchodních praktik, je příliš velká. Mezitím za námi přišlo několik dětí, které se živily sběrem odpadu a chtěly se naučit číst a psát. Zařadili jsme je do programu gramotnosti a začali zkoumat, jaké jsou podmínky jejich práce. Učení jim šlo, problém ale spočíval v tom, že po svých náročných výpravách za odpadem pak ve třídě pospávaly. Proto jsme se snažili umožnit jim přístup k vytříděnému odpadu z nedalekých bytovek, abychom jim ušetřili čas, který trávily vybíráním popelnic.

 

Začali jste tedy s dětmi…

Oslovili jsme několik stovek občanů a institucí v dané oblasti a přesvědčili je, aby třídili svůj odpad. A tehdy k nám přišly matky oněch dětí s otázkou: Proč neposkytnete tříděný odpad i nám? Mohly bychom pak poslat své děti do školy. To byla voda na náš mlýn. Pokud by měli rodiče přístup k lepší práci, jejich děti by nemusely pracovat vůbec! Potom jsme mohli začít s úplně novým programem zaměřeným na školní docházku. Začali jsme s třiceti dětmi a stovkou rodičů v jedné chudinské oblasti a rozhodli se trochu to institucionalizovat – rozdávali jsme letáky, propagovali třídění. Po večerech jsme společně chodili do slumů, abychom mobilizovali další sběračky odpadu, přičemž zůstat přes noc v jejich domovech byl nejlepší způsob, jak je aktivizovat a propojit.

 

Jak se sběračky odpadu ve městě Pune dostaly do slumů? Odkud se vzaly?

Většina z nich se přistěhovala z venkovských oblastí. V roce 1972 bylo v provincii Maháráštra nebývalé sucho, které ­vyhnalo lidi z domovů. Jednomu velkému slumu v Pune se dokonce říká Sucho právě proto, že ­vznikl v důsledku této migrace. V Indii míváme často nedostatek vody a konkrétně v naší provincii jsou mnohé oblasti k suchu velmi náchylné. Existuje mnoho pracujících, kteří nevlastní půdu a obhospodařují pozemky jiných lidí. Právě ti museli odejít. Nejchudší a příslušníci nízkých kast nemají v případě sucha jinou možnost než jít do měst. Je to dlouhodobý problém, který souvisí s vy­­užíváním a distribuováním vody. Příslušnice nízkých kast nemohou sehnat práci ani jako pomocnice v domácnostech, proto končí jako sběračky odpadu. Většina patří mezi dality – „nedotknutelné“, kteří byli vyloučeni z kastovního systému.

 

Sběr odpadu je tedy indickou společností považován za špinavou práci?

Je to špinavá práce. Přestože jsou ale pracovní podmínky možná horší než v jiných odvětvích neformálního sektoru, příjem je mnohem vyšší. Například při pouličním prodeji budete potřebovat vhodný prostor a nějaký počáteční kapitál. Sběr odpadu neklade téměř žádné vstupní nároky – nepotřebujete žádné vzdělání, žádné dovednosti, žádné investice, jen fyzickou energii a pytel. Tahle práce má také silné genderové aspekty. Odpad se považuje za špinavý a poskvrňující. Lidé spojení s odpadem pocházejí z nižších kast nebo ze tříd, které jsou označovány za nižší, a z genderu, který je považován za horší. Odpad tedy typicky sbírá chudá dalitská žena, což platí s výjimkou velkých měst, jako jsou Dillí, Bombaj, Bengalúru, Čennaí či Kalkata.

 

Co bylo podnětem k vytvoření odborové organizace sběraček?

V důsledku naší kampaně za zajištění lepších podmínek pro sběračky začaly stovky domácností třídit odpad a objevil se jeden podnikatel, který chtěl celý obchod s odpadem převzít. Po protestech byl z této oblasti vypuzen, ale uvědomili jsme si, že takhle nemůžeme pokračovat. Dříve nebo později se může někdo jiný pokusit udělat totéž. Navrhli jsme proto vytvořit odbory, abychom měli lepší pozici při komunikaci s městem a státem a mohli věci posouvat dále. V Pune existoval a stále existuje proslulý svaz nosičů, který nám posloužil jako vzor.

 

Jaký mělo vytvoření odborové organizace dopad?

Naše organizace nebyla první, která ve slumech působila. Rozdíl byl v tom, že předtím ještě nikdy nebyl organizován sektor sběru odpadu. Pro sběračky se tak objevila naděje, že se něco vyřeší. Na první shromáždění na své vlastní náklady dorazilo patnáct set sběraček odpadu, které chtěly promluvit o svých problémech a sdílet je. Rozhodlo se, že se zaregistrujeme jako odborová organizace, protože jsme cítili, že je důležité, aby sami pracující, společnost jako celek i úřady chápali sběr jako práci. Bylo nutné, aby se této práci dostalo uznání, jaké si zaslouží. Správní rada byla sestavena ze dvou z nás, tedy univerzitních pracovnic, a dvou sběraček z dalitské skupiny. Pak jsme začaly organizaci propagovat, navštívily jsme i ten nejposlednější slum a nabádaly sběračky, aby se u nás zaregistrovaly a zaplatily členský poplatek. Jde o odborový svaz, členskou organizaci, takže poplatek je pro každého povinný.

 

Jak se podařilo sběračky přesvědčit, aby do organizace vstoupily?

Sběračky byly běžně pronásledovány policií a obviňovány z toho, že jsou zlodějky, že mají ve svých vacích ukradené věci, občas byly dokonce třeba na den zadrženy. Když se začalo s protestními pochody, sběračky okamžitě viděly výhody kolektivní síly. Byly schopné se rychle zorganizovat, nějakých pět set žen se třeba objevilo na okupačním protestu vsedě před policejní stanicí. Ukázalo se to jako velmi účinné. Policie se začala veřejně omlouvat, dokonce vrátila zabavené peníze! A dnes si dává trochu větší pozor, protože ví, že už sběračky odpadu nemůže běžně brát do vazby jen na základě podezření.

Pokud bych se dnes, tak jako před dvaceti lety, měla rozhodnout, na čem máme začít pracovat, řekla bych: Zabývejme se tříděním. Zlepšeme přístup k odpadu pro všechny sběračky. Univerzita nicméně nikdy nechtěla rozhodovat o tom, co je důležité, protože sběračky to mohou samozřejmě posoudit daleko lépe. A ty jasně vyjadřovaly, co je zasahuje nejvíc: obtěžování ze strany policie. Navíc jejich práce byla považována za neviditelnou a trestnou. Neměly žádná práva. Naše členské průkazky dokládaly, že sběr je práce, navíc významná jak pro životní prostředí, tak pro likvidaci městského odpadu. Zpočátku místní úřady tvrdily, že se jich problém sběru odpadu netýká. Po několika protestech a jednáních se je podařilo přesvědčit, aby samy začaly vydávat průkazy potvrzující, že práce, kterou sběračky dělají, městu pomáhá. Průkaz říká, že pracovnice je oprávněna sbírat odpad v určených oblastech a mělo by se s ní jednat s respektem.

 

Patrně jste se ale nezastavili u průkazek…

V roce 2000 jsme spustili společnou studii s Mezinárodní organizací práce (ILO), Německou společností pro mezinárodní spolupráci (GIZ) a jinými mezinárodními a národními organizacemi, jejímž cílem bylo potvrdit naši domněnku. Prokázalo se, že práce sběraček odpadu uspoří městu několik milionů rupií ročně. To byl argument, proč by město mělo financovat pracujícím pojištění, což se vlastně stalo o tři roky později.

 

Tehdy nastal rozhodný moment v jednání s městskými úředníky?

Žádný nenastal, i v současnosti naše úsilí pokračuje. Ale stále se pohybujeme úspěšně vpřed. Vždy jsme používali kombinaci strategií: jak přímé prosazování, tak jednání s volenými zástupci, za kterými chodíme i se sběračkami. Jsou si vědomi, že tyto pracující ženy představují významnou část elektorátu. Dále byly důležité výsledky výzkumu a to, že jsme našli mnoho nakloněných úředníků, kteří našemu programu pomohli.

 

Jak a proč došlo v Pune k založení družstva SWaCH pro sběr a zacházení s komunálním odpadem?

Když jsme zařídili pojištění, přišel další logický požadavek: městská samospráva by měla chránit právo sběraček na odpad, a tím i na práci. Nejlepším způsobem naplnění tohoto požadavku bylo institucionalizovat systém sběru odpadu dům od domu. Po dlouhých debatách se jako ideální model ukázalo družstvo. První rok byl opravdu úspěšný. Družstvo SWaCH získalo smlouvu na to, aby se staralo o nakládání s odpady v celém městě. Spolupráce s městem ovšem nebyla ani zdaleka hladká, odměny byly vypláceny občas se zpožděním, v projektu se ale pokračovalo, jelikož sběračky byly placeny přímo z peněz občanů Pune.

 

Jak bylo zajištěno, aby ženy dosáhly lepšího postavení?

Dohlédli jsme, aby odborová organizace i družstvo zrcadlily stav, že většina pracujících v tomto sektoru jsou ženy. Víme o mnohých odborech, nevládních organizacích a družstvech, které se zaměřují na určitou část společnosti, ale jejich vedení tu konkrétní oblast nereprezentuje. Ve vedení bývají muži, zatímco zaměstnanci jsou převážně ženy. Ke skutečnému posílení jejich postavení může dojít pouze v případě, kdy sběračky zastupují samy sebe. Také jsme se postarali o to, aby členství získaly pouze sběračky, nikoli jejich manželé či synové.

 

Jak vypadá obyčejný den sběračky?

Sběračka ze SWaCH začne svůj den v půl osmé ráno tím, že si vyzvedne svou kárku, má také kbelíky, uniformu, rukavice a pracovní boty. A samozřejmě průkaz. Každá se stará o vymezenou oblast, tedy o určitý počet domácností, od nichž sbírá odpad, který je obvykle vytříděný do dvou kategorií: organický a recyklovatelný. Sběračka odveze organický odpad na kompost a zbytek – papír, plast a kov – prodává výkupci. Peníze dostává buď za kus, či za kilogram materiálu. Na konci každého měsíce jí každá domácnost za služby zaplatí uživatelský poplatek. Je to přibližně jeden americký dolar za měsíc, přičemž sběračka je obvykle schopna poskytovat služby asi sto padesáti rodinám. Vydělá si tedy sto padesát dolarů vybíráním poplatků a přibližně stejnou hodnotu prodejem odpadu ve výkupně. Je to o málo více, než kolik činí v Indii minimální plat.

 

Stále tyto sběračky žijí ve slumech a mají hodně dětí? Taková je alespoň stereotypní představa městské chudiny…

Většina jich bydlí ve slumech nebo chudších oblastech, ale počet dětí se snižuje, mladé matky mívají dnes dvě nebo tři. ­Potomci sběraček jsou gramotní, jejich matky totiž významně investovaly do vzdělání svých dětí. Některé z těch vzdělanějších pracují v odborové organizaci a v družstvu na kancelářských pozicích.

 

Existuje v Indii korelace mezi gramotností, vzdělaností a lepším životem? Pořád slýcháme, že díky vzdělání se lidé v zemích globálního Jihu mohou dostat z chudoby.

Nemám na to jednoznačnou odpověď. Nesouhlasila bych ale s tím, že někdo začne více vydělávat, jakmile dostane diplom. Z indického školského systému vychází spousta vysoce vzdělaných lidí. Máme pravděpodobně nejvíce inženýrů na světě, ale prvenství máme i v počtu negramotných. Je to ostudné. Naše vláda hodně investovala do vysokých škol, ale relativně málo podporovala základní vzdělávání, což je důvod, proč je u nás tak otřesná úroveň gramotnosti. Nemyslím si, že gramotnost vyřeší všechny problémy. Rozhodně ale chceme, aby další generace gramotná byla a prošla vzdělávacím systémem. Bohužel se ovšem stává, že vzdělaní potomci sběraček nakonec vydělávají méně než jejich rodiče.

 

Organizovala jste hodně akcí nenásilného odporu, které poukazovaly na sociální nespravedlnosti ve společnosti: dětskou práci, policejní obtěžování, případy znásilnění. Lze už v současnosti hodnotit dopady vašich snah?

Vzpomínám například na fyzicky křehkou členku odborů, která nebyla zrovna výřečná. Nevypadalo to, že by na ni měla organizace nějaký zvláštní dopad, dokud nebyla její neslyšící dcera znásilněna jedním z mladíků z komunity. Nejenže pak bojovala za svou dceru, ale statečně odolávala jakýmkoli pokusům násilníka, policie a místních úřadů případ ovlivnit. Všichni nesmírně usilovali o to, aby bylo obvinění staženo. Postavila se jim s vědomím toho, že za ní stojí spousta dalších žen, které s ní budou proti ­nespravedlnosti bojovat. Druhá strana byla ochotna udělat cokoliv, aby se případ zametl pod koberec, dokonce jí nabídli peníze, ona ale sehnala pro svou dceru tlumočníka a násilník byl nakonec potrestán. Existuje mnoho případů, kdy znásilnění zločincům projde, a sledování boje této sběračky bylo velmi inspirativní.

 

V jednom ze svých projevů v Česku jste se zmínila o akci, kdy jste posílali použité plenky a dámské vložky zpátky jejich výrobcům. Jaký byl smysl té akce?

Ačkoli mnoho domácností začalo třídit odpad, sběračky mají stále problémy s hygienickým odpadem. Město souhlasí se SWaCH, že výrobci by měli být součástí řešení, jak zacházet s těmito znečištěnými produkty. Snažily jsme se s nimi spojit po celá léta a nic se nedělo. Ale přesně týden po spuštění naší kampaně nazvané Pošlete to zpět, když dostali poštou použité jednorázové pleny, se najednou ukázali v Pune. Obávali se negativního dopadu na veřejné mínění, protože kauza se objevila v novinách. Bohužel jen neustále opakovali, že zvýší povědomí o problému. Naše odpověď zněla: Můžete zvyšovat povědomí klidně příštích dvacet let, ale sběračky potřebují řešení už dnes, protože s vašimi produkty zacházejí dennodenně.

Díky kampani vláda přikázala společnostem, aby převzaly odpovědnost za své problematické produkty. Ještě to nebylo implementováno, ale v Pune se budeme snažit o vytvoření modelu, který se, jak doufáme, stane návodem pro celou zemi.

 

Je váš model finančně udržitelný?

Družstvo SWaCH pomáhá s tím, co je zřetelně odpovědností vedení města, tedy efektivně nakládat s odpadem. Nedomníváme se, že nejchudší by měli jakýmkoli způsobem město dotovat. Tento model funguje a je udržitelný pouze v případě, že město působí jako partner a je ochotno přispívat – nikoli nutně platit pracující, ale poskytovat vybavení, sociál­ní a zdravotní pojištění a prosazovat podpůrné politiky. Věříme, že obce a vláda zajistí, aby byly dodržovány předpisy. Zacházení s odpady je komplikovaná záležitost. V západních zemích, kde se vlády zaměřily na centralizovaná, nákladná a náročná řešení, došlo k šíření technologií, které nejsou z hlediska životního prostředí v dlouhodobém horizontu udržitelné. A pokud ano, je to jen proto, že tyto země mají více peněz. Ale ani tak si nejsme jisti, že centralizovaný systém hospodaření s odpadem je tím nejlepším řešením. Určitě ne pro nás v Indii, kde máme takovou obrovskou pracovní sílu, ale dost možná ani pro vás v Evropě.

 

Pohybujete se v oblasti sběru odpadu více než čtvrt století a zmínila jste, že to byla vlastně docela zábava. Co jste tím měla na mysli?

Zábavné je všechno, každý zápas, každý protest, každá diskuse a setkání se sběračkami. Mají velký smysl pro humor, nesedí a nepláčou a nevzdychají nad svou situací. Jsou pragmatické a odvážné, čelí svým problémům s úsměvem, jsou připravené zkoušet nové věci. Sběr odpadu nutí lidi bojovat se psy, kočkami, hlodavci, policií a kdoví čím ještě. To z nich ale dělá silnější osobnosti. Kromě toho byly sběračky vždy zvídavé, kladly správné otázky a nutily nás přemýšlet o tom, co můžeme dělat jinak. V prostředí této komunity je spousta naděje a optimismu.

 

V Česku jste viděla některé iniciativy založené na sociální a solidární ekonomice – navštívila jste Centrum Veronica v Hostětíně, družstevní kavárnu Tři ocásci v Brně nebo Fair & Bio pražírnu v Kostelci nad Labem. Jaký jste z těchto míst měla dojem?

V Indii se mnoho lidí rozhodlo spolupracovat prostřednictvím družstev, protože neměli jinou možnost. Za fascinující považuji, že lidé v Česku to tak dělat vlastně nemusí. Převládá u nich ale pocit, že by to tak dělat měli. Je působivé vidět odhodlání spolupracovat proto, aby situace zůstala v našich rukou.

 

Z angličtiny přeložila Marta Martinová.

Lakshmi Narayanan (nar. 1967) je indická sociální aktivistka, výzkumnice, spoluzakladatelka a bývalá generální tajemnice Sdružení pracujících s papírem, sklem a kovy (KKPKP), odborové organizace samostatně výdělečně činných sběraček odpadu, která má přes devět tisíc členů, převážně žen. Organizace razí názor, že sbírání odpadků nabízí udržitelnou, ekonomicky efektivní a k životnímu prostředí šetrnou alternativu vůči obvyklému systému nakládání s komunálním odpadem. Lakshmi Narayanan je také spoluzakladatelkou družstva Solid Waste Collection and Handling (SWaCH), které sdružuje dva tisíce sběračů a především sběraček odpadu. SWaCH (což zároveň znamená „čistý“) je největším autonomním družstvem v Indii. Od roku 2008 Narayanan pro síť WIEGO (Women in Informal Employment: Globalising and Organizing) koordinuje činnosti související se sběrem odpadu v Indii a Asii. Letos zavítala do Česka, aby zde sdílela své zkušenosti se sociální a solidární ekonomikou.