„Přejte si víc,“ nabádá M. M. krásnou Soničku, Soničku rozštěpenou věčnými útrapami do několika rozdílných osobností – a my tušíme, kolik právě uhodilo. Náš pohled se zaostřuje, za okny „maličké elegantní restaurace Gastronom“ právě probíhá společenský organizační proces, jemuž se říká tvrdá normalizace, a M. M., stejně jako jiní lidé v tomto románku, si užívají daleko více, než by měli. Košile z vybraných látek, výlety do Darjeelingu, lahve „prvotřídního uherského sektu Fortuna“ a ospalá rána v hotelech se snídaní a vzkazem s květinou na podnose.
Kde že to jsme? V Liberci? V Praze? A kdy? Sedmdesátá léta? – Těžko říct, velkolepá přehlídka toho nejlepšího, co doba nabízí, by klidně snesla kulisy současného světa. Nebýt zastaralých bouráků a nezvykle vycepovaných hotelových poslíčků, jen stěží bychom mohli rozlišit, zda se nám tu náhodou nepředkládá výjev ze života velkoměstské smetánky dnešních dob. A nepomohou ani jiná dobová znamení: svět luxusu neznal disidenty tehdy a nezná je ani teď, inženýrská mentalita, ohromená technickými možnostmi civilizačního vývoje, je pořád tak trochu stejná a svět konzumu nezná počátku ani konce. Snad jen namísto apokalyptických vizí si musíme vystačit s obyčejnými erotickými fantaziemi: Soňa „klečící v dětské dlouhé noční košili, pohled odzadu, celkem jen několik vteřin“ dráždila tehdy a dráždí i dnes, tak trochu navzdory hysterickým dokumentům o největším zborcení nejvyšších mrakodrapů.
Odkud že k nám přichází Profesionální žena? Realita velkého světa úspěšných dobyvatelů se vykřivuje do jakéhosi paralelního časového pásma; do horského hotýlku manželů Volrábových, do sálu, v němž je Soňa znásilňována tak trochu nad rámec skutečného; srovnané položky na nákupním lístku a dobře fungující technika nás vrací do světa, v němž je vše předem promyšleno a ukotveno přesnými manuály, světa, který se cyklicky rozvrací pod nápory nezvládnutého chtíče.
Kdosi mi nedávno v antikvární oficíně tvrdil, že Páral byl jen takovým Vieweghem své doby. Dobrá, i Viewegh uměl napsat svoji Kláru, rovnat ho však s autorem Profesionální ženy je vůči tomu druhému vskutku nespravedlivé. Už jen proto, že chceli Viewegh napsat něco o současnosti, otevře si živnost s žánrovkami; Páral naproti tomu s jistou zvláštní, odzbrojující lehkostí načrtne archaický lokál s lesníkem a štípaným polibkem, aby jej vzápětí kontrastoval velkoměstskou životní rutinou těch, co mají fakt dost nahrabáno. Směšnými figurami jsou najednou všichni, co ale po nich zůstává, je nikoli běžný pocit čtenáře, který najednou stojí před zkonzumovanými stoly a upomíná se na hojnost, k níž ho už nejspíš nikdo znovu nepustí. Že by snad opulentním tabulím jednou provždy odzvonilo? Kde je neúčelná marnost, vyjádřená tak trochu obrazem, v němž je Ing. Lanimír Sápal přistižen „v důvěrnostech se sličnou učednicí v tlakovém vyvářkovém kotli na tuně hebkých přaden egyptské bavlny mako“? Je snad bezuzdný konzum spektakularizován a odhmotněn fotografiemi Bakalovy vily na břehu Ladožského jezera? Kam se vytratil, kdo ho zachytí v rozverných scénkách s bičíky ve skřínkách a lehkým mučením mladé panny?
Nechceteli se trápit otázkami, čtěte Párala jako nemravnou literaturu z doby normalizace. Vždyť jsme tehdy přece hodně trpěli, mánička navykla policejní brutalitě a Donát Šajner tepal veršíky, nad nimiž se vám udělá špatně ještě dnes. Neřešte, jestli byla Profesionální žena nástrojem k udržení falešného vědomí, neptejte se, jak jednotvárná musela být skutečnost, když její ztvárnění neustále těká mezi šatníkem zbohatlíka Zikiho a hnusnou proletářskou kuchyní, v níž se Volrábová snaží zachránit pokažené maso a nacpat je pravidelným hostům horského hotýlku. Nudná a jednotvárná doba laciného hříchu a každodenní šedi. O ničem jiném tato kniha svědčit prostě nemůže.
Vladimír Páral: Profesionální žena. Československý spisovatel, Praha 1971.