„Letos v květnu postříkával dělník, jenž se přiženil do stavení Novákova v Milešovicích, na dvorku hnůj. Náhle mu uvízla lopata v hadrech, a když ji vyškubl, vyvalila se lidská lebka. Za minutu měl zeť hospodářův před sebou páteř a nato půl lidské kostry.“ Rudolf Těsnohlídek sedí v soudní síni a činí do notesu kdovíkolikátý zápis z přelíčení. „Nejdříve byla vyslechnuta vdova po zavražděném Marie Bublová. Je chatrného zdraví a soud jí dovolil, aby vypovídala sedíc nedaleko stolku, na kterém byly rozloženy útržky šatů, vytažených z hnojiště, roztřískaná lebka a zlomky kostí.“ V redakci Lidových novin text posléze přepisuje, aniž by se nějak zvlášť vzrušoval. Postavu vykreslí detailně, talent pozorovatele a schopnost přesné kresby rozhodně nepostrádá. Neodpustí si občas sarkasmus, vždy jej však zakomponuje do textu tak, aby na sebe příliš nepoutal pozornost. Veden snahou zachytit realistický obrázek zločince, ať už jde o hrdlořeza anebo drobného zlodějíčka drůbeže, neodchyluje se od předlohy, naopak, staví se před ní do pozice podřízeného zapisovatele.
V době počínající mánie literárních experimentů a vynucené originality díla Těsnohlídek sepisuje jeden případ za druhým, na novinových stránkách jich vyjdou desítky, později z nich komponuje romány. V rozmezí několika let z ničeho vypiplá žánr soudničky, přesně ten, o němž se učí ve škole v souvislosti se jménem Eduarda Basse. Těsnohlídek má na něm značný podíl – a přesto tehdejší literární kritika mlčí, mlčí a čeká na svou Bystroušku.
„Babička, dávno ještě ne stařena, jedna z těch, které mají nadevšecko rády vnoučata, zhlížejí se v jejich očích a dýchají jako perník dobrotu, taková babička venkovská, v šátku, v starodávné jupičce s rohatými rukávy na ramenou a v sukni, jež se rovně rozbíhá od pasu jako na vystřihovaných panenkách, stála včera před brněnskou porotou pro zločin vraždy. Ubila manžela, s kterým žila lidský věk zdánlivě v pokoji, sekerou jako dobytče.“ – Nuzák je často zahnán do kouta, nuzák se dopouští zločinu nevyhnutelně; Těsnohlídek je proto realistou, aby popsal drtící mechanismy utrpení, logiku stupňující se hrůzy. Taková tvůrčí metoda, neornamentalizovaná a rezignující na polysémii metafor, připomíná ve své prostotě ono šestákové čtivo a stejně jako láká lidového čtenáře, pachem venkovských chlívů odpuzuje salonní zjevy. Kritici mlčí, jedni jsou plně zaujati idylickým realismem, přiblblými vyprávěnkami odehrávajícími se na rodových statcích, kýčem, který vybujel z ducha národního obrození a s oblibou byl servírován k bábovce a hrnku s praženou čekankou. Škola kosmopolitní zas pošilhávala po skutečných literárních vzorech – k čemu jí asi tak mohly posloužit případy z brněnské soudní síně? Těmi že by se zabývala, když měla co dělat, aby na domácí scénu uvedla tvůrčí metody osvědčené na pultech francouzských knihkupců?
A tak se stalo, že Těsnohlídkovy obrazy lidové bídy, sevřené železem zákona, vyšly v několika výborech, že se literární historie v Lišce Bystroušce dočkala prvního autorova uceleného díla a že fragmentární vzpomínky na válečné útrapy obyvatelstva a vrahy z doby první republiky překryla náročná tvorba skutečných literátů. „Soudní lékaři prohlásili, že zranění Pařízkovo bylo životu nebezpečné a že bylo způsobeno nástrojem a takovým způsobem, že z toho obyčejně bývá smrt. Kdyby byla obviněná řízla hlouběji, byl by Pařízek vykrvácel, vždyť i tak byl přeťat sval a krkovice.“
Rudolf Těsnohlídek: Mrtvý u kříže a jiné soudničky. Profil, Ostrava 1971.