Bence Fliegauf patří k nejvýraznějším osobnostem současného maďarského filmu. Fantaskní novinka Lily Lane, uvedená letos na festivalu v Berlíně, je další variací na jeho charakteristický motiv opouštěných a trýzněných dětí.
Vizuálně hypnotické, emočně odtažité, a přesto zdrcující filmy Bence Fliegaufa se co do formální podoby nejčastěji charakterizují přívlastky experimentální, nebo přinejmenším nekonvenční. Dvaačtyřicetiletý režisér, který své autorské projekty podbarvuje výsostně ambientní „hudbou“, patří spolu s Györgyem Pálfim a Szabolcsem Hajduem k nejvýraznějším postavám současné maďarské kinematografie. Přesto mají jeho filmy střídavě vlažné přijetí. Tomu nasvědčuje i letošní zařazení režisérova posledního titulu Lily Lane mimo hlavní soutěž berlínského filmového festivalu, odkud si Fliegauf před čtyřmi lety odvezl Stříbrného medvěda za snímek Je to jen vítr (Csak a szél, 2012). V rámci festivalové politiky „pěstování autorů“ nebývá totiž zvykem držitele hlavních cen přesouvat do vedlejších sekcí, zvláště když si poté, co jste je objevili, vozí z vašeho festivalu stále významnější ceny. Lily Lane je navíc tím, co Fliegauf umí nejlépe: sugestivním výsekem hraničního údobí (poměrně nestandardního) života, jehož naléhavost nevyplývá z emočního prolnutí s postavami, ale je budována především formálním uchopením.
Labyrint traumat a paměti
Leitmotiv ohrožení, které se výhrůžně kupí za zády všech Fliegaufových postav, spouští v Lily Lane nejasná příčina svérázných pohádkových seancí, jimiž hlavní hrdinka Rebeka zasvěcuje svého sedmiletého syna do pokřiveného světa dospělých. Ponor do labyrintu obraznosti, traumat a paměti otevírá tísnivě uhrančivý záběr, který nastolí základní tenzi snímku. Ruční kamera, asociující neumětelská home videa, snímá z bezprostřední blízkosti stavebnici, do jejíchž útrob kdosi opatrně přisypává popel. Morbidní dojem scény dotváří vzdalující se pohled na celkovou kompozici lega obydleného bizarními postavičkami a rozkládajícím se ptačím vejcem, jejž ve zvukové stopě podbarvuje neartikulované dětské mumlání. Spojení kratochvíle se zvráceností určí ústřední intonaci snímku, jejíž drtivé následky podvědomě očekáváme. Prostřih na potemnělé sídliště s několika osvětlenými byty, který následuje po mrazivém entrée, dotváří paralelu mezi světem imaginárním a reálným, na jejichž interakci Fliegaufův nový titul staví.
Podivná psychoterapie, kterou Rebeka prochází snad v souvislosti se smrtí své matky a do níž vědomě zatahuje i syna, který na ní rychle získává patologickou závislost, spočívá ve vyprávění hororově laděných příběhů o zlověstně vyhlížející vycpané lišce a chlapci vězněném ve sklepě a týraném matkou.
Zacyklená klaustrofobní existence
Fliegauf rezignuje na nabízející se psychologickou sondu – nehledě na nedávný rozchod se Dani ani jeho matka nezabývají otázkami, proč a jak dál. Z letmo roztroušených indicií spíš vytušíme, než zjistíme, proč Rebeka manžela opustila a jak se utvářel její dosavadní život. Jediná činnost, při níž ji pozorujeme, je pobývání s Danim, ať už fyzické při podivných toulkách městem nebo zprostředkované telefonáty synovi, případně přehráváním rodinného videa. Věkově nezařaditelný zevnějšek, holobyt s matrací, nulová zmínka o práci, sociálním zázemí, přátelích i radostech vyvolává ostrý pocit zacyklené klaustrofobní existence. Ten je umocněný tím, že ostatní postavy zpřítomňují jen halucinační výjevy (obrazy Rebečina dětství) nebo virtuální stíny, ale i repetitivní minimalistickou zvukovou stopou a umně předimenzovanými diegetickými ruchy. Prolínání rozostřených černobílých vidin a vzpomínek s domácím videoarchivem, hyperdetailními záběry, strnulým okem Skypu a konečně precizně komponovanými slunnými exteriéry vytváří sugestivní obraz jak Rebečina nemocného vědomí, které ji zbavuje schopnosti „normálního“ fungování, tak i zmatené mysli chlapce, jenž jakožto katalyzátor matčiných neuróz je nucen hrát roli toho, kdo zbaví matku démonů minulosti.
Motiv opouštěných a trýzněných dětí proklouzával už od Dealera (2004) do každého z Fliegaufových počinů. V tomto ohledu je možné pojímat Lily Lane jako logické vyvrcholení režisérových nočních můr, z jejichž podnětu podle vlastních slov filmy spřádá. Oproti snímku Je to jen vítr, jehož novum spočívalo v popření tradičních schémat folklorně pojaté nepřizpůsobivé menšiny a zvolení zcizujícího pohledu na bílou majoritu, není v Lily Lane zdroj hororových vidin jasně definován a prolínáním hledisek obou postav, časových rovin a zrcadlením míst vzniká časověprostorová smyčka, která stejně jako úvodní záběr stavebnice relativizuje a „zobludňuje“ kontury a význam viděného.
Autorka je filmová publicistka.
Lily Lane (Liliom Ösveny). Maďarsko, Německo, Francie, 2016, 91 minut. Režie, scénář, hudba Bence Fliegauf, kamera Zoltán Lovasi, střih Balázs Budai, hrají Angéla Stefanovics, Bálint Sótonyi, Mária Gindert, Maja Balogh, Miklós Székely B. ad. Premiéra v ČR 28. 7. 2016.