Cestou s Demlem - antikvární redukce

Na jednom místě knihy Pro budoucí poutníky a poutnice píše Jakub Deml, toho času dosti zkrušený životem, tedy Deml vyhnaný ze Staré Říše a dosud nedoputovavší do Tasova, že přítomný svůj svazek hodlal nazvat Ty modravé hory – s odkazem na Kropotkina, který napsal, že když pozoroval krajinu a jezera ve Finsku, rodily se v něm velkolepé myšlenky. Totéž zažívá i Deml na svých cestách po krajině Moravy i Čech, během nichž k němu přistupují různí lidé různých stavů a dorážejí na něj neúprosní exekutoři církevní hierarchie. „Nenapsal jsem Svatou Dympnu, nenapsal jsem Zabajkalí, nenapsal jsem Rosničku, nenapsal jsem Domů, nenapsal jsem Hradu Smrti, nenapsal jsem Mých přátel: vůbec nepíšu, tím méně něco stavím, nýbrž jdu po Čechách a po Moravě, sám pro sebe si povídaje, co vidím.“

Demlovy Poutníky čtu nejradši právě od tohoto místa. Tříšť dopisů, fragmentů budoucí ucelené prózy, poznámek a poznatků získaných na různých místech země, tehdy ještě císařské, si neklade žádný velký nárok na to, abych je vnímal jako dílo básníka, dokonce ani jako stopu složitého básníkova bytí ve světě. Daleko přesvědčivěji se mi při četbě jeví obraz člověka, jemuž opět nezbylo než si spakovat kufr a večer narychlo sepsat to nejdůležitější. Vždyť přece vede velkou válku s úředníky, útočí na něj šílenci, které mohl ještě nedávno považovat za kolegy a přátele, peněz se nedostává, zato potřeba najít ucelený tvar a ten vydat světu se neustále stupňuje.

A v takovém návalu okolností se stane, že Deml začíná brebentit. Nejsou to finská jezera, v nichž se zrcadlí Kropotkinova touha změnit svět, ale právě jen hory posazené na horizontu. Není to boj o novou komplexní estetiku, která zastaví rozklad světa, ale právě jen zápis učiněný během zastávky: „Dne 5. srpna 1913 byl jsem ponejprv a doufám i naposled v Žatci. V Postoloprtech aspoň se dali přinutit, aby odpovídali česky, kdežto v Žatci byl bych ani za dukát nedostal skývku chleba, kdybych byl nepromluvil německy.“ A namísto zpráv z uměleckých salonů velkých měst tu čteme z novin vystřižené komentáře o drobném nakladatelském podvodu, k němuž majitel revolveru Josef Florian nastrojil dvě řádové sestry. A do toho všeho na pozadí přede stroj literární produkce, aby občas vydal „posudek referenta“ na některou z vydlužených knih. Co si počít v takové chvíli?

Jakub Deml z toku řeči vyráží pozdravy okolnímu světu. „Drahý nepříteli, vy tam v té ošklivé Praze…“ Neustále někoho zdraví. Zdraví přátele, tak jak k němu přicházejí v dopisních listech. Oddaně pozdravuje ty, od nichž přijímá peníze. Zastavuje se v chůzi a vysekává poklony dárcům. Dovedeme si vůbec ještě představit, že by jeho pozdravy byly něčím jiným než strategií, jak zachovat holý život? Tak proto taková vášeň? Aby se snad nestalo, že se ony modravé hory, proti nimž se s vědomím jisté marnosti vysílá proud vět, přiblíží až příliš a že lidé zmizí a s nimi i jejich malost, jejich vzněty i úřední výnosy?

Několikrát se nám to podařit musí. Tu a tam lze pocítit sílu, s níž pozdrav vepsaný do listu alespoň na chvíli prolamuje ofenzívu světa. Město umlká, život zpomaluje. Zdá se mi, že přesně v tomto bodě vzniká řeč nová, taková, která vyváží všednost a banalitu. Ani ne tak v pohybu samotném, jako spíš na krátké zastávce. Stojí, aby zdravil, a stejně tak mu nezbývá než v chůzi vlepovat do archů obrázky z cest. Někde na pomezí obou těchto způsobů pak vytváří dílo, které si ještě dnes udržuje schopnost leccos „vyzrcadlit“. Pokud je chůze, dlouhá a naléhavá, a pokud je zastávka, pak se netřeba obávat zbytnělé estetiky.

Jakub Deml: Pro budoucí poutníky a poutnice. Praha­-Žižkov 1913.