Sešel jsem z cesty a po malých pastvinách mezi dubovými hájky vystoupal do vápencových kopců nad řekou v domnění, že tam nepotkám člověka, až k horním partiím na neposečené louky, kde jsem po chvíli nakračování mezi trsy řídké uschlé trávy přišel před hradbu keřů, za nimiž byla vidět část nějaké malé provizorní stavby. To mě vždycky vyděsí. Je to takové pravidlo, že kdykoliv opustím značené cesty, začne se projevovat úkaz, který by se dal nazvat krajinná zvůle. Jde o mysteriózní spiknutí neprostupnosti a zohavení, nekončících plotů, zákeřných podrátovaných lochů, odpadových jam, chemicky zmrtvělých strží, účelových zařízení, vyhořelých chatek a do půdy vrostlých technických reliktů. Pokaždé tyhle enklávy obejdu, ale dnes se ve mně cosi už definitivně nasraného rozhodlo konfrontovat se přímo. Prodral jsem se keři ke kratší části čehosi, co zatím nebylo víc než indiferentní bouda pobitá různými plechy z rozličných domácích spotřebičů; stále nebylo jasné, o co tu jde, a tak jsem ji začal zleva obcházet. Sotva jsem udělal první krok za roh konstrukce, ještě než jsem si stačil čehokoliv všimnout, spustil se šílený řev doprovázený zběsilým tlukotem. Uskočím a v odeznívajícím úleku vidím, že delší stěnu stavby tvoří hustá mříž pokoutní voliéry, ve které se mým příchodem vyděsilo početné hejno koroptví a začalo s ptačím nářkem dílem běhat a dílem létat proti mně, v zoufalém sebezáchovném úsilí mnozí ptáci naráželi křídly na železné limity klece a padali na ty, kteří jen zmateně pobíhali dole po vrstvách vlastního trusu. Rychle mi došlo, že pokud se od mříže co nejrychleji nevzdálím, začnou někteří umírat; v tom mě utvrdil jedinec, který jako by zůstal viset v horním rohu klece a vypouštěl vedle mé hlavy ze své kloaky dlouhý hlen. Odběhl jsem stranou a zastavil se až na místě, odkud bylo zřejmé, že se ptáci uklidňují, a snažil se pochopit význam zařízení, které uzavírá na malé ploše okřídlené tvory uprostřed jejich přirozeného prostředí. Geniálním, ale nejspíš nevědomým tahem věznitele bylo, že se jeho svěřenci hlídají sami. Jakmile jsem se pokusil znovu přiblížit, spustili ptáci svůj sebevražedný rituál s ještě větší intenzitou. Ten, kdo by se rozhodl zamřížované monstrum s příslušným hlukem rozkopat, osvobodil by nejspíš jen do smrti zesraná těla těchto bažantovitých.
Pokračoval jsem se známým pocitem etického zmatení náhorní plání k hájku, který mě odvedl až na kraj rozlehlé louky ohraničené lesem a obšancované v nepravidelných rozestupech porůznu zhotovenými mysliveckými posedy. Bylo jich tolik, že místo připomínalo po kutilsku střeženou hranici nebo podomácký koncentrační tábor. Do tohoto tematického celku zapadala i nedaleká vinice obehnaná drátěným plotem se svými pravidelnými řadami révových keřů, které mi teď nemohly připomínat než dispozici vězeňských baráků. Dal jsem se přes louku podél nízké erozní hrany až k mírně nakloněnému kamennému tratolišti, zmírňujícímu její strmost. Ulehl jsem na drobné kamení vyvezené z vinice a pozoroval šedivá mračna pohybující se ve dvou úrovních, výš temnější a nehybná, níž pohyblivá, tvořená světlejšími, řídkými rozpohybovanými parami. Nato jsem uslyšel rychlý, třepotavý zvuk. Otočím prudce hlavu, ale k mé úlevě to nebyli žádní ptáci, jen zbytky žlutého listí vibrujícího na chudé, vícekmenné osice stojící u mého kamenného lože. Na podobné se oběsil Jidáš, a opustil tak oživující princip, který zradil, pomyslím si do úlevy, a to už je moc. Vstanu, až kamení zachrastí, a jdu pryč. Člověka jsem opravdu nespatřil, ale něco z jeho kosmického těla ano, řekl jsem si, protože ve svém zoufalém sebezáchovném úsilí ironizuji i velké esoterické konstrukty.