Případ italských kurýrů, kteří protestují proti své prekarizaci, poukazuje k fenoménu takzvané gig economy. Jde o firmy prezentující lidskou práci jako dobrovolnou činnost, za niž člověk neočekává standardní finanční ohodnocení. Jak vypadá disciplinace ve firmě, kde se zaměstnanec nikdy nepotká se svým šéfem?
Říká se, že současný globalizovaný svět je postaven na volném oběhu kapitálu a zboží. Miliardy dolarů se mohou přesouvat po zeměkouli v řádu desetin sekund a spotřební zboží běžně putuje tisíce kilometrů, než dorazí ke koncovým zákazníkům. Oběh zboží narůstá i díky rozvoji zásilkových a doručovacích služeb, které firmy svým zákazníkům rády nabízejí „zadarmo“. Jenže za službou zadarmo se v tržním prostředí většinou skrývá špatně placená práce. To si dobře uvědomují kurýři, kteří jsou lidským pohonem cirkulace zboží po metropolích. Odborářské boje přesto nejsou v tomto odvětví nijak rozšířené. Najdou se však i výjimky: od 10. října v Itálii demonstrují a stávkují kurýři společnosti Foodora, německého startupu specializovaného na cyklistický rozvoz jídla.
Návrat do viktoriánské éry
Protesty, které se koncentrují především v Turíně a Milánu, reagují na nedávno zavedené změny v ohodnocení kurýrů. „Původně jsme dostávali pět eur za hodinu a bonus za každou převzatou zásilku, teď nás chce společnost platit jen na základě počtu doručených jídel,“ sdělil jeden z pracovníků Foodory italskému levicovému deníku Il Manifesto. Protestující zaměstnanci, kteří se v souladu s duchem doby organizují po sociálních sítích, požadují návrat k platu za hodinu s bonusem za doručenou zásilku a také příspěvek na telefonní služby a údržbu kola. Firma, která se zpočátku rozhodla s protestujícími vyjednávat, nabídla zvýšit odměnu za doručenou zásilku, návrat k hodinové mzdě však striktně odmítla. Vyšetřování v této věci zahájil Italský inspektorát práce, který bude muset určit, zda v netypické zaměstnanecké smlouvě vůbec lze vyměřovat odměnu jen na základě výkonu, a nikoliv odpracované doby.
Obdobný střet řešili i kurýři společnosti Deliveroo v Londýně a Paříži. I zde usilovalo vedení firmy o nahrazení hodinové mzdy poplatkem za odevzdanou zásilku, což levicový deník Guardian trefně označil za „návrat do viktoriánské éry“. Manažeři společnosti nakonec museli ustoupit a hodinovou sazbu zachovat jako paralelní způsob finanční odměny. Postaru se ale vyplácelo jen v některých částech Londýna, což mnohé kurýry silně znevýhodňovalo. Ani italští, ani britští zaměstnanci přitom nepožadovali po svých zaměstnancích žádné závratné sumy, ale jen minimální mzdu. Tarify rozvozových firem přitom nejsou zanedbatelné: jak potvrzují například restauratéři v Turíně, Foodora inkasuje až 30 procent hodnoty objednávky a k tomu ještě malý poplatek od koncového zákazníka. Není tedy divu, že s protesty kurýrů sympatizovaly i některé restaurace, které považují německou firmu za bezohlednou.
Práce jako hobby?
Firmy jako Foodora a Deliveroo bývají označovány pojmem gig economy. Ta se přitom často zaměňuje za ekonomiku sdílení, protože v obou případech se zpravidla využívají webové platformy a smartphony. V případě ekonomiky sdílení si například hledáme spolucestující, abychom rozdělili náklady na cestu. Oproti tomu v gig economy si prostě objednáváme nějakou službu. Společnosti, které pracují na principech gig economy, se nicméně často snaží zastřít fakt, že jejich spolupracovníci odvádějí pracovní výkon. Především firmy, které se zaměřují na mladší lidi, vykreslují jejich pracovní nasazení jako součást volného času. Jako by dostávali jakési kapesné za aktivitu, která je baví a navíc je udržuje v dobré fyzické kondici. Ve skutečnosti však mnozí přijmou tento typ práce především kvůli nízkým vstupním požadavkům a flexibilitě pracovní doby, což umožňuje sladění práce s dalšími aktivitami, jako je například studium.
Že nejde jen o hobby, ostatně nepřímo potvrzují i samotné firmy, které pomocí GPS údajů a algoritmů vyhodnocují výkony jednotlivých kurýrů. Na základě těchto údajů pak přerozdělují zakázky. Zmiňované firmy využívají faktu, že v gig economy, na rozdíl od tradičních zaměstnání, neexistuje reálné místo, kde by docházelo k pracovněprávním interakcím mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Toto „místo“ se totiž nachází v soukromé aplikaci a algoritmech, které jsou pod přísnou kontrolou zaměstnavatele. Společnost už tedy nemusí nepohodlným kurýrům dávat výpověď, což by případně mohlo vést až k soudnímu sporu. Stačí, když jim odepře přístup k aplikaci.
Strašidlo uberizace
V této souvislosti část levice mluví s oblibou o „uberizaci“ práce. Je však velice sporné, zda právě platformy jako Uber znamenají podobně zásadní změnu jako například fordismus či taylorismus. Ve většině případů se tyto aplikace zaměřují na takové úseky trhu práce, v nichž existovala vysoká míra prekarizace práce už dříve. Pomocí nových technologických prostředků tyto platformy sledují dva cíle, jež odedávna neodmyslitelně patří k politickému programu buržoazie: co největší disciplinaci pracovní síly a nastolení pracovních vztahů založených na běžných smlouvách, nikoliv na pracovním právu. Dnešní ultramoderní prostředky tak mají vskutku staré srdce. Zároveň je slovo „uberizace“ zatíženo démonizací, která možná nemístně nafukuje celý fenomén. Podobné platformy přece obchodují především s informacemi a našimi osobními údaji. Navíc jsou tyto společnosti často v provozní ztrátě, což zastírá jen ochota investorů do nich vkládat miliardy. Uberizace a celá gig economy je patrně jen další velká finanční bublina, která dříve nebo později splaskne. Co po ní zůstane, je otázka. Algoritmy, které pomáhají disciplinaci pracovní síly, však zřejmě jen tak nezmizí.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.