Tartuský teolog a historik Meelis Friedenthal se nedokázal odtrhnout od tématu své disertační práce a vlastní výzkum intelektuálního dění 17. století zbeletrizoval v románu Včely. V roce 2013 za něj obdržel Cenu Evropské unie za literaturu.
Včely (Mesilased, 2012) estonského autora Meelise Friedenthala (nar. 1973) začínají jako historická filmová povídka švenkováním po promoklém baltském přístavu v říjnu 1696, přecházejí do thrilleru, brzy přehlušeného ukázkami tehdejších učených disputací, a po necelých dvou stech stranách se jejich dosud umírněné nadpřirozené motivy rozdivočí a pospojují do finále s prvky fantasy či žánru „severské podivno“. V jednom celku to udržuje zálibně pěstěná blátivá atmosféra a především téma. Melancholie.
Papoušek zemřel
Kluzkost, mazlavost, plíseň, naplavená špína, šedé mraky. Tmavá zapáchající tekutina obklopuje a prostupuje trudnomyslného studenta Laurentia Hylase při jakémsi čestném akademickém ústupu z univerzity v holandském Leidenu na stipendium do Tartu. Z Leidenu ostatně pocházeli malíři 17. století Gerrit Dou, Frans van Mieris starší, Rembrandt či Jan van Goyen, kteří snad Friedenthalovo vidění ovlivnili, přímořské krajiny posledně jmenovaného a Rembrandtovy portréty starců mohly sloužit jako záchytné body pro jeho historickou představivost. Možná tu sehrála roli právě slavná, často napodobovaná plátna Franse van Mierise st. zobrazující ženu s papouškem.
Student Hylas si do Estonska přiváží klec s papouškem, kterého dostal už v dětství, neboť „Plútarchos ve svých Moraliích zmiňuje ptáka jako účinný prostředek při obtížích, které Laurentia sužovaly“, tedy zkažené černé žluči, způsobující otřesení ducha, skleslost, otupělost, přecitlivělost vůči pachům a zvláštní typ horečky. Papoušek v nové zemi chcípne hned první den (děj je rozložen do šesti dnů) a kočárem do Tartu se veze na střeše už jako mokrá mrtvolka plná významů (myšlenky, naděje na vyléčení, dětství a hlavně duše ve středověkém a lidovém pojetí). Před cílem pták poslouží coby žebrákova strava, v žaludku se mu neudrží ani pár minut a od huby se rozletí směrem k městu. Tím začíná zmíněná fantazijní rovina textu, rovina snová, pověrčivá a nemocná, jež má asi za úkol čtenáře vtáhnout do jiného způsobu myšlení.
Zlé oko
Podobných zvláštních příhod, jako je ta papouškova, je v textu víc, ale základní dění je naprosto jednoduché: nemocný člověk v cizím městě před katastrofou se rozhlíží a snaží se vyléčit. Situace i bizarní dějové vsuvky slouží jako záchytné body při studiu epochy. „V letech 1695–1697 pršelo v létě bez ustání po celé severní Evropě včetně Estonska, úroda obilí zašla, za slámu se platily neuvěřitelné ceny. (…) V brzkém jaru roku 1697 – kdy hladomor vrcholil – se o bídě a neštěstí panujícím mezi rolníky tvrdí, že je nelze ani popsat,“ dokresluje pozadí příběhu autorův doslov. Za neúrody zemřelo v Estonsku asi sedmdesát tisíc lidí.
Friedenthal se v románu místo přímých popisů těchto hrůz zaměřil na šíření žlučovitých a šílených nálad mezi lidmi. Měšťané i studenti začínají pociťovat nedostatek a strach z hladových lidí přicházejících do města, u stolu hovoří omluvným tónem o smrtích, jichž byli svědky. „Teď prý ti nejzbědovanější dostávají od města jídlo na základě známek, do hradeb už je nepustí. (…) To rozdávání jídla podle mého názoru není k ničemu dobré. Jen to sem přivádí víc pobudů a žebráků – všechny je město stejně neuživí. Ještě se nakonec začnou bouřit nebo sem zavlečou mor.“ Mezi ostatním obyvatelstvem se panika projevuje krutostí a vírou v čarodějnictví. Laurentia například ohrožuje obecná víra ve „zlé oko“ čarodějovo (nesmí se dívat lidem do očí), jeho pokusy vyrobit lék pro sebe či jiné končí málem lynčem. Právě zpřítomněním stupňující se paniky text překračuje rozměr (jakkoliv ozvláštněného) historického přehledu.
Malátný psavec
Zmíněný doslov, přesněji Poznámky autora, je poutavá stručná přednáška o 17. století. Dočteme se o humorální medicíně, alchymickém procesu léčby od rozkladu (nigredo) po uzdravení (rubedo – též zlato a med, odtud název knihy), o čarodějnictví, hladomoru i o konkrétních učencích tartuské univerzity té doby. To všechno najdeme v románu jako na tabuli, velký prostor je věnován například veřejné pitvě Jacoba Friedricha Bellowa či divadelnímu představení – poznatky o dobové estetice vypravěč přehrává a komentuje jako pro studenty divadelní vědy. Nejvíc prostoru je ovšem věnováno přehledu teologických koncepcí. Estonská literární vědkyně Rutt Hinrikusová v recenzi poznamenává, že někteří jiní domácí kritici považují za nejhodnotnější část knihy právě doslov; v jistém ohledu se jim nelze divit.
Meelis Friedenthal si ve svém druhém románu (předcházel Kuldne aeg, Zlatý věk, 2005) zvolil a hluboce probádal podmanivé téma, jeho občasná slovní kresba i malba prostředí prozrazují vizuální talent a výběr detailů z duchovních dějin nepostrádá vzrušivost. Potíž je v míře popularizačních prostředků a v celkově nezáživném jazyce. Kvašení černé žluče a zaneřáděné podžebří (hypochondrium, místo pod „ptačí klecí“) hrdiny i celé společnosti do autorova stylu pronikne málokdy, a pokud ano, nejčastěji malátností.
Řetězení nahozených motivů Včel však může čtenáře přimět otevřít třeba nemelancholickou Anatomii melancholie (1621–1651, česky 2006) Roberta Boylea nebo nakažlivě zaujatou studii Lászlóa F. Földényiho (Melancholie, 1988, česky 2013), čímž bude naplněna pedagogická autorova mise a nakonec i čtenářská slast. Jak píše v doslovu k Boyleovi Karel Thein, uchopení hřbetu knihy a otáčení listů „balancuje na křehké hranici mezi nemocí a první fází její léčby“. V čase čtení se prý prolíná lenivé nicnedělání a horečnatá činnost ducha, dva opačné póly melancholické dispozice. S tímto empatickým přístupem lze i ze Včel dobýt maximum.
Autorka je literární publicistka.
Meelis Friedenthal: Včely. Přeložila Petra Hebedová. Dybbuk, Praha 2016, 224 stran.