Od plavců k žroutům

Alberto Manguel, spisovatel, literární kritik, esejista, překladatel a také jeden z osobních předčítačů osleplého Jorge Luise Borgese, je českým čtenářům už poměrně znám. Jeho Dějiny čtení (1996, česky 2007) vyšly v nakladatelství Host už dokonce ve dvou vydáních a totéž nakladatelství vydalo i Čtení obrazů (2000, česky 2008) a Knihovnu v noci (2006, česky 2009). Letos k nim přibyla esejistická kniha Cestovatel, věž a červ s podtitulem Čtenář jako metafora (The Traveler, the Tower and the Worm: The Reader as Metaphor, 2013).

Staromilci a metafory

V úvodu knihy si Manguel trochu naříká, neboť „čtenářům tištěného slova se bez ustání vnucuje, že jejich nástroje jsou staromódní, jejich metody zastaralé, že si musí osvojit nové technologie, jinak jim cválající stádo uteče“. V éře digitálních knihoven a elektronických čteček by ovšem mohlo „být zajímavější a poučnější soustředit se na to, co se v našem řemesle nemění, na to, co zásadním způsobem definuje akt čtení, na slovník, skrze nějž se coby osoby, které jsou si vědomy samy sebe, snažíme porozumět této jedinečné schopnosti, vzniklé z potřeby přežít pomocí obraznosti a naděje“. Podobně jako řada dalších spisovatelů Manguel konstatuje, že člověk je jediný živočišný druh, jenž vnímá svět, jako by se skládal z příběhů. Nezajímá ho však primárně schopnost narace, nýbrž recepce. Lidé mají, tvrdí Manguel, tendenci zacházet s vnímáním identity sebe samých i okolního světa tak, jako by vyžadovaly doslovné dešifrování, „jako by se celý vesmír zjevoval v kódu, který si musíme vštípit a osvojit“.

Touhu či potřebu vyprávět příběh supluje nutkání k utváření metafor. Jejich prostřednictvím zvyšuje jazyk šance na vzájemné porozumění a vytváří rozsáhlejší pole významů, čímž se podle Manguela přiznává k tomu, že nedokáže komunikovat bezprostředně. Ve své poslední knize si tedy autor vybírá právě ty metafory, skrze které se západní společnost pokouší porozumět čtení a čtenářství a jež současně slouží či sloužily coby „základní identifikační metafory“. Částečně se vrací ke svým předchozím textům – doplňuje a rozvíjí tři klíčové metafory čtenáře (Dějiny čtení), analyzuje prostory čtení (Knihovna v noci), za slovy hledá obrazná pojmenování (Čtení obrazů). Ostatně každou ze tří částí, jež se soustřeďují na jednotlivé metafory, otevírá Manguel „čtením“ určitého obrazu.

Z melancholika povalečem

První metaforu čtenáře jako cestovatele předznamenává knižní iluminace, v níž Mojžíš plave po Nilu, jako loďka mu ale namísto ošatky slouží tlustá kniha. V Manguelově interpretaci se kniha stává plavidlem, které „umožňuje, aby Boží slovo cestovalo světem“. Svět sám se stává knihou, Bůh jejím autorem, lidský život nahlížíme jako pouť a čtenář coby cestovatel prochází stránkami knihy: snaží se dešifrovat kód textu, jímž putuje, a současně vlastní zkušenost převést na poznatelnou cestu. Z tohoto metaforického trsu pak vystupují i dílčí obrazná pojmenování – popisování prázdného listu jakožto základní kosmogonické gesto nebo u latinských básníků oblíbená analogie řemesla námořnického a spisovatelského. Cestovatelskou metaforu čtení (knihy i světa) pak Manguel sleduje až k hypertextovému cestování po síti.

Podobně autor sleduje, jak se v čase proměňují metafory čtenáře ve slonovinové věži a čtenáře knihomola. Od čtenáře melancholika, meditujícího v ústraní nad světem, jehož už se nechce účastnit, k nafoukanému snobovi. V souvislosti s učeneckou melancholií nemůže Manguel nepřipomenout Marcela Ficina. Jeho rady učencům, kterak oslabit působení přínosné, leč zhoubné melancholie by jistě potěšily i dnešní prokrastinující intelektuály: „Nepospíchejte hned k četbě nebo rozjímání, ale nejméně půl hodiny věnujte procházce nebo očistě. Poté se s chutí dejte do rozjímání, v kterémžto stavu byste měli setrvat alespoň hodinu, podle svých sil. Poté na okamžik odložte veškeré myšlenky, kterým jste se věnovali, a slonovinovým kartáčem si svědomitě a přiměřeně pročešte vlasy čtyřiceti tahy odshora až ke krku. Pak si vydrhněte krk hrubou žínkou a teprve poté se vraťte k rozjímání.“ Ze slonovinové věže se stává skrýš. Ze čtenáře coby „muže slov“, který poučil nevzdělané a potěšil znuděné, se v lepším případě stane naiva a snílek odtržený od každodenního života, v horším odsouzeníhodný misantrop a lenoch. Skrze metafory čtenáře tak Manguel nepřímo reflektuje i stěžejní proměnu společenského diskursu. Étos práce (lhostejno, zda nahlížen z weberovského hlediska kapitalisticko­protestantského či z hlediska marxistického), jenž zachvátil moderní společnost, učinil ze čtenáře pasivního a zhýčkaného povaleče. A izolovanou věž obývanou lehkomyslným intelektuálem postavil do protikladu k veřejnému prostranství, kde se shromažďují nechápavé, leč uvědomělé masy.

V případě metafory knihomola by šlo rekonstruovat určitou gastronomii popkulturního čtení – čtenář je požírán imaginárními přízraky a sám nekontrolovatelně hltá cokoli, co mu přijde „pod ruku“. Dvojí pojetí trávení knih (léčivá strava pro duši a sycení se neužitečným bláznovstvím), jež Manguel odvozuje ze starozákonního Ezechiela a novozákonního Zjevení Janova, staví proti múzám filosofie múzy bestsellerství.

Utopie čtení

Oproti dřívějším Manguelovým textům nicméně – i z knihomolského hlediska – působí Cestovatel, věž a červ poněkud bezchutně, ztratily se dřívější delikatesy. Také pečlivou a nápaditou grafickou a typografickou úpravu předchozích Manguelových knih tentokrát nahrazuje něco, co připomíná fádní výpravu populárně naučné literatury faktu z raných devadesátých let. Poměrně útlou knihou se mihne téměř kompletní kánon západní literatury: Bible, Epos o Gilgamešovi, Aristoteles, Augustinus, Dante, Cervantes, Montaigne, Shakespeare (za pozornost určitě stojí interpretace Hamleta coby kultovní postavy třetí říše), Flaubert, Tolstoj, Kafka. Je snad rozvláčnost textu způsobená tím, že autora k jeho napsání podnítil přednáškový cyklus na Pensylvánské univerzitě? Slavné eseje Ecovy, Calvinovy či Borgesovy ale také vznikaly jako univerzitní přednášky, a možná právě díky tomu se vyznačují mimořádnou hutností a zároveň i lehkostí (jež je podle Calvina spojená s přesností, nikoli lehkomyslností). Manguel ale občas sklouzává do aforistických banalit typu: „A při samotném čtení spočineme v trvale proměnlivém okamžiku, na ostrově času pableskujícím mezi tím, co už o textu víme, a tím, co nás teprve čeká. Každý čtenář je Robinson­teoretik.“

Jako by se sám autor ocitl v zajetí metafor, jež analyzuje. Pokaždé, když konfrontuje tradiční metafory čtenáře s aktuální podobou čtenářství, má v podstatě tendenci utíkat do slonovinových věží. Vyzývá k návratu ke klidnému, soustředěnému a opakujícímu se čtení. Při střetu s elektronickou podobou vyznívá touha po osamoceném, pomalém a pečlivém čtení jako nostalgické snění (nebo konstruování) jakési čtenářské utopie. Nestálo by za to zůstat spíše na vlně interpretační lehkosti a hledat v novém čtenářském diskursu i nové metafory čtení? Či aktuální návrat těch starých? Není například rolování, které si spojujeme s elektronickým čtením, jen jinou variantou biblického rozvíjení a svíjení apokalyptických knih? A hypertextové surfování další z nautických metafor spisovatelského a čtenářského řemesla? Prokrastinační roztěkanost novou podobou tradiční melancholie vzdělanců? A nenesou v sobě samy metafory určité riziko a nebezpečí, přesvědčují­li nás například o tom, že svět kolem nás musí nést význam a že každá krajina vypráví příběh?

Posedlost čtením a interpretací znaků sice umožní přežít Robinsonovi, ale ve světech borgesovských či postkafkovských, v nichž jsme vydáni napospas poušti, sněhové prázdnotě, labyrintům nebo touze stát se indiánem, je třeba akceptovat též nečitelnost.