Archetypy moderního kapitalismu

Kniha Odsouzeni k modernitě od sociologa a poslance Evropského parlamentu Jana Kellera má podtitul Co hledá sociologie a našla beletrie. Právě podtitul přesně vystihuje, o co autorovi šlo. V románech převážně z devatenáctého a první poloviny dvacátého století hledá Keller sociologické archetypy, které takřka nezměněné putují moderním kapitalismem. Nic nového, říká Keller v úvodu, moderní společnost se navzdory technologiím a proklamovanému pokroku zásadně nemění. Všechno důležité, co popisovala sociologie dvacátého století a popisuje sociologie současná, najdeme – díváme­li se sociologickýma očima – i v často víc než sto let staré beletrii. Vše, co je s překvapením vydáváno za nečekané důsledky moderních procesů, bylo známo, už když Charles Dickens psal své Zlé časy (1854, česky 1901).

Skepse a deziluze z politiky

Při čtení textů Jana Kellera nejde nemyslet na jeho politické a zejména publicistické působení v souvislosti se současnou uprchlickou krizí v Evropě. V anketě o největší zklamání minulého roku pro Literární noviny mluvil Keller o svém překvapení z nálepkování, kterého se mu dostalo od radikální levice. Ti, kteří se k radikální levici hlásí, by možná označili za největší zklamání roku právě Kellerovo chování a negativní názory směřované k běžencům a jejich přijímání v Evropě. Jakkoli je ale řada Kellerových názorů nepřijatelná, je dobré odlišit jeho motivaci i argumentaci od názorů těch, kteří vycházejí z ultrapravicových myšlenek a uprchlíci jsou pro ně jen dalším, velmi vhodným cílem pro nenávistnou propagandu.

První eseje v knize začal psát Keller už v roce 2010, tedy ještě před takzvaným arabským jarem, kdy uprchlické téma zdaleka nebylo stěžejním bodem veřejných debat a šlo o fenomén zcela okrajový. Kniha tedy v tomto ohledu žádné senzační odhalení ani hlubší vysvětlení postojů jednoho z předních českých intelektuálů nenabídne. Kellerův odpor k rétorice „vítačů“ můžeme chápat jako výsledek naprosté skepse a deziluze z politiky. Pokud podle něho jiný svět není možný, nezbývá než bránit sociální stát, respektive jeho trosky, a nepřipustit destabilizaci trhu práce a národních států masovou migrací. Jeho eseje nabízejí pesimistický pohled na posledních více než sto let dějin moderní společnosti, která není schopna nevytvářet stále větší a větší rizika pro sebe samu i pro celou planetu.

Nerovnost a vykořisťování

Raně moderní společnosti byly – stejně jako ty dnešní – postaveny na vykořisťování a nerovnosti. Jedním z nejostřejších důkazů obojího, tedy jak nerovnosti, tak vykořisťování, je prostituce. Na příkladu románu Charlese­Louise Philippa Bubu z Montparnassu (1901, česky 2015), odehrávajícího se v Paříži před první světovou válkou, a studie Les Clients de la prostitution (Klienti prostituce, 2006) Keller popisuje mechanismus tohoto specifického a zvláště krutého vykořisťování. Znevýhodněný (mladší, žena, slabší, chudší) je vždy využíván silnějším a jeho tělo je prodáváno za účelem zisku, aniž by z toho oběť něco měla. Propojování světa a přidružování dalších zemí a oblastí planety do moderního kapitalistického systému s sebou nese i masifikaci prostituce, která tak dostává mezinárodní kontext. Masová sexuální turistika z bohatých západních zemí do jihovýchodní Asie dala vzniknout celému odvětví turistického průmyslu.

Prostituce je zároveň častým osudem imigrantek přicházejících z periferních zemí do těch centrálních. Na principu zneužívání nejzranitelnějších se nezměnilo vůbec nic, krom jeho velikosti a nesouměřitelnosti vykořisťujícího a vykořisťovaného. Autor si všímá krutého paradoxu vyplývajícího ze souběhu neoliberálního tlaku na flexibilizaci pracovního trhu, liberálních výdobytků, jako je legalizování živnosti prostituce, a zároveň zákonné ochrany před diskriminací. Může se tak stát, že nepřijetí práce prostitutky by v současném Německu mohlo vést ke ztrátě nároku na dávky v nezaměstnanosti, zároveň by však na pohovoru měl každý zaručeno, že nebude zaměstnavatelem genderově nebo jinak diskriminován.

Hledání Zámku a lovci zážitků

Zámek (1926, česky 1935) Franze Kafky posloužil Kellerovi jako prostředí totální prekarizace práce řízené ze Zámku takzvaným dálkovým managementem. Zeměměřič K. hledající Zámek či alespoň jeho zplnomocněného zástupce je ve stejném postavení jako ten nejprekarizovanější pracovník, který nedostává za své služby ani mzdu a jeho situa­­ci určuje možnost, že jednou snad bude do práce přijat. Poklonkování vesničanů nedosažitelným pánům ze Zámku je pak podle Kellera, který Kafkovo dílo konfrontuje se sociologickou studií managementu velkých organizací, podobné nadšení pro předpisy a zájmy organizace, jež však pro zaměstnance nedělá vůbec nic. Na dálku řízeným zaměstnancům tak zůstává jen euforie pro absurdní nařízení, která je tím větší, čím jsou nařízení absurdnější a čím je reálná moc vzdálenější.

Keller, jako už několikrát, opět účtuje s postmodernou, která podle něj lehkovážně tvrdí cokoli, bez vztahu k pravdě jednoduše blouzní a je jakousi intelektuálně sofistikovanou variací mytologického před­času, bezforemného období před nástupem jakéhokoli řádu. Intelektuálně však nepřináší nic zajímavého. Praotcem přelétavých jedinců, kteří se dnes prý radují z postmoderny, je románový Dorian Gray, jenž celý život zůstává věčně ideálním mladým konzumentem, dávno před vypracováním sociologického konceptu společnosti zážitku a hlavně dlouho před nebývalým rozvojem zábavního průmyslu na Západě po druhé světové válce. Stejně jako Dorian Gray se podle Kellera dnes chovají mladí lidé, když odkládají sňatky, mění partnery a bez pevnějšího zakotvení se honí za prchavými zážitky.

Podobnou přelétavost nachází Keller v dí­­lech francouzských klasiků Balzaka, Flauberta a Stendhala, jejichž románoví hrdinové ve Francii devatenáctého století toužili po vzestupu. Tito vypjatí individualisté a postavy „odnikud“ stejně jako dnešní střední třída těkají od jednoho zážitku a jednoho projektu seberozvoje k druhému, v marné snaze najít uspokojení či něčeho trvalejšího dosáhnout. Jejich dnešní ekvivalent vidí Keller v Brooksových Bobos (bohémští buržousti – kombinace hippies a yuppies), kteří se v prostředí snobů navzájem ujišťují, že nejsou snobové, a libují si ve svých bohémských postojích.

Dlouhá cesta k socialismu

Podle této kritiky postmoderního konzumu se jeví odkládání rodiny ještě dlouho po třicítce jako protahovaný studentský život, jako dobrovolná volba všech zúčastněných. V honbě za materiální složkou světa a v kritice nezakotvenosti lovců zážitků Kellerovi jako by ovšem unikla materiální základna života popisovaných „věčných studentů“. Jejich sociální nejistota, kterou autor také popisuje, přece není vždy dobrovolnou volbou. I Brook­sova „komická sociologie“ v knize Bobos (2000, česky 2001), se kterou popsal svoji generaci bohémské buržoazie, patří do relativně bezstarostných clintonovských devadesátých let a vynechává další internetovou generaci, ze které mimo jiné vzešlo hnutí Occupy.

Soubor esejů Keller zakončuje textem vracejícím se k Orwellově slavné reportáži Cesta k Wigan Pier (1937, česky 2011). Popis prekarizované práce, destrukce sociálního systému i paradoxního odmítání socialismu v ekonomicky těžkých časech mu umožňuje konstatovat, že jsme – až na několik kosmetických změn – zpět v časech Orwellových, tedy v Anglii před druhou světovou válkou s vysokou nezaměstnaností i chudobou. K socialismu je pořád stejně daleko, jen některá rizika jsou dnes povážlivě větší.

Autor je sociolog a redaktor A2larmu.