Letos uplynulo deset let od nástupu Eva Moralese do funkce bolivijského prezidenta. Tento třikrát zvolený státník, který vždy získal nadpoloviční většinu hlasů, a bývalý vůdce hnutí pěstitelů koky se tak stal nejdéle působící hlavou Bolívie. Přes mnohá pozitiva jeho vlády se mluví o kultu osobnosti a „evismu“.
Bolivijský prezident Evo Morales má za sebou deset let ve funkci a před sebou ještě další čtyři roky v prezidentském úřadě. Zanedlouho se navíc bude v Bolívii konat referendum o změně ústavy, jež by mu umožnila kandidovat počtvrté. Země je nyní stále ještě v solidní ekonomické kondici a efekt klesajících cen nerostných surovin ji zatím nezasáhl tolik jako ostatní jihoamerické státy.
Oproti radikálně levicovým vládám v Ekvádoru a Venezuele je Moralesova pozice překvapivě stabilní. Nečelí ani masovým protestům, ani opozici. Na poměry země, v jejíž historii v průměru připadá státní převrat téměř na každý rok, je dekáda Moralesova prezidentství nepochybně obdobím pozoruhodné stability, kterého navíc bylo dosaženo v zásadě demokratickým způsobem a prozatím bez známek zásadních ekonomických problémů. Skloubit oba tyto faktory se v Bolívii ve 20. století nepovedlo prakticky nikomu. Nakolik ale Morales za dobu svého úřadování splnil sliby, jež dal, a naplnil naděje, které vyvolal?
Za pěstitele koky a indiány
Bilancovat Moralesovo vládnutí není jednoduché. V posledních letech se objevují tendence, samozřejmě zjednodušující, odlišit dvě fáze v jeho politickém vývoji. Mluví se o politikovi, který tendoval k indigenismu, andské kosmologii, ekologii a etice sociálních hnutí, a z kterého se stal státní kapitalista a těžař, opírající se o korporativistický styl vládnutí a populistický manicheismus.
Morales do politiky vstoupil v devadesátých letech jako odborový vůdce pěstitelů koky a zpočátku hájil primárně jejich zájem, propojený s víceméně indiánsky chápaným bolivijským nacionalismem a odporem vůči neoliberalismu. Po roce 2000 se však v jeho politice začal více objevovat indigenismus, tedy důraz na kulturu, hodnoty a „původní“ svět indiánského obyvatelstva. Tomu napomohly výsledky tehdejšího cenzu, v němž se přes 60 procent lidí označilo za indiány, což však bylo dáno i tím, že možné odpovědi nenabízely míšeneckou identitu. Najednou se v politice začalo mluvit o indiánech nikoli jako o folklorní, státem a majoritou uznávané menšině, nýbrž jako o většině obyvatel, ovládaných minoritou. Zdroje Moralesova indigenismu však vycházely vždy primárně z ajmarských oblastí bolivijských hor, a nikoli od indiánů amazonských. To se ovšem v posledních letech ukazuje jako výrazný problém.
Moralesova strana Hnutí k socialismu (MAS) od začátku kombinovala dva protichůdné projekty: projekt státního socialismu a státem řízeného rozvoje a projekt udržení a rozvoje indiánského světa, s důrazem na životní prostředí a nezávislost na státu, jenž byl považován za produkt kolonialismu. Po svém zvolení Morales indigenistický diskurs udržel a prosadil řadu změn, jež zvýšily vliv původních obyvatel. Ve své funkci hájil tradiční andské způsoby života a boj proti mezinárodnímu kapitálu.
Odolat kultu osobnosti
Vzestup cen plynu a dalších surovin však dal vládě možnost investovat rozsáhlé zdroje, získané zestátněním těžebních společností, a soustředit se na státem řízený rozvoj. A právě zde se údajně objevuje onen druhý Morales. Těžební a investiční politika se totiž může dostat do konfliktu s důrazem na práva indiánů a jejich nárok na oblasti, v nichž žijí. Spor o budování dálnice v národním parku TIPNIS v roce 2011 postavil Moralese proti indiánům, kteří se chopili těch taktik, jež kdysi v opozici užíval prezident. Podle některých kritiků ovšem Morales indigenismus pouze takticky využil a od začátku šlo jen o rétorické cvičení, jímž odstranil z politiky autentické indigenisty a sám se pak stal typickým etatistickým rozvojářem. Výsledky cenzu z roku 2013 přinesly výsledek, který by vládu měl šokovat: za indiány se označilo 40 procent obyvatel. Výsledek ovšem možná znovu vyplynul z formulace otázky. Šlo o záměr? Z původního reprezentanta autonomních sociálních hnutí, konzultujícího své kroky se základnou, z níž vzešel, se každopádně stal exekutivní politik, který vládne autoritářsky s podporou městských indiánů a „cocaleros“ (pěstitelů koky). Místo indiánských tradic se symbolem jeho vlády staly nové silnice a stanice lanovky postavené v hlavním městě.
Takto jednoznačnou dichotomii je nicméně třeba odmítnout. Morales bezesporu jednoznačným indigenistou v čistém smyslu slova nikdy nebyl a jeho příklon k této ideji lze jistě vysvětlit jako politickou taktiku. Přesto není dobré propadat názorům extrémních indigenistů, kteří jeho vládu považují za neoliberální projekt a za pokračování koloniálního státu. Morales dokázal symbolicky a v mnoha případech i reálně zapojit indiánské obyvatelstvo západní části země do bolivijské společnosti a současně se vyhnul větším rasovým či národnostním nepokojům. Paralelně se však začal oprošťovat od své původní indiánské báze a získal na svou stranu ty obyvatele a regiony, jež se vůči němu dříve stavěly nepřátelsky. Další věcí je, že v Bolívii, na rozdíl od Venezuely, se vláda snaží své kroky konzultovat s privátním sektorem. To radikální levici vadí. Avšak kritizovat vládu za snížení napětí v bolivijské společnosti a budování širšího konsenzu není namístě.
Kritiku si naopak zaslouží Moralesovy autoritářské tendence, sklony k budování kultu osobnosti, spojování státní politiky s osobou prezidenta, manipulování s voliči a popírání faktu, že drtivá část pozitivního ekonomického vývoje státu je důsledkem vzestupu cen surovin a asijské poptávky.
Místo indigenismu či masismu se nyní v Bolívii mluví o evismu. Je velkou výzvou pro Moralese, aby se dokázal vyhnout těm negativním efektům, které centralizace moci, dirigistický styl řízení, personalizace, manipulace, korporativismus, klientelismus či korupce způsobily již před šedesáti lety, kdy zničily řadu jednoznačně pozitivních dopadů tehdejší bolivijské národní revoluce.
Autor je politolog.