Dějiny v moderním smyslu a stejně tak i vě­decké chápání historie vznikly až v době formování národních států v průběhu 19. století. To je celkem známá skutečnost. Mnohem méně se mluví o tom, že spolu s novým chápáním minulosti se proměnil i náš vztah k současnosti a budoucnosti. Lidé se samozřejmě vždy zabývali časem a především svou přítomností, ale obecně se předpokládá, že tázání po smyslu současnosti, které by nebylo pevně vřazeno do mytologického či náboženského řádu, je až záležitostí osvícenství a moderní společnosti. Tuto „událost“ zachycuje Immanuel Kant v kratičkém textu Odpověď na otázku: Co je to osvícenství? (1784, česky 1993). Definuje v něm nejenom samotné osvícenství, ale také určitý filosofický postoj, který spočívá v zájmu o současnost a hlavně v naší
zodpovědnosti za ni – ve schopnosti formovat přítomnost, nebo ji alespoň ovlivňovat. Ve 20. století tento problém aktualizovala zejména kritická teorie. Když se Theodor W. Adorno s Maxem Horkheimerem v Dialektice osvícenství (1944, česky 2009) ptají na příčiny druhé světové války, táží se především, jak jsme selhali v odpovědnosti za přítomnost. Jejich analýza ústí v převrácení samotného osvícenství. Kantovská racionalizace už není nástrojem emancipace, slouží pouze vlastní reprodukci. Snaha zničit všechny mýty a nahradit je vědou se stala posledním mýtem.

Od Forda k Applu

Akceleracionismus na tuto tradici ­navazuje, ale snaží se posunout naše chápání racionalizace, tedy techniky a technologie v tom nejširším slova smyslu, ještě dále. Zásadní je, že se ­nezajímá pouze o vliv technologií na současnou společnost a už vůbec je nechápe v opozici k přirozenému nebo lidskému. Technologii naopak vnímá jako dimenzi nutně spojenou s člověkem a problémem budoucnosti, kterou nepromýšlí na úrovni zkušenostního času ani „objektivního“ času vědy. Akceleracionismus nahlíží na budoucnost jako na prostor možností a alternativ vůči současné situaci.

Této koncepci budoucnosti se dostalo ještě komplikovanějšího přijetí než kritickému postoji k současnosti. Například podle filosofa Franca Bifa Berardiho můžeme nový přístup k budoucnosti poměrně přesně ohraničit: formuje se v roce 1908, kdy Filippo Marinetti publikoval Manifest futurismu a Henry Ford zavedl novou formu montážní linky do svých továren. Jeho éra pak končí v roce 1977, kdy umírá Charlie Chaplin, zosobňující modernitu s lidskou tváří, a kdy Steve Jobs a Steve Wozniak stavějí svůj první počítač Apple I. Zatímco umělecké avantgardy podle Berardiho otevřely prostor pro vize a proměny namířené proti dobové situaci, od sedmdesátých let jsme smířeni s ekonomickou realitou, vůči které je stále obtížnější hledat alternativu – tedy onen prostor budoucnosti a (společenské) představivosti.

V současnosti můžeme konstatovat, že za­­stupitelská či přímá demokracie, lokální iniciativy ani celé dekády trvající kritika a masové protesty nedokázaly vytvořit protiváhu k současnému globálnímu ekonomickému systému. Akceleracionismus vyrůstá právě z této deziluze. Jeho cílem je znovunalézat možnosti budoucnosti, a to především díky inovativnímu přístupu k našemu prostředí a novým technologiím, které nechápe jako pouhé nástroje nebo prostředky v rukou člověka, nýbrž jako entity vybavené samostatnou existencí a perspektivou nezávislou na člověku a člověku se vymykající, jak nám ukazuje například environmentální krize.

Nejde přitom o strategie odporu či zpomalování, jež tradičně využívají různé ekologické či občanské iniciativy (alternativní ekonomie, autonomní zóny). Akceleracionismus se – jak už bylo řečeno – naopak vztahuje k moderně a jejímu emancipačnímu programu, ovšem zcela novým způsobem. Namísto univerzality se otevírá mnohosti alternativ, namísto humanismu se věnuje různým „inhumanismům“.

Kapitalismus a technologie

Vzhledem k obrovskému prostoru možností lze uvnitř akceleracionismu odlišit různé pozice. V prvé řadě jde o Nicka Landa, kterého lze považovat za zakladatele akceleracionis­mu především díky jeho působení na University of Warwick a založení skupiny Cybernetic Culture Research Unit. Ve svém díle promýšlí emancipaci technického a nelidského a dospívá k závěru, že systém globálního kapitalismu nelze nahradit, ale je možné ho urychlit. Právě tuto antiliberální, neoreakční teorii filosof Benjamin Noys poprvé označil termínem akceleracionismus, přičemž toto označení chápal v negativním smyslu.

Landovy myšlenky však přebrali i levicově orien­tovaní teoretici, kteří se pokusili pozitivní chápání techniky a modernity zaměřit znovu k emancipaci člověka. Nejvýraznějšími představiteli této pozice jsou Nick Srnicek a Alex Williams, autoři Akceleracionistického manifestu z roku 2013. Jejich cílem je postkapitalistická společnost, ve které technologie a zejména automatizace budou redistribuovány ve prospěch pracujících, a nikoli kapitálu. Vykonávání práce stroji namísto lidí podle této představy má sloužit veřejnému zájmu, a ne komerčnímu zisku (spojenému s nezaměstnaností).

Co je akcelerace?

Jak je patrné, už samotná akcelerace je vykládána různě. Srnicek s Williamsem tento termín dokonce přestali používat. Ostatně metafora urychlování je do jisté míry matoucí – vyvolává otázku, co je vlastně akcelerováno. Přitom nejde ani o vážně či cynicky míněné urychlování kapitalismu jako takového (s výjimkou Landa), ani o marxistické očekávání ještě tíživější skutečnosti, která povede ke zhroucení kapitalismu v důsledku vystupňování jeho vnitřních rozporů. Akcelerace má být protikladem jednoduchého urychlování. Nejde o prodlužování přítomnosti, ale o možnost radikálně jiného prostoru budoucnosti. Toto východisko nás vede k tématům, jakými jsou komplexita a nerozhodnutelnost (v chápání strojů a počítačů), automatizace, ale třeba i sebeřízení (autoakcelerace). Můžeme hovořit o přístupu, který se snaží budoucnost otevřít díky spekulaci
nebo dokonce fikci a zároveň se opírá o kritiku tradiční vědy i umění – tedy právě těch oblastí, ze kterých sama akcelerace vyrůstá.

Při určitém zobecnění se dá říct, že se v těchto institucích vědění vedl spor o to, jak se vyrovnat s postmoderními podmínkami a takzvaným koncem velkých vyprávění. Odpověď mohla být konzervativní nebo naopak relativizující. Dnes se nejen prostřednictvím akceleracionismu vracíme k hledání různých narativů a subjektivit již vyvázaných z antropocentrické perspektivy. Akceleracionismus tedy není přežitým módním označením, ale výzvou vážící se k nově vznikajícímu jazyku, který má ambice stát se prostředkem dialogu mezi humanitními a přírodními vědami, stejně jako mezi uměním a technologií.

Zatímco intelektuální dějiny 20. století sledovaly vznik dominantních diskursů (fenomenologie, psychoanalýza, marxismus či strukturalismus) a poté jejich rozpad (poststrukturalismus, sémiotika, postmoderna), nyní hledáme nové prostředky porozumění světu opírající se o vědomí environmentální krize a mimolidskou subjektivitu, reprezentovanou především virtuálním prostředím. Staré – mnohdy přímo homérské – metafory navigace, virtuality (dynamis) či mimolidského jednání (prosopoeia) získávají novou přesvědčivost.

Autor je kulturní teoretik.