obsese minulostí
#13/2017

Strohé útočiště

O prolamování hradeb pevnosti Evropa

Vliv krajní pravice po celé Evropě vzrůstá a vše nasvědčuje tomu, že jde o důsledek neoliberalistického typu ekonomiky. Jak souvisí režim „austerity“ se současnou migrační vlnou? Mohl by se stát pozitivním impulsem, který vytrhne Evropu z ekonomické a intelektuální stagnace? A chopí se levice konečně problému „ne­-občanství“?

Giambattista Vico

 

 

Minulý rok byl ve znamení dvou otázek a dvou pozoruhodných politických odpovědí na ně. Nejprve to byl problém „úsporných opatření“, nebo lépe řečeno strohosti, která se setkala s odpovědí v podobě nakonec neúspěšného vzestupu radikální levice, a poté otázka migrace, jíž vyšel v ústrety dosud nezadržený vzestup radikální pravice. „Úsporná opatření“ a „uprchlická krize“ byly pro evropskou politiku ústředními tématy už delší dobu, avšak teprve rok 2015 je propojil. Úspěch radikální pravice lze do velké míry připsat tomu, že na obě otázky poskytla konzistentní a komplexní odpověď. A budoucnost levice může záviset na tom, zda bude schopna konzistentně a komplexně odporovat radikální pravici. Jelikož tradiční politický střed ztrácí půdu pod nohama a sklouzává ke krajnostem, bude na budoucnosti levice záviset opravdu mnoho.

 

Nová pravice

Pravděpodobně poprvé od konce druhé světové války nemluví o návratu fašismu jen revoltující mládež, ukvapení sociální kritici a váleční zpravodajové z východních a jihovýchodních oblastí kontinentu. Ozvěny třicátých a čtyřicátých let pronikají i do médií hlavního proudu a obavy z opakování dějinného vývoje vstoupily i do běžné konverzace. Nedomnívám se, že nová radikální pravice přinese návrat do třicátých let, nicméně to, co přináší, je dostatečně znepokojivé už samo o sobě.

Když Douglas Holmes ve své knize Integral Europe (Sjednocená Evropa, 2000) analyzoval sílící radikální pravici, zdůraznil duchovní rozměr její vzpoury proti imigraci, kosmopolitismu a „rychlému“ globálnímu kapitalismu. Tento duchovní rozměr sice nevymizel, ale zdaleka už není nejdůležitějším rysem relativně jednotné tendence, která překlenuje nacio­nalistický extrém a pragmatický střed a pro kterou se začíná vžívat označení „nová pravice“. Nacismus a jeho ideologičtí sousedé možná byli v podstatě maloburžoazní, avšak stylem a sebepochopením antiburžoazní. Nová pravice je hrdá na svou malost a buržoazní je skrz naskrz. Nezajímá se příliš o rolníky s mozolnatými dlaněmi, nýbrž o počestnou a dobře vychovanou střední třídu. Nestará se tolik o znovuobnovení ztracené velikosti, nýbrž o udržení stávajících výsad uvnitř stále propojenějšího světa. Dominantní proud této nové pravice nevyzývá své stoupence, aby na ulicích mlátili nepřátele. Sympatizanti na jejím okraji po tom sice volají, avšak lídři ne; žádají pouze to, aby nepřátelé nebyli nikdy na jejich ulice vpuštěni a pomyslné konfrontaci se tak zabránilo už předem. Hrozba masové imigrace ze strany údajně cizího prvku poskytla nové pravici dokonalé pozadí, na němž mohla ještě snadněji vyniknout. Nebylo nutné podněcovat pohodlné masy k pogromům. Jediné, co musela veřejnost udělat, bylo přidat se k hlasu nové pravice: „Špatná situace druhých není náš problém. Pošlete je pryč.“

Tato nová pravice se utvářela už dlouho. Globální trh dlouhou dobu vymazával nebo komodifikoval rozdílnosti mezi kulturami. A když lidé nečelí trhu na jeho vlastní úrovni, ale mobilizují proti němu na úrovni kultury, je kultura rozdělena do menších celků (národů, kontinentů, civilizací), které jsou stavěny proti globálnímu kapitálu. Avšak nejen kulturní rozdílnost je předmětem sporu. Evropský sociální pakt, kdysi společně přijímaný křesťanskými demokraty, liberály i sociálními demokraty, byl z velké části opuštěn a sociál­ní zabezpečení se přeměnilo ze styčného bodu v nedostatkovou věc, v předmět konkurenčního boje. Když se evropský establishment rozhodl přistupovat ke státnímu dluhu na jižním lemu Evropy tak, že z celých národů udělal věřitele jejich sousedů, soupeření o podíl na bohatství kontinentu se dále vyostřilo. A protože národní státy přestávají být spolehlivými ručiteli blahobytu a protože jejich vnitřní demokratické procesy jsou silně narušeny nadnárodní byrokracií, klesá i důvěra v tradiční parlamentarismus. Tradiční strany v jihoevropských státech jsou voliči trestány za rozprodej svých zemí věřitelům, zatímco tradiční strany prosperujícího centra a severozápadu jsou trestány za to, že se nadměrně dělí s marnotratným jihem.

Taková byla situace, do níž měli imigranti v roce 2015 tu smůlu vstoupit. Kontinent, jenž byl již rozerván vnitřním soupeřením, v nich spatřil další skupinu očekávající svůj díl. Lidé, kteří byli dezorientováni homogenizujícími účinky globálního kapitalismu, zahlédli v imigrantech personifikaci tržních sil. Když byli imigranti stále častěji označováni jako muslimové, stal se „islám“ předmětem strachu a kvůli vágnosti představy o něm odpor proti němu jen nabyl na síle. Je to „plovoucí označující“ schopné tvořit střed celého diskursivního systému nové pravice a sjednocovat ho.

Protiislámská rétorika zasadila program nové pravice do rámce střetu civilizací či kulturních válek. Nicméně o jaký druh kultury a civilizace se tady jedná? Osvobozující síla sdíleného kulturního výrazu, velmi důležitá součást starších nacionalismů, hraje dnes u nové pravice jen podružnou roli. Pozitivním protikladem „islámské kultury“ není kultura Goetheho a Wagnera, nýbrž kultura vyrovnaných rozpočtů a bezpečných a klidných ulic. Civilizace, která se údajně dostává do střetu s islámem, není civilizace vídeňských oper a pařížských kaváren, nýbrž civilizace zákona a pořádku a pracovité střední třídy. Jde rovněž o civilizaci, která do značné míry nahrazuje starší národní rozdíly a která ztěžuje snahy unijních integracionistů razit ideu „Evropy“ coby tolerantní a multikulturní alternativy vůči roztříštěným národním identitám. Přes svou nenávist k Evropské unii nová pravice prezentuje idealizovanou Evropu zaslouženě úspěšných jednotlivců napadenou vetřelci zvnějšku (a to navzdory faktu, že mnozí žadatelé o azyl jsou ve skutečnosti Evropané ze zemí jako Kosovo nebo Ukrajina). Ti, kdo byli v Evropě dávnými národními nepřáteli, nyní nacházejí společnou půdu ve svém strachu z muslimů a uprchlíků. Solidarita mezi nacionalisty ve středovýchodní Evropě snad dosud nikdy nebyla tak silná: maďarští, slovenští, polští a čeští představitelé najednou vášnivě chválí jeden druhého za nekompromisní postoje.

 

Extremistický liberalismus

Pro správně smýšlející, opravdické Evropany, kteří na nedávný vývoj hledí s hrůzou, je velmi pohodlné považovat vzestup xenofobie za něco zcela vnějšího vůči zavedenému liberálně demokratickému konsensu. Na západě i na severu lze vzestup nové pravice svádět na reziduální fašistické prvky, které dosud nebyly z politické sféry zcela vymýceny. Na východě lze zase vše dávat za vinu omezené zkušenosti obyvatelstva s demokracií a multi­kulturalismem, jakož i tomu, že si za ta léta od konce „komunistické“ vlády lidé důkladně neosvojili liberální hodnoty.

Avšak geografie sílící xenofobie svědčí jen o velmi malé korelaci s nepřítomností liberálních hodnot v politickém diskursu. Přestože tisk spektakulárně referuje o šíření strachu představiteli zemí středovýchodní Evropy, dlouholeté parlamentní demokracie severu a západu podle všeho vykazují jen o málo nižší míru xenofobie – a to se navíc může brzy změnit. Na mapu podpory nové pravici lze sotva pohlížet jako na mapu národů, které lpějí na starých, předdemokratických tradicích (nikdy jsem neslyšel, že by někdo sváděl xenofobii západních zemí na to, že akceptují takové anachronické národní tradice, jakou je monarchie, která byla všude na východě zrušena). Zarážející je i to, že dnes neexistuje skoro žádná korelace mezi mírou xenofobie a skutečným rozsahem imigrace, která je ve většině takzvané postkomunistické Evropy minimální, a byla by minimální také v Maďarsku, kdyby maďarský stát nebránil tolika migrantům volně projít do jimi zamýšlených destinací dále na západě. Xenofobii nelze chápat ani jako přímou reakci na ekonomické strádání a soupeření o pracovní místa. Nejnápadnějším faktorem, který nacházíme v zemích se stoupajícími antiimigrantskými náladami, je jejich relativní prosperita v letech po globální ekonomické krizi. Při bližším zkoumání se nám ovšem vyjeví důležitost onoho slova „relativní“.

Xenofobie není ideologií nejchudších ani ideologií nejúspěšnějších. Zdá se, že se nejvíc hodí těm, kdo jsou relativně zaopatření, ale zároveň silně znepokojeni, aby neztratili, co mají – u nich je také tato ideologie nejlépe přijímána. Xenofobii tedy najdeme v pohraničních regionech, jako je například severní Itálie, kde se Liga severu přiživuje na úzkostech plynoucích z blízkosti regionu k chudšímu jihu země. Francie sice ekonomicky sama zápasí, ale pořád je na tom mnohem lépe než sousední Španělsko – a Národní fronta nafukuje obavy o křehký blahobyt země. V zemích s dlouhodobě štědrými sociálními státy a historicky silnou ochranou pracujících získává nová pravice podporu u domácí dělnické třídy, která si není jista svou budoucností. A v „postkomunis­tické“ střední Evropě je nová pravice na vzestupu právě v momentu, kdy se tato oblast dostala z dlouholetého hospodářského poklesu, eufemisticky nazývaného „přechod k tržní ekonomice“, jenž následoval po roce 1989. Nová pravice nabízí své myšlenky střední třídě, která se bojí, aby nepozbyla toho, co si podle svého názoru zasloužila svou tvrdou prací a oč se podle převládajících ekonomických ukazatelů a teorie nemusí vůbec s nikým dělit. A ve vývoji těchto myšlenek hrály zásadní roli liberální hodnoty.

Spojnice mezi liberalismem a xenofobií je explicitní v případě stran, jakou je nizozemská Strana pro svobodu (PVV) nebo slovenská Svoboda a solidarita (SaS), které vyzdvihují svobodné podnikání spolu s právy LGBT coby známkou evropské nadřazenosti. Připomeňme si, že také Svobodná strana Rakouska (FPÖ) a maďarský Fidesz začínaly jako liberální strany. I když nová pravice útočí na některé liberální hodnoty, zdá se, že jiné si osvojila velice dobře. Dnešní liberální elity sice nad současným neliberálním obratem naříkají, ale nevypadá to, že by si příliš uvědomovaly svůj podíl na něm. Po dlouhá léta – a nikde vášnivěji než ve středovýchodní Evropě – liberální elity kázaly evangelium osobní zodpovědnosti; teď se diví, že lidé nechtějí převzít zodpovědnost za špatnou situaci někoho druhého. Po dlouhá léta mluvily o potřebě přinášet oběti a utahovat si opasky kvůli budoucí prosperitě; a když teď národní ekonomiky konečně rostou, jsou překvapené, že lidé nechtějí nic dávat ze svých nedávných výdělků.

Přestože evropský liberalismus bojuje proti pravicovému extremismu, sám se také extremizoval, když se liberální, sociálnědemokratické a liberálně­konzervativní (křesťanskodemokratické) strany vzdaly svých sociálních závazků ve prospěch tržního fundamentalismu a drtivých „úsporných opatření“. Rostoucí část obyvatelstva přijímá liberální ospravedl­nění ekonomické oddělenosti a nerovnosti, avšak nemá žádnou potřebu přijmout liberální poselství o kulturní rovnosti a začleňování. Současný (neo)liberalismus jim vštípil zálibu v ekonomickém masochismu a lidé tento masochismus rozšířili i do kulturní sféry. V červenci 2015 vládnoucí síly učily Evropu trestat slabé v případě Řecka, a teď jsou zaskočeny, že Evropa tuto lekci zvládla tak dobře.

Když vrcholila vyjednávání o ­finanční „po­moci“ Řecku, vysvětloval slovenský ­pre­­miér Robert Fico svou podporu tvrdého postupu proti Řecku tím, že se dovolával slovenské zkušenosti s „úspornými opatřeními“: „Řekům se ani nesní o tom, čím si muselo projít Slovensko.“ Neztrácel čas s absurdním ekonomickým zdůvodňováním, které do omrzení opakoval německý ministr financí Wolfgang Schäuble, a šel rovnou k jádru věci: my jsme trpěli a zařídíme, abyste trpěli také. Vydělali jsme si, co nyní máme, a nevzdáme se toho kvůli vám. Pár měsíců nato stál Fico v čele opozice proti přijímání uprchlíků a na své rétorice nemusel mnoho měnit. Měli bychom zmínit, že jeho strana Smer–SD byla zvolena na základě programu namířeného proti „úsporným opatřením“. Ba co víc: tento program také do jisté míry naplňovala – jenomže pouze s ohledem na slušné a pracovité Slováky. Zároveň však zavedla i určitý typ nucených prací pro nezaměstnané, přičemž terčem byly zvláště romské komunity. A jeho vláda vyhrožovala, že drasticky seškrtá prostředky na výzkum v sociálních a humanitních vědách, což zdůvodňovala tím, že se nejedná o soběstačné a produktivní obory (s podtextem, že akademici jsou podobně jako Romové, imigranti a Řekové líní). Zde také tkví nejdůležitější rozdíl mezi evropským liberálním establishmentem a novou pravicí (za jejíž součást bychom měli Smer považovat, třebaže se oficiálně hlásí k sociální demokracii): liberálové nabízejí „úsporná opatření“ (či strohost) pro všechny, kdežto nová pravice slibuje blahobyt nám, ale „úsporná opatření“ těm druhým. A rozdíl mezi pravicí a levicí – což dnes musíme bohužel také objasňovat – je ten, že levice se staví za blahobyt pro všechny.

 

Nový internacionalismus?

Ani se nám teď nechce věřit, že rok 2015 začal dlouho nevídanou nadějí, že Evropa by mohla sama najít novou, humánnější cestu ze svých politických a ekonomických krizí. Nicméně na konci roku úspěchy radikálnější levice bledly v porovnání s úspěchy xenofobní pravice. Opozice proti „úsporným opatřením“ zaostává za opozicí proti imigrantům – anebo je vyjadřována jejím prostřednictvím.

Levice stojí a padá s principem, že blahobyt a moc některých jsou ospravedlnitelné jen blahobytem a mocí všech ostatních. Jakmile je vznášena otázka, zda si „my“ můžeme dovolit zajistit blahobyt i „těm druhým“, blahobyt se stává výsadou a obrana výsad vždy byla doménou pravice. Pravice ve svých rozličných formách staví střední vrstvu společnosti proti spodní a jednu spodní vrstvu společnosti proti té druhé, zatímco vršek společnosti se nerušeně těší svým zavedeným privilegiím. Levice je síla, která usiluje o pokrok a emancipaci pro všechny společně, spojuje boje odstrčených a neplnoprávných s boji těch, kteří jsou na tom jen o něco lépe, a proměňuje dřívější privilegia ve společné statky.

V důsledku poválečné hospodářské konjunktury dělala velká část západoevropské levice právě toto a hájila nezdokumentované imigranty, oběti etnické a rasové diskriminace a utlačované globálního Jihu. Když tato část levice ztratila naději v emancipační potenciál relativně privilegovaných, tedy místní dělnické třídy, změna jejího přístupu byla mnohými pochopena jako opuštění třídní politiky ve prospěch plurality „nových sociálních hnutí“ definovaných z hlediska identity a uznání v rámci občanské společnosti. Jenže co může být pro třídní politiku stěžejnější než princip vyloučení? Co jiného je třída než omezení prostředků a výsad na jednu množinu lidí a vyloučení množiny jiné? A vezmeme­li v úvahu fakt, že globalizace kapitalismu nabyla na intenzitě, jak můžeme chápat dělnickou třídu, aniž bychom chápali geografická a identitní vyloučení, která určují, kdo smí kde a za jakých podmínek pracovat a kdo si pochutnává na plodech jeho práce?

Nestojíme před volbou mezi migrační politikou a třídní politikou. Třídní a migrační politika jsou vždy neoddělitelné. Dělnická třída se vyznačuje stále větší migrací, ačkoli její pohyb je právně omezován světem, jenž je na jejích přesunech závislý. A kapitál se stále více internacionalizuje, přestože kapitalisté bojují o moc využíváním lokálních animozit. Zde vězí základní chyba liberální politiky založené na občanských právech v rámci občanské společnosti: jsou založena na principu občanství. A levice by měla mít starost o ty, kteří jsou z dosahu občanských práv vyloučeni.

To je úkol, na nějž dnes není levice vůbec připravena. Volební levice, hlavně tam, kde dosáhla nějakého úspěchu, se stala závislou na občanech hlasujících ve světě, kde je občanství mechanismem vyloučení. A především: kde je nejvykořisťovanějším pracujícím upřeno právo na občanství v zemích, které žijí z jejich práce. Elektoralismus je hlavní překážkou mezinárodní solidarity – nikoli proto, že mocenská politika korumpuje počestnou občanskou politiku, nýbrž z toho důvodu, že i ta nejpočestnější občanská politika staví občany proti neobčanům. Nicméně také levicová hnutí globálního Jihu bývají do velké míry omezena na území svých států nebo regionů – brání utlačované doma, ale ne pracující, kteří putují. A dokonce i levice zaměřená na solidaritu, levice, jež brání imigranty a globální Jih, si tváří v tvář naléhavému úkolu uvědomuje svou slabost. Chvályhodně bojovala za ty nejzranitelnější, avšak nebyla schopna své početné solidární kampaně sjednotit v široké, celosvětové hnutí.

Takové hnutí tu kdysi existovalo. Říkalo se mu „proletářský internacionalismus“. Internacionalistická levice byla dosud jediným velkým historickým hnutím, které se pokoušelo dát organizační formu oné části společnosti, jejíž útisk a naděje na emancipaci přesahují rámec národního státu. Avšak forma, které internacionalismus historicky nabyl, tedy mezinárodní konfederace národních organizací, zastarala, neboť už dnes není schopna účinně reprezentovat migrující pracovní třídu. Internacionální emancipace bude pravděpodobně umožněna jen díky nové internacionále, která se odpoutá od státních hranic a vyvine se z organizace pracujících tam, kde se opravdu nacházejí: rozptýlení a putující po celé planetě. Po této stránce se nyní migrantům daří na poli, kde organizovaná levice sklízela neúspěchy: strhávají hradby pevnosti Evropa.

Autor je filosof a kulturní antropolog.

 

Z anglického originálu An Austere Place of Refuge, publikovaného na webu Left East, přeložil Pavel Siostrzonek.