klimatická změna
#15/2017

Vzbouřená architektura

S Erikem Swyngedouwem o budování města v pozdním kapitalismu

Neoliberalismus ovlivňuje prakticky veškeré aspekty každodenního života a ani urbanismus ho není ušetřen. Geograf působící na Manchesterské univerzitě vidí naději na společenskou změnu v takzvaných rebelujících architektech – laicích i odbornících, kteří se aktivně snaží změnit podobu veřejného prostoru. Do jaké míry může architektura proměnit společnost?

V některých svých textech se věnujete takzvaným rebelujícím architektům. Nejde však o lidi, kteří se zabývají architekturou jako technickou profesí. Můžete vysvětlit, koho tím míníte?

Chci pomocí toho pojmu rozlišit mezi architekturou jako profesionální aktivitou a architekturou jako každodenním životem. Profesionální architekti přicházejí se souborem technických, společenských a politických schopností, s jejichž pomocí budují specifické, předdeterminované prostředí. V mnoha ohledech jsme ale všichni architekti svých životů, jako jednotlivci i jako kolektiv. Tento přístup pochází od Henriho Lefebvra a dalších, kteří říkají, že všichni utváříme své vlastní životy skrze konstrukci nových prostorových a společenských organizací. Když potkám ve veřejném prostoru jiné lidi, ten prostor transformuji a takříkajíc konstruuji skutečnou architekturu života. A totéž dělají i ostatní.

Samozřejmě nekonstruujeme ­prostředí pouze naší vlastní volbou, jak řekl Karel Marx. Děláme to v podmínkách, které se nám nabízejí. Za rebelující architekty označuji tu menšinu z nás, kteří se rozhodnou být vědomými architekty kolektivního života, ty, kteří řeknou: Jsem hluboce nespokojen se současnou architekturou života a zakročím proti ní jakýmkoli způsobem. Rebelující architekti jsou ti lidé, kteří během posledních let manifestovali sami sebe fyzicky ve veřejném prostoru s vědomým záměrem transformovat prostorovost každodenního života – hnutí Occupy v USA a v Británii, indignados ve Španělsku, další hnutí v Řecku a momentálně třeba v Paříži, kde se na náměstí Republiky shromažďují lidé, kteří chtějí vybudovat novou architektoniku společného života. Pro mě jsou rebelující architekti politické subjekty, které vstupují do každodenní rutiny, kde se transformací společenského prostoru pokoušejí změnit strukturu našeho života.

 

V České republice si lidé nejsou tolik vědomi zásadních rozporů neoliberalismu, ale vidí, jak se materializuje vybudovaným prostředím. Právě to u nás vyvolává nejvíce protestů.

Architektura jako profesionální aktivita a její vývoj ve městech během posledních dvou desetiletí je odrazem toho, jak se neoliberalismus ve městě konkretizuje. Proto vídáme občas velmi intenzivní boje vyvolané vytvářením nového prostředí. Protože budování prostoru architekty umožňuje lidem pocítit, co to vlastně neoliberalismus je. Konkretizuje se v oceli, plastu a betonu. Proto tvrdím, že architektura a aktivity, kterým se architekti při budování města věnují, jsou jednou z klíčových ingrediencí materializace neoliberalismu. Neoliberalismus nelze cítit, vidět nebo si na něj sáhnout. Výjimkou je vybudované prostředí – tam se stává skutečným a tam se projevuje. Tam proti němu lze bojovat.

 

Má neoliberální architektura nějakou konkrétní estetickou formu? Jak by bylo možné popsat město vystavěné na jejím základě?

Jak tvrdila humánní geografka Maria Kaika v souboru článků o architektuře, estetice a urbánních transformacích v neoliberalismu, estetika architektury je naprosto zásadní ingrediencí utváření a transformace společnosti. Vyslovila spoustu podnětných myšlenek o tom, jak architektura esteticky a kulturně ovlivňuje proces společenské transformace. Víme, že neoliberalismus není jen ekonomický a politický projekt, ale také projekt estetický. Neoliberalismus učí lidi, co mají chtít, po čem mají toužit, jak mají toužit. Jeho ztělesněná žitá zkušenost je zkušenost estetická – je to nauka o tom, co je hezké a co ošklivé, co je dobré a co špatné.

Vezměme si třeba modernistickou architek­turu ve třicátých letech minulého století a tehdejší bytové projekty sociálního bydlení ve Vídni. Usilovaly poučit lidi o tom, co je to dobrá společnost a krásné město. V procesu normalizace konkrétní sociální a kulturní formy neoliberalismu hraje architektura neuvěřitelně důležitou roli, protože ztělesňuje konkrétní druh estetiky. Pro neoliberální architekturu je charakteristické, že je individualistická. Jde o akupunkturní zásahy do města, které jsou zcela oddělené od městské struktury a vůbec nijak nenavazují na širší kontext, navíc k nim často dochází zcela vědomě. Kaika to nazývá autistickou architekturou – je to architektura, která naprosto nebere ohledy na vnější svět a je zahleděná sama do sebe. Mnohé z postmoderních architektonických forem tvoří uzavřený svět, který ignoruje, co se děje vně.

 

Dalo by se říct, že neoliberální architektura svůj úkol neplní moc dobře, protože spousta lidí její estetiku odmítá? V České republice, ale i jinde ve světě lidé romantizují architekturu minulých ér, vybudovanou jinými režimy.

Samozřejmě jakýkoli druh velkého zásahu do města bude nějak odmítán. Romantizovat určitý minulý způsob městského života je ale rubem téže mince, která se na svém líci ztotožňuje s tím, co se děje. Odmítnutí nového, které má být odmítnuto naprosto a z celého srdce, se odehrává prostřednictvím představ o minulosti, jež ve skutečnosti nikdy neexistovala. A to je samozřejmě smrtící pro jakékoli emancipační urbánní transformace. Je potřeba opustit toto uvíznutí v minulém a místo toho začít uvažovat, kudy se ubírat v budoucnosti.

 

Ekonomická krize ukázala, že si toto uvíznutí začínají uvědomovat i sami proponenti neoliberální architektury. Nemohou již dál vydělávat na chaotické urbanizaci, a snaží se proto přijít na nové alternativy, umožňující další akumulaci kapitálu. Dříve se silným ekonomickým aktérům hodilo, když se vlády depolitizovaly a jen plnily požadavky trhu, nyní ale po vyprázdněných vládách chtějí, aby jim poradily, jak dál vydělávat.

Současný rozvoj města ukazuje zcela jasně iluzi, díky níž neoliberalismus vzkvétá, a sice že život je nejlépe organizovaný bez účasti státu. Stát je v neoliberalismu vždy představován jako zdroj všeho možného zla. Tato utopie tvrdí, že dokonalého života může být dosaženo skrze samoregulující se trh, autopoetický systém, který vyžaduje jen minimální působení státu a regulací. Architektura však zcela jasně dokládá lživost tohoto mýtu. Žádná změna nebo transformace se nemůže dít bez velmi instrumentálního a autokratického státu. Veřejná vláda je naprosto klíčová pro převedení neoliberální utopie do geografického projektu a městský design je toho příkladem.

Jsem si jist, že v Praze, stejně jako kdekoli jinde na světě, se každý zásah do architektury města opírá o autokratickou kontrolu státu, právně, politicky i ekonomicky. Jen velmi málo neoliberálních projektů, které jsem sledoval, bylo schopných se materializovat bez masivní pomoci veřejného sektoru a veřejného rámování. Stát je tedy pro budování neoliberálního projektu klíčovým nástrojem, což zároveň znamená, že se stát, ať už na místní, regionální nebo národní úrovni, stal veřejným aktérem, který instrumentalizuje neoliberalizaci. Proto se musí zbavit toho, co je politické, arény, v níž probíhají spory, objevuje se nesouhlas, odlišné názory, aniž by se přebíjely. Jedinou funkcí státu je totiž zajistit, že se nic nezmění, tedy ovšem kromě dalšího prohlubování mytického konstruktu zvaného neoliberalismus…

 

Neoliberální elity, přinejmenším u nás v České republice, si tedy protiřečí, když si zároveň stěžují, že stát, konkrétně třeba pražský magistrát, není dostatečně silný v předkládání vizí budoucnosti města, tedy de facto návodu na to, jak a kam investovat peníze.

Ano, jsou ve slepé uličce. Už dlouho víme, že žádný sociální a ekonomický systém nemůže existovat bez regulačního ukotvení. Trh neexistuje přirozeně, musí být politicky ustanoven a právně zarámován silnou autoritou, aby mohl fungovat. Kapitál, v jakékoli formě, nikdy nebyl schopen existovat sám o sobě. Trh může dlouhodobě přežít pouze pomocí neustálé kontroly skrze státní regulace, které napomáhají prohlubování a posilování tržní logiky. Výsledek dnes vidíme – tržní logika již natolik zakořenila, že stát odstupuje od intervencí do ekonomických aktivit. Kapitál takto ale začal prohrávat a v zoufalství se stále více obrací na stát, aby mu opět poskytl kontext, ve kterém by mohl fungovat. Nejlépe je to patrné na globální finanční krizi. V roce 2010 a poté jsme byli svědky neobyčejných státních intervencí do ekonomiky za účelem zajistit, aby kapitalismus mohl pokračovat.

 

V Česku nemáme žádná masová hnutí typu Occupy, ale máme tu mobilizace různých architektů a kreativních profesionálů, kteří přicházejí s nápady, jak město udělat esteticky líbivějším. Vy sám jste ale řekl, že architektura není emancipační projekt. Co přesně tím myslíte?

Velmi mě znepokojuje, jak architekti trvají na relativní autonomii architektury a její následné moci vybudovat něco nového. S tím nesouhlasím. Jak víme, historicky byla architektura vždycky záležitostí elity. Ve starověkém Egyptě, v Římě, v italské renesanci, v době buržoazního či koloniálního státu, pokaždé je patrné, jak se moc vpisuje do vytvářeného prostředí. V jakémkoli městě lze vidět mocenskou konfiguraci historie, vepsanou do vrstev architektury vybudovaných forem. I architekti, kteří uvažují o své pozici v rámci širšího politického a sociálního boje, stále trvají na své autonomii. Ta ale prostě neexistuje a nikdy neexistovala. Architektura může být pouze součástí emancipačního projektu.

Dobrým příkladem je už zmíněná Vídeň dvacátých a třicátých let minulého století. Spousta architektů se tehdy zapojila do projektu silné socialistické emancipační hegemonie, a vznikly tak fantastické městské formy, projekty sociálního bydlení vybudované hluboce politickým způsobem. Na některých domech jsou stále vidět díry po kulkách, když se ty domy používaly jako pevnosti proti fašistům v roce 1938… Existuje spousta jiných příkladů zapojení architektů do širších emancipačních projektů.

Vždycky mě rozčílí, když čtu teoretické články, v nichž se slavní architekti opírají o to nejradikálnější teoretické pozadí a filosofii, o Gillese Deleuze, Jacquese Derridu, Jacquese Lacana, aby podložili a legitimizovali teoretickou strukturu něčeho, co jde zcela proti povaze jakékoli formulace estetiky emancipačního hnutí. Proto jsem moc rád, když se mezi vzbouřenými architekty objevují profesionálové, kteří se pokoušejí těmto hnutím dodat konkrétní geografickou formu. Touhám a snům, které hnutí vzbouřených architektů potřebují vyjádřit, dodávají geografický obsah. Profesionální architekti mohou být politickými subjekty a za tímto účelem mobilizovat své estetické a technické schopnosti. Je to něco zcela jiného než architektura, která je ve své profesní formě vždy výrazem přání elity.

 

Takovým emancipačním projektem je i pražská Klinika, a představitelé města ji přitom spíš odmítají. Jaký je podle vás potenciál Kliniky?

Klinika je skvělý příklad vzbouřené architektury. Historicky má stát vždy ambivalentní postoj k podobným iniciativám. Na jednu stranu je nemůže zcela přehlížet, protože podrývají jeho legitimitu, jeho mocenskou strukturu a autoritu, dokonce zcela vědomě. Na druhou stranu projekty typu Kliniky dělají současné město vzrušujícím a zajímavým. Jsou to přesně tyto aktivity, které odlišují Prahu od jiných měst, které jí dodávají jedinečnost, jakou „bobo“ turisti, jako jsem já, chtějí ve městech vidět. A stát se snaží manévrovat mezi tím, že si sice tak trochu hýčká tenhle druh měkkého anarchismu, ale zároveň se snaží město dezinfikovat a zkrášlovat, dělat z něj jakýsi Disneyland, který však ve výsledku nikoho nezajímá.

V tomto balancování je celkem úspěšný Berlín. Historicky se v něm odehrávaly vždycky spousty těchto rebelských aktivit a učinily z něj město, které je sexy, atraktivní, dynamické a do kterého kvůli nim jezdí miliony turistů. Nepovedlo se to Barceloně. V osmdesátých a devadesátých letech minulého století byla Barcelona nejvíc cool na světě. Dnes se z ní stalo naprosto nezajímavé, naplánované, estetizované a ztracené město. Je to právě ta skrytá temná část, co dělá město zajímavým. A o ni je potřeba pečovat.

 

Znáte ještě nějaké další zajímavé projekty rebelující architektury?

Existuje jich spousta, vždycky žasnu nad tím, kolik takových projektů se odehrává nejen v Evropě, ale po celém světě. Kamkoli přijedu, jsem vždy fascinován tím, kolik mají lidé energie a entuziasmu. Ne vždy jde o něco tak spektakulárního jako Occupy, o některých aktivitách vědí třeba jen místní obyvatelé. Ocitli jsme se v paradoxní situaci. Historicky se málokdy stalo, že bychom se nacházeli v podmínkách, v nichž se odehrává tolik pozitivního experimentování se všemožnými formami rebelující architektury a rebelujícího života. Dominantní konfigurace už máme plné zuby.

Na druhé straně ale nejsme moc dobří v prosazování a měnění stavu věcí. Tato obrovská skrumáž lidí zabývajících se všemožnými vzrušujícími a rozličnými záležitostmi je zároveň naprosto neschopná. Zdá se, že to veškeré snažení paradoxně nedokážeme úspěšně převést v proces, jenž by systém učinil trochu demokratičtějším, inkluzivnějším, soudržnějším a ekologicky citlivějším. Přitom třeba v Paříži se posledních pět šest let nic nedělo, a najednou se tam začínají kupodivu shromažďovat lidé, kteří přemýšlejí, tvoří, organizují akce – připadá mi to pozoruhodné. V Řecku a Španělsku, které silně zasáhla finanční krize, existují spousty alternativních experimentů, jak ve městech, tak i mimo ně: ekologické iniciativy, nové způsoby bydlení, okupace, alternativní ekonomické, ekologické formy organizace. A to vše se projevuje svou geografickou formou.

Odtud bychom měli brát naději. Beznaděj nic nezmůže proti tomu kelímku želé, kterému se říká neoliberalizace. Neoliberalismus je totiž jako želé: zatlačíte na něj, a vrátí se zpátky do původního tvaru. Je to neuvěřitelně houževnatý systém. Občas do něj něco strčí, on se trochu otřese, ale pak se zas vrátí tam, kde byl. Prostě jako želatina.

Erik Swyngedouw patří k předním osobnostem kritické geografie. Působí na Manchesterské univerzitě a je jedním z žáků světově proslulého geografa Davida Harveyho. K hlavním oblastem jeho zájmu patří především politická ekonomie, politická ekologie, urbánní teorie a kultura. Na různé měřítkové úrovni se zabývá vlivem kapitalismu na transformaci prostoru a proměnami regionálního a městského rozvoje a vládnutí. V rámci svého zaměření na ekologická témata se úzce specializuje především na politicko­ekonomické a mocenské souvislosti využívání vodních zdrojů. Swyngedouw jezdí se svými studenty na pravidelné exkurze do Prahy. V roce 2015 i letos v dubnu navštívili také Autonomní sociální centrum Klinika. Loni zde Swyngedouw také vystoupil se svou přednáškou týkající se městských protestů a celosvětové depolitizace vlád.