Tvorba německy píšících autorů pocházejících z bývalé Jugoslávie je v Německu populárnější než v balkánských zemích. Jen některým se však daří vymanit se z kategorie migrantské literatury a apriorního očekávání čtenářů, že půjde o nostalgické vzpomínání na zemi, která už není.
Němečtí čtenáři jsou považováni za nejotevřenější v Evropě. Po nacistickém zneužití kultury obecně a literatury zvlášť ve prospěch národních, respektive nacionálních idejí se vlastně ani není čemu divit. S trochou nadsázky řečeno, Němci si dávají pozor, aby nebyli vnímáni jako xenofobové. Vše, co má punc jinakosti, tak zpravidla nechápou jako narušení národních hodnot, jak je tomu v zemích východního bloku, ale jako přínos. Z toho těží mimo jiné i takzvaná migrační literatura. Pokud si někdo zvolí němčinu za svůj literární jazyk, nehledí se na jeho dílo s despektem nebo blahosklonností, ale jako na příklad fungující integrace.
Turci a kánon
Typickým případem jsou autoři tureckého původu druhé nebo třetí generace, kteří jsou vnímáni jako součást literárního kánonu německé literatury. Proces integrace ovšem trval několik desetiletí, během nichž se němečtí čtenáři odpoutávali od mylné představy, že německo-turecký spisovatel musí referovat o životě Turků v Německu nebo vzpomínat na vlast svých předků. Nicméně vymanit se z pozice zdatného studenta, který se obstojně naučil německou gramatiku, se dokáže jen velice málo autorů cizího původu. Jedním z nich je například Feridun Zaimoglu, který ve svých raných knihách zachycoval oblíbená klišé o Turecku a turecké menšině v Německu a přibližoval německým čtenářům život v uvedené societě, ale nakonec se k této „dojné krávě“, která mu podle jeho vlastních slov mohla vynášet slušný výdělek až do smrti, vědomě obrátil zády.
Naturalizovaní Turci píšící německy tvoří sice nekompaktní, avšak velmi významnou součást německé literatury. Překročit úzký okruh, vymezený publikem se stejnými zkušenostmi, k univerzálnímu čtenáři se ovšem podařilo jen málokomu. Jiná je situace emigrantů z oblastí bývalé Jugoslávie.
Jugoslávská vlna
Literární tvorba „jugoslávských“ autorů byla v Německu vždycky populární. Romány Ivo Andriće, Danila Kiše, Aleksandara Tišmy, Dragana Velikiće či Milorada Paviće dosahovaly vysokých nákladů a vyvolávaly značný zájem ještě před válečným konfliktem na Balkáně v devadesátých letech 20. století. Těchto pár jmenovaných autorů, jejichž díla byla překládána i do češtiny, doprovázely nejméně dvě desítky dalších jmen balkánských spisovatelů přístupných v německých překladech. S válkou v bývalé Jugoslávii se mnohé změnilo – už tím, že došlo k exodu půl milionu obyvatel Jugoslávie do Německa.
Dá se tedy očekávat, že po „turecké vlně“ v německé literatuře přijde vlna „balkánská“ nebo dokonce „jugoslávská“? Z demografického hlediska by tomu nic nebránilo – v německojazyčném prostoru dnes žije kolem milionu obyvatel z oblasti bývalé Jugoslávie, tedy asi poloviční počet oproti celkovému množství v Německu žijících Turků. Půdu pro exjugoslávské autory píšící německy navíc připravili němečtí a rakouští autoři, kteří se k dění na Balkáně aktivně vyjadřovali. Namátkou můžeme připomenout Norberta Gstreina, Juli Zeh nebo Petera Handkeho, jemuž jeho prosrbské angažmá přineslo značné problémy. Poté, co se Handke objevil na pohřbu Slobodana Miloševiće, klesl prodej jeho knih na polovinu.
Literaturu migrantů, kteří mají kořeny v bývalé Jugoslávii, dnes zastupuje sedm jmen: Jagoda Marinić, Marica Bodrožić, Saša Stanišić, Melinda Nadj Abonjiová, Zoran Drvenkar, Danko Rabrenović a Nicol Ljubić. Nejznámějším z nich je bosenský rodák Saša Stanišić, který utekl ze země s rodiči ve dvanácti letech, těžko tedy lze tvrdit, že je víc Jugoslávec než Němec. Autor románů Jak voják opravuje gramofon (2006, česky 2011) a Noc před oslavou (2014, česky 2016; recenze v A2 č. 9/2016) je prototypem úspěšného migranta z bývalé Jugoslávie, kterého si Goethe Institut, jenž „vyváží“ německou literaturu do zahraničí, vybral jako jakýsi „ukázkový příklad“. Autorova popularita tkví ve zdařilém zacházení s vážnými tématy (válka, vykořenění, zpřetrhání osobních vztahů), která čtenáři předkládá dojemně zábavnou formou. Jeho románové prvotiny se prodaly desítky tisíc výtisků. Čtenář dostal, co si žádal: zábavné i tklivé příběhy z již neexistující Jugoslávie; mimoto při veřejných prezentacích čtenáři oceňovali autorovu vděčnost za vstřícné přijetí v Německu. Stanišić – stejně jako Zoran Drvenkar nebo Melinda Nadj Abonjiová, která v roce 2010 obdržela Německou a posléze i Švýcarskou knižní cenu za román Holubi vzlétají (2010, česky 2011) – nicméně z těsného sevření migrační literatury vystoupil. Jeho druhý román Noc před oslavou už s Jugoslávií nemá zhola nic společného. Je to kniha o Německu, psaná z perspektivy lišky, dívky, kronik a staré vesnice.
Bonus exota
Zoran Drvenkar přišel do Německa s rodiči, když mu byly tři roky. I on vystoupil ze stojatých vod migrační literatury a románem Sorry (2009, česky 2012) si udělal jméno jako autor napínavého thrilleru s temnou atmosférou. Další autoři už klidně plují na vlně zájmu o Balkán a mají své čtenáře samozřejmě i mezi emigranty druhé a třetí generace. Danko Rabrenović se do Německa dostal v roce 1991 jako uprchlík, předtím ale v dětství strávil několik let v Číně, kde navštěvoval ruskou školu. Jeho tvorba, zejména pak román Der Balkanizer. Ein Jugo in Deutschland (Balkánec. Jugoš v Německu, 2010) je jakousi jugoslávskou variací na dílka Wladimira Kaminera. Je to zábavné, vtipné, literárně nenáročné – stejné jako texty Jagody Marinić.
Tato autorka se narodila do rodiny jugoslávských gastarbeiterů ve Weiblingenu a debutovala povídkovým souborem Eigentlich ein Heiratsantrag (Vlastně je to žádost o ruku, 2001). Loni jí vyšel román Made in Germany. Was ist deutsch in Deutschland (Made in Germany. Co je německé v Německu), v němž se vyrovnává s identitou Německa jako země, kam míří spousty přistěhovalců. Do Chorvatska se vrací románem Restaurant Dalmatia (Restaurant Dalmácie, 2013), v němž poeticky vypráví o své vlasti a identitě jako předpokladech naplněného života a svobody umožňující nalézt v něm své místo. Hlavní hrdinka Mia v příběhu konfrontuje svůj životní sen stát se úspěšnou fotografkou v Kanadě s dospíváním v Berlíně. V knize Gebrauchsanweisung für Kroatien (Chorvatsko – návod k použití, 2013) autorka těží ze své znalosti „perly Jadranu“, a dotýká se tak klišé o přímořském státu, kde tráví dovolenou polovina Němců (a Čechů).
Všichni výše zmínění autoři jsou v Německu populárnější než v zemích bývalé Jugoslávie. Zatímco v dílech první poloviny devadesátých let převažovala témata války, jejích příčin a následků, pozdější texty se soustředí na individuální lidské osudy a historické události jsou odsouvány do pozadí nebo mizí zcela. Ovšem pouze dvěma z uvedených tvůrců se podařilo vykročit ze stínu migrační literatury a vstoupit do světového kontextu. Ostatní si podrželi „bonus exota“, což jim může – přinejmenším v Německu – nějakou dobu stačit.
Autor je překladatel.