Zvukový smog produkovaný dopravou, stavebními pracemi, průmyslem, hudebními produkcemi i muzakem se stal pro obyvatele měst takřka permanentní kulisou. Ve 21. století sice nelze hluk úplně potlačit, ale zcela jistě je v lidských silách zmírnit jeho škodlivost. Jak toho dosáhnout? V první řadě je třeba pozorně naslouchat.
„Vše, co se na Zemi pohybuje, rozechvívá vzduch. Každý pohyb, jenž způsobuje chvění o frekvenci větší než šestnáct kmitů za sekundu, je slyšitelný. Svět je tudíž plný zvuků. Poslouchejte. Otevřeně a pozorně poslouchejte všechno, co se chvěje.“ Těmito slovy kanadský skladatel a pedagog Raymond Murray Schafer ve své knize The New Soundscape (Nová zvuková krajina, 1969) nabádá své studenty k odevzdanému poslechu. Jde o jedno ze cvičení, jejichž cílem je rozvinout v mladých lidech cit pro vnímání zvuku a představit jim alternativu k tradiční hudební výchově založené na direktivních přístupech a vštěpování disciplíny.
Spíše než svou skladatelskou tvorbou Schafer proslul právě svými snahami přehodnotit celou koncepci výuky hudby a změnit naše ustálené vnímání zvuku. Je duchovním otcem akustické ekologie a zakladatelem platformy World Soundscape Project, jež v šedesátých letech minulého století sdružovala akademiky, kteří se věnovali zkoumání zvukových prostředí po celém světě. A konečně, nelze opomenout, že Schafer, kterému bude letos 84 let, zasvětil svůj život boji proti zvukovému smogu a hluku.
Rozmanité funkce hluku
Slovem hluk máme tendenci označovat nepříjemné zvuky. A že se jich v našem okolí vyskytuje požehnaně: rachot vrtaček, sbíječek a rámus stavebních prací obecně, houkání sirén, troubení aut, skřípání brzd vlaku či vrčení sekaček na trávu. Všechny tyto zvuky v nás zpravidla vyvolávají nepříjemné pocity, a kdykoli se ocitneme v jejich blízkosti, snažíme se od nich vzdálit. Hluk však v našem životě plní celou řadu funkcí, například nás upozorňuje na nebezpečí nebo nám pomáhá vytvářet si referenční body v prostoru. V neposlední řadě se může stát i prostředkem uměleckého vyjádření.
Významný fyzik 19. století Hermann von Helmholtz popsal „hlučný zvuk“ jako zvuk, který má na rozdíl od zvuku hudebního spoustu fundamentálních tónů a neperiodický průběh. Ačkoli se tato definice zdá být široce aplikovatelná, nepostihuje všechny podoby hluku, jelikož například benzínový motor nebo klimatizace vydávají periodický zvuk, ale jako hudbu by tyto zvuky asi většina lidí nevnímala. Na druhou stranu různé perkusní nástroje vytvářejí neperiodické zvuky.
Ovšem už v roce 1913 italský futurista Luigi Russolo volá po emancipaci hluku a jeho integraci do hudby jako plnohodnotného, ne-li dokonce privilegovaného zvukového projevu. Ve svém manifestu Umění hluku píše: „Za starých časů byl život tichý. V 19. století se s vynálezem strojů objevil hluk. Dnes hluk triumfuje a svrchovaně vládne lidským smyslům. Po staletí se život vyvíjel v tichu nebo nanejvýš v tlumených zvucích. Nejhlasitější hluky, přerušující toto ticho, nevybočovaly násilně z prostředí, netrvaly dlouho ani se neměnily. Příroda je totiž ve skutečnosti tichá, když pomineme takové výjimečné úkazy, jakými jsou uragány, bouřky, laviny, vodopády.“ Russolo, stejně jako půlstoletí po něm Schafer, vybízí k nastražení uší zvukům, které nás každý den obklopují a které máme tendenci ignorovat: „Pojďme se toulat velkým moderním městem a pozorujme víc ušima než očima, rozlišujme zvuk vody, vzduchu nebo plynu v kovovém potrubí, jemné vrčení strojů, které zcela nepochybně dýchají a pulsují jako živé, tep záklopek, dunění pístů, skřípání převodů, nárazy kol tramvaje na kolejnice, práskání bičem, třepotání plátěných rolet a vlajek.“
Nejhlasitější vyhrává
Městské prostředí hraje nekonečnou symfonii, do níž každý z nás přispívá, ať už vědomě či nikoli. Samotná příčina hlučnosti však tkví v naší bezohlednosti vůči prostředí i ostatním lidem a v radikálně posunutém prahu naší zvukové citlivosti. Jak tvrdí sám Schafer, naše města se stala kanály, jimiž protékají splašky zvuku. Procházíme-li se centrem Prahy, útočí na nás ze všech stran agresivní zvukové projevy. Z obchodů s bižuterií, sklem a suvenýry se na ulici valí úderné beaty nebo smyslné vokály popových hitů, které nás mají navnadit k nakupování, všudypřítomný hlahol se mísí s hlukem dopravy a jedinou možností úniku se zdá být úprk do zastrčené vedlejší uličky. Není divu, že se od tohoto hlukového marastu řada z nás snaží izolovat nasazením sluchátek na uši a poslechem vlastní hudby. Nemůže to být však jakákoli hudba, musí být hlasitá nebo alespoň dostatečně zesílená, aby překonala okolní hluk. Vítězem se tedy zkrátka stává ten, kdo druhého přehluší.
Vlastně jsme si na hluk tak zvykli, že si při jeho absenci připadáme nesví. Libanonský trumpetista a kreslíř komiksů Mazen Kerbaj například během měsíc trvajících náletů izraelských bombardérů na Bejrút v roce 2006 na vlastní uši poznal, že až poté, co většina lidí město opustila, klesla hladina hluku ve městě, samozřejmě s výjimkou mohutných explozí bomb, na minimum. Kerbaj v jednom rozhovoru prohlásil: „Bylo to snad poprvé, co jsme ve městě mohli zaslechnout zpěv ptáků a cvrkot cikád.“ Kerbaj se mimochodem proslavil nahrávkou Starry Night, kterou pořídil na svém balkóně právě během náletu izraelských stíhaček.
Naslouchat svému okolí
Snahy o omezování hluku jsou neustále podkopávány stávajícími či novými nároky naší společnosti. Kupříkladu elektromobily, které jsou ve srovnání s vozidly se spalovacími motory takřka neslyšitelné, budou muset na území Evropské unie od roku 2019 povinně vydávat výstražné zvuky. Pro nevidomé je totiž sluch tím hlavním smyslem, jenž jim signalizuje nebezpečí blížícího se auta. A stejně je tomu bohužel, trochu nešťastně, i pro ty z nás, kteří při přecházení silnice už ani nezvedají oči z obrazovky svých tabletů či chytrých telefonů. Někteří výrobci elektromobilů, jako například Porsche, se vydávají tradiční cestou a snaží se simulovat brum spalovacího motoru, jiní zase uvažují, jak se od fádních vrčivých či rachtavých zvuků odlišit. Pravděpodobně tedy dojde k tomu, že si každá značka vyvine svůj „signature“ zvuk, podle kterého bude možné její modely identifikovat, nebo se bude dokonce snažit zvukově odstínit jednotlivé modely. Tyto zvuky budou samozřejmě sloužit reklamním účelům a pravděpodobně budou připomínat otravné jingly, zápasící o přízeň posluchačů a vrývající se nám do podvědomí. Ztišení dopravy, tedy jednoho z největších zdrojů smogu, zůstává v nedohlednu.
Odhalovat skrytá a nepoznaná zvuková zákoutí města však může každý z nás. Stačí se zastavit a otevřeně naslouchat všem zvukům, které nás obklopují. Může to být šustění listí, zpěv ptáků, zurčící fontány i rytmické klapání železničních vagónů o koleje. Ačkoli se v nejbližší době veřejný prostor jen tak nestane naší dominantní hudební kulisou, na poli zvukového a performativního umění, jakož i experimentální hudby si zvuky našeho prostředí, potažmo jejich nahrávky, již vydobyly důležitou pozici. Vydáte-li se tedy do terénu objevovat fascinující sonické krajiny, můžete je zaznamenat a podělit se o ně s ostatními na internetové stránce sonicity.cz, kterou založila Asociace Mlok s cílem zmapovat zvuková prostředí Prahy i jejího okolí. Nezbývá než zvolat slovy Raymonda Murraye Schafera: „Vzdejme hold novému orchestru současnosti – světu zvuků! A jeho muzikantům – všem a všemu, co vytváří zvuk!“
Autor je překladatel a hudebník.