Doby, kdy byla Venezuela považována za radikálně levicový, ale také na poměry Latinské Ameriky demokratický stát, v němž se rozhoduje u svobodných voleb, jsou pryč. Dlouhotrvající protesty proti prezidentu Nicolási Madurovi neutichají a země míří k diktatuře.
Míra demokracie ve Venezuele byla předmětem sporů přinejmenším od nástupu Huga Cháveze do prezidentské funkce. Zatímco charakter Chávezova režimu zejména v pozdním období je diskutabilní, v posledních měsících vlády jeho nástupce Nicoláse Madura je stále zjevnější, že „madurismus“ má nakročeno k diktatuře. Na první pohled nejviditelnější a mediálně nejzajímavější je přitom potlačování masových protestů, které znovu v plné síle vypukly začátkem dubna a proti nimž Maduro nasadil armádu. Vedle brutality zásahů je nejvarovnějším signálem využívání vojenských soudů proti stovkám demonstrantů na základě protiteroristických zákonů a jejich zadržování ve vojenských zařízeních, kde jsou jim odpírána základní občanská práva.
Argumentace režimu, že protestující se chovají násilně, má ovšem reálný základ. Mezi demonstranty jsou i radikální ultrapravicové složky a výtržníci zneužívající chaosu k rabování. Avšak obvinění z „terorismu“ jsou přinejmenším účelová a dostupné údaje jasně ukazují, kdo je nejčastější obětí násilí: z 55 mrtvých při letošních protestech je 52 civilistů včetně desítky nezletilých, přičemž polovina z nich zemřela po zásahu střelnou zbraní. Pouze tři mrtví patřili k příslušníkům ozbrojených složek státu. Aktivit odsuzovaných jako „teroristické“, tedy rabování a vandalismu, se navíc dopouštějí také sami policisté a vojáci, jak připustila i venezuelská ministryně spravedlnosti Luisa Ortegová.
Konec republiky
Poněkud ve stínu prakticky každodenní války na ulicích probíhá institucionální rozklad. Madurovi příznivci rádi zmiňují jeho legitimitu danou vítězstvím ve svobodných prezidentských volbách v roce 2013. O poznání méně však hovoří o tom, že jeho režim od té doby soustavně ignoroval nebo sabotoval další volební mechanismy. Pokus o vypsání referenda o prezidentově odvolání byl loni nejprve odsouván a nakonec z procedurálních důvodů zablokován. Krajské a komunální volby, které se měly uskutečnit koncem minulého roku, se neustále odsouvají – momentálně se s nimi počítá až v prosinci. Zdaleka nejkřiklavější je ale obcházení Národního shromáždění, kde získala opozice ve volbách před dvěma lety ústavní většinu. Maduro si s pomocí Nejvyššího soudu postupně vydobyl mimořádné pravomoci a vládne pomocí dekretů, zatímco parlamentem přijatá legislativa byla zneplatněna.
V posledních měsících došlo k pokusu vyřadit z rozhodování Národní shromáždění jako takové. Přestože Nejvyšší soud své původní rozhodnutí po několika dnech zrušil, udělil prezidentovi další mimořádné pravomoci, včetně možnosti uzavírat dohody jménem státní ropné společnosti PDVSA bez souhlasu parlamentu. Zhruba ve stejnou dobu úřady zakázaly kandidovat do veřejného úřadu dvěma významným tvářím opozice: prezidentskému pretendentovi Henriku Caprilesovi a Liboriu Guarullovi, guvernéru státu Amazonas. Guarulla, jeden z prvních vysoko postavených indiánských politiků ve Venezuele, na toto rozhodnutí reagoval neobvykle: Madura a členy vlády během veřejné ceremonie proklel za přítomnosti několika šamanů.
Zatím poslední a možná definitivní ránu ústavnímu pořádku zasadila prezidentova osobní iniciativa svolat „ústavodárné shromáždění“, údajně za účelem vyřešení krizové situace. O podobě nové ústavy by měla rozhodovat skupina 540 lidí, z nichž třetina by byla zvolena na korporativistickém základě kupříkladu mezi zástupci dělníků nebo studentů. Samo svolání takového shromáždění je podle dosavadních zákonů protiústavní, prezident by o něj měl správně požádat občany v referendu. Zvolené těleso bude mít prakticky neomezené pravomoci, včetně rozpuštění parlamentu a sesazování guvernérů a starostů. Například venezuelský historik a dokumentarista Carlos Oteyza považuje uskutečnění Madurova posledního plánu za „konec republiky“.
Proti vnitřní opozici
Tyto autoritářské tendence nezůstávají bez odezvy. Nejde pouze o hlasitou kritiku ze strany opozice a států regionu včetně levicových vlád v Uruguayi a Chile. Proti nejkontroverznějším krokům se poprvé ozývají i hlasy zevnitř režimu. Nejdůležitější mezi nimi je bezpochyby již zmíněná ministryně spravedlnosti Ortegová, která veřejně vystoupila proti zneplatnění Národního shromáždění, odmítá zneužívání vojenských soudů proti demonstrantům a nelíbí se jí ani navrhované ústavodárné shromáždění. „Domnívám se, že by vzhledem ke svému korporativistickému charakteru vedlo spíše k prohloubení krize než k znovunastolení rovnováhy,“ napsala v dopise prezidentské komisi a varovala před ohrožením progresivních výdobytků ústavy z roku 1999. Podobně kriticky se k Madurovu projektu vyslovil člen donedávna loajálního Nejvyššího soudu Danilo Mujica nebo bývalá ministryně Mari Pili Hernándezová, která prohlásila pro kolumbijskou stanici NTN24: „Situace je velmi vážná, protože fakticky říkáme, že volené těleso pěti set osob dostane bianko šek měnit podle svého uvážení ústavu schválenou referendem, na němž se účastnila celá venezuelská společnost.“
Ortegovou a Hernándezovou spojuje vztah k Hugo Chávezovi. Právě v jeho vládě se roku 2007 stala Ortegová ministryní spravedlnosti; Hernándezová byla v týmu zesnulého prezidenta už od devadesátých let, kdy se účastnila jeho první volební kampaně, a později působila jako ministryně mládeže. Obě ženy v době masových protestů před třemi lety tvrdě hájily Madurovu vládu, Ortegová dokonce hrála hlavní roli v procesu s vůdcem radikální opozice Leopoldem Lópezem. I proto je jejich veřejně formulovaný nesouhlas důležitý. Současný prezident evidentně ztratil mnoho Chávezových věrných příznivců, což kromě průzkumů veřejného mínění potvrzují i četné demonstrace v tradičně loajálních dělnických čtvrtích v Caracasu či Valencii, kde by to bylo ještě před několika měsíci nemyslitelné.
Otázkou zůstává, jestli se bude počet kritiků rozrůstat, anebo se je prezidentovi podaří včas umlčet, případně donutit emigrovat. Koncem května přinesl nezávislý investigativní server Runrunes zprávu, že lidé z prezidentova okolí nabízejí zaměstnancům ministerstva spravedlnosti povýšení a odměny ve výši několika tisíců dolarů za očernění své nadřízené Ortegové. Těm, kteří odmítnou, má být vyhrožováno, že „je potká stejný osud jako ministryni“. Pravděpodobně se tedy chystá odstranění nepohodlné členky vlády a rozkládání demokratického charakteru státu bude pokračovat tak dlouho, dokud se Maduro bude moci spolehnout na věrnost armády, která za jeho vlády získala mimořádný ekonomický vliv.
Autor je spisovatel.