Tvorba některých současných chorvatských, srbských, bosenskohercegovských či černohorských autorů svědčí o pestrosti společně sdíleného literárního jazyka. Deklarace o existenci společné řeči, se kterou před nedávnem přišel kolektiv lingvistů, apeluje na občany i politické elity, aby do jazykové praxe nevnášeli nacionalismus.
Jakým jazykem mluvíme? A mluvíme-li jinou řečí, proč si rozumíme? A potřebujeme jazyk pro definici národní identity? To jsou otázky, jež pronásledují především spisovatele ze zemí bývalé Jugoslávie.
Krvavá anekdota
„Všechny ty roky spolu žijeme ve velké lži. Celou tu dobu nám říkají, že hovoříme a píšeme jednou řečí. Ale nyní je nám všem naprosto jasné, že naše řeč jsou ve skutečnosti čtyři zcela odlišné jazyky: srbský, chorvatský, bosenský, černohorský. Podívejte se na tenhle příklad: v srbštině existuje věta ‚Já čtu‘. Ale docela jinak zní tato věta v chorvatštině, totiž: ‚Já čtu.‘ Samozřejmě je zcela odlišná i v bosenštině, v tomto jazyce zní: ‚Já čtu.‘ Hodně specifický případ je pak jazyk černohorský. Všimněte si, prosím, toho do očí bijícího kontrastu k jiným jazykům, zde se totiž říká: ‚Já čtu.‘“
Tuto lingvistickou přednášku pronesl na přelomu let 1989 a 1990 satirik Nele Karaljić na bosenském kanálu jugoslávské státní televize. Komik, kterého české publikum pravděpodobně zná díky tomu, že v devadesátých letech spolupracoval s Emirem Kusturicou, v tomto skeči dovádí duch doby v tehdy ještě srbochorvatsky mluvících jugoslávských republikách do dokonalé absurdity. Přestože obyvatel Bělehradu nemá problém domluvit se s někým ze Sarajeva nebo Záhřebu, najednou se tvrdí, že každý mluví úplně jinou řečí.
Karaljić pravděpodobně netušil, že se jeho vtip v následujících letech změní v krvavou realitu. Zejména v tuđmanovském Chorvatsku se jazyk stal brzy politickou otázkou: noviny například zveřejňovaly seznamy chorvatských slov, která měla být používána namísto barbarských srbských výrazů. Vlna neologismů, ale i slovní revenanty z časů ustašovského a fašistického Nezávislého státu Chorvatsko zaplavily tisk, různé publikace, rozhlas a televizi. Ještě dnes je v Chorvatsku jazyk vnímán jako posvátná kráva národní identity, jak ukázaly násilné protesty proti dvoujazyčným nápisům na veřejných budovách ve Vukovaru, kde dodnes žije početná srbská menšina.
Řeč a nacionalismy
Proti tomuto jazykovému nacionalismu, který trvá již od roku 1990, se nyní pokouší postavit Deklarace o společném jazyce (2017). Název a okamžik publikování této deklarace nebyly zvoleny náhodně. V roce 1967 se totiž takzvanou Deklarací o názvu a postavení chorvatského spisovného jazyka otevřela nejhlubší trhlina v dosud společném chápání srbochorvatského jazyka. Tato výzva byla mimo jiné podporována Miroslavem Krležou, někdejším doyenem a hlavní transgenerační postavou chorvatské literatury, i četnými chorvatskými akademickými institucemi. Chorvatská inteligence tehdy v podstatě skoncovala se srbochorvatštinou a volala po nezávislosti chorvatštiny a její ochraně před údajnou dominancí srbského jazyka v tehdejším společenském a zejména kulturním prostředí. Deklarace o názvu a postavení chorvatského spisovného jazyka tehdy stála na počátku takzvaného chorvatského jara, dodnes ne zcela ideologicky zřetelného reformního hnutí, i na začátku eroze Jugoslávie.
Za novou Deklarací o společném jazyce stojí kolektiv lingvistů, kteří se setkávali na řadě konferencí konaných pod heslem „Jazyky a nacionalismy“ – nejdřív v černohorské Podgorici a později v Bělehradě a Sarajevu. Klíčovým požadavkem deklarace je návrat k definici jazyka druhé Jugoslávie, ale bez centrálního imperativu nutné společné identity. Obyvatelé Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Srbska a Černé Hory by si měli uvědomit, že mluví jedním jazykem, i když v odlišných variantách. Jednotnou kodifikaci signatáři deklarace nepožadují, to ponechávají v kompetenci jednotlivých národnostních komunit. Jejich záměrem je především upozornit na nutnost boje proti jazykové segregaci a diskriminaci, která nevyhnutelně vede k cenzuře či autocenzuře v médiích, umění, ale i ve veřejném životě. V neposlední řadě pak požadují, aby existovala možnost „beztrestně“ míchat variety společného jazyka.
Jazykový polycentrismus
Pro literární tvorbu je rozhodující především odkaz na polycentrický charakter společného jazyka Chorvatů, Srbů či Bosňanů. Autoři jasně odkazují na příklad němčiny, angličtiny nebo arabštiny. V případě německy mluvících autorů by nikdo netvrdil, že třeba Peter Handke nebo Thomas Bernhard jsou němečtí spisovatelé, i když svá díla bezesporu píšou v němčině. O literární identitě autora rozhodují jiné faktory. Určitý jazykový kolorit charakterizuje zmíněné spisovatele jako rakouské – ať už se jedná o dialektismy nebo o specifický styl, jakým je například salcburský „Grant“ (tedy typicky rakouský či jihoněmecký hněv vůči světu) Thomase Bernharda nebo morbidita v dílech Franze Kafky. Ještě extrémnější jsou příklady z angličtiny. James Joyce se výrazně liší svým charakteristickým stylem od Marka Twaina, a mezi těmito dvěma spisovateli a například Nigerijcem Wole Soyinkou leží celé světy. Přesto je nepopiratelné, že jejich literárním jazykem je angličtina.
Stejný princip jazykového polycentrismu může nadále fungovat i pro bývalý srbochorvatský jazykový prostor. Skutečné jazykové hranice v podstatě neexistují už od 19. století, a to i přes kulturní diference mezi pravoslavnou, muslimskou a katolicko-rakousko-uherskou kulturní oblastí. Intenzivní literární výměna mezi chorvatskou a srbskou literaturou nastala nejpozději od vzniku Jugoslávie. Nejzřetelněji to můžeme vidět u chorvatského avantgardního básníka Augustina „Tin“ Ujeviće, který sám sebe vsadil do prostoru národní a ideologické, a tím i jazykové ambivalence. Podobně Ivo Andrić opustil své bosenské kořeny a psal v orientálně zabarvené srbštině.
Dokonce ani dnes nejsou vůči sobě literární jazyky zemí takzvané jugosféry nijak radikálně vymezeny. Spisovatelé jako Dubravka Ugrešić, Slavenka Drakulić nebo Edo Popović z Chorvatska mají potíže uznávat ideologická a politická omezení, která vznikla v uplynulém čtvrtstoletí. Záhřebský jazykovědec a spisovatel Pavao Pavličić v doplňku ke svému kalendářnímu cyklu povídek Dunav (1983, 1992, 1999), zveřejněném krátce po konci války, oslavuje srbsko-chorvatské „esperanto“ jeho rodného města Vukovaru. Jiní, například jeden z nejvýznamnějších současných chorvatských spisovatelů Miljenko Jergović, se pohybuje ve své literární existenci vědomě jako Bosňan. Žádné oddělení jazyků pro něj v Bosně, tomto melting potu srbské, chorvatské a muslimské kultury, neexistuje. Výsledkem je směs různých jazykových vrstev a narativních situací, které se v Jergovićových textech vzájemně doplňují.
Mlčení elit
Je přirozené, že Deklarace o společném jazyce vyvolala ohlas hlavně u spisovatelů. Zatím toto prohlášení podepsalo více než osm tisíc lidí. V regionu, který v minulých letech intelektuálně stagnoval a ve kterém občanská společnost takřka neexistuje, se taková odezva může považovat za silný signál. Je patrné, že společný jazyk by měl být znovu tématem společenské diskuse o tom, jakou (a zda vůbec nějakou) podstatu mají hranice mezi národy bývalé Jugoslávie.
Politické elity od Záhřebu až po Podgorici měly zatím na deklaraci lingvistů, spisovatelů a dalších signatářů jedinou odpověď – mlčení. Vyjádřila se pouze pravicová chorvatská prezidentka Kolinda Grabarová Kitarovićová: toto prohlášení je podle ní zcela marginální, neboť Chorvatsko musí v současné době řešit mnohem naléhavější problémy, jako třeba nejistou ekonomickou situaci. Reakce by ovšem mohly dopadnout i mnohem hůř, vezmeme-li v potaz, že slovo „jugoslávský“ se v jistých kruzích stále považuje za sprostou nadávku.
Autor je slavista.