komiksové nakladatelství Fantagraphics
#17/2017

Peklo, očistec, ráj

S Albertem Manguelem o knihovnách, Dantovi a Borgesovi

Nemají v sobě knihovnické katalogy něco pekelného? A proč si Jorge Luis Borges naopak představoval ráj jako knihovnu? – ptali jsme se Alberta Manguela, spisovatele, esejisty a ředitele Národní knihovny Argentiny. Mluvili jsme také o budoucnosti tištěných knih a nevýhodách elektronických médií.

Držíte se ještě svého zvyku číst každé ráno jeden zpěv Dantovy Božské komedie?

Ano, už asi deset let začínám každý den jedním Dantovým zpěvem. Je to určitý způsob literárního i duchovního cvičení.

 

A který zpěv to byl dnes?

Dnes ráno jsem četl osmnácté canto Očistce, ve kterém Dante prosí Vergilia, aby mu vysvětlil, co je to láska. V tomto překrásném zpěvu Dante rozvíjí aristotelské pojetí, podle něhož duše přirozeně tíhne k dobru, což pro Danta představuje lásku, která podle posledního verše celé Božské komedie „hýbe sluncem i všemi hvězdami“. Vergilius tu říká: „Váš pochop věcí skutečných pak v hlavě/ si tvoří představy, jež rozvinuje/ a ducha k nim pak táhne naléhavě.“ Jako by tedy říkal, že duše zachytí vytoužený obraz, který potom znovuvytváří prostřednictvím imaginace – a v tom spočívá jak láska, tak literární akt.

 

Už rok jste ředitelem Národní knihovny Argentiny v Buenos Aires. Je to po tolika textech, které jste o knihovnách napsal, vaše první knihovnické zaměstnání? A před jaké výzvy vás staví?

Ano, jde o mé první zaměstnání v knihovně, pokud tedy nepočítám tu svou, osobní. Vlastně jsem chtěl vždycky být knihovníkem, ale věděl jsem, že k tomu nemám dostatek disciplíny ani inteligence. V argentinské národní knihovně mi jde především o to, aby se tu lidem pracovalo pokud možno příjemně, aby knihovna nebyla jen kulisou kulturních událostí a aby nebyla ve vleku jedné politické strany jako v minulosti. Má být především institucí, která efektivně slouží svým uživatelům. Proto musíme pokračovat v digitalizaci a snažit se, aby náš katalog držel krok s dobou.

 

Žil jste na několika kontinentech a nikdy jste se nehlásil k nějaké národnostní identitě. S jakým pocitem jste přijal vedoucí místo v instituci, která má v názvu slovo „národní“?

Dávám tomu výrazu stejný význam jako Borges: když jste světový, jste i národní.

 

Připadá mi, že vaše texty krouží okolo knihovny jakožto ideálu, který se nakonec vždycky ukáže být nedosažitelný. Když už jste zmínil Borgese: jakým způsobem rozumíte jeho slavné povídce Babylonská knihovna?

Myslím si, že se tato povídka zrodila z touhy a současně ze zoufalství. Z touhy chápat knihovnu – a sice každou knihovnu – jako možnost, jak dát světu smysl skrze shromažďování zkušeností proměněných ve slova, a ze zoufalství způsobeného uvědoměním, že každá knihovna obsahuje také podvrhy, omyly, falešná svědectví, inkoherence. Babylonská knihovna je oslavou tohoto paradoxu.

 

V jedné kapitole Knihovny v noci popisujete případ biskupa Juana de Zumárraga, který nechal přivézt na americký kontinent první tiskařský lis a zároveň stál za zničením většiny aztéckého písemnictví. Jak se dnes přistupuje k uchovávání paměti původních národů Argentiny a Latinské Ameriky?

Spíš než o paměti bychom bohužel měli mluvit o zapomnění. Snažím se v naší knihovně zřídit centrum paměti původních národů, ale vůbec to není snadný úkol. Máme zdokumentovaný materiál, ale rád bych našel někoho z domorodých komunit, kdo by centrum řídil. A to se mi zatím nepovedlo.

 

Podařilo se vám převézt svou rozsáhlou osobní knihovnu do Argentiny?

Ne, naprostá většina knih je dosud ve skladišti v Kanadě. A zatím nemám tušení, jaký bude jejich další osud.

 

Ve své předposlední knize Cestovatel, věž a červ se věnujete metaforám čtenáře. Je vám některý z titulních tří typů čtenářství bližší než ostatní?

Myslím, že v sobě mám od každého trochu. Určitě jsem čtenář­-cestovatel nebo cestovatel­-čtenář, moje knihovna je zároveň mou geografií. Stejně tak jsem bookworm neboli knihomol: knihy doslova hltám, neuplyne den, kdy bych nějakou nečetl. A moje knihovna sice možná není věž, ale určitě je ze slonoviny, materiálu, z něhož je vystavěna brána klamných snů v závěru Vergiliovy Aeneidy. Nicméně Dante o těchto snech říká, že jsou „errori non falsi“, což bychom dnes mohli přeložit tak, že jsou fiktivní, ale nikoli nepravdivé.

 

V jiném vašem textu se píše, že čtení je komunitární akt, a v eseji Poslední stránka říkáte, že „akt čtení stojí na počátku společenské smlouvy“. V jakém smyslu?

Každá společnost funguje jako systém vzájemné komunikace. V případě gramotných „společností knihy“ je prostředkem této komunikace psané slovo. A psané slovo je možné teprve díky čtení. Nelze vytvořit systém písemného kódování významů, pokud nemůžeme předem určit, jak bude dešifrován. Nejprve tu tedy musí být čtenář.

 

Psal jste také o čtenářích, kteří v různých obdobích dějin riskovali vlastní život při četbě zakázaných knih. Není tu nebezpečí, že dnes, kdy „je vše dovoleno“, budou čtenáři méně pozorní?

Právě tehdy, když je vše dovoleno, musíme být co nejostražitější. Za každým povoleným aktem jsou totiž tisíce dalších aktů, které zůstávají ve stínu, ale nadále mají následky. A právě těm musíme věnovat pozornost.

 

Proč si myslíte, že tištěné knihy přetrvají a že se web „nestane nádobou naší minulosti“?

Protože webový obsah existuje pouze v přítomnosti. Nebo, chcete­-li, je mimočasový. Žádná elektronická „minulost“ neexistuje. To, co tu jednou bylo a co už tu není, mizí navždy. Naproti tomu tištěná kniha přetrvává, i když je třeba z šestnáctého století, a zatímco ve fyzickém smyslu představuje minulost, v intelektuálním smyslu je současná. Tištěná kniha je časová a jsme to my, čtenáři, kdo ji činí současnou – tím, že ji otevíráme. Webová stránka je však současná vždy a neúprosně. Postrádá časovou hloubku.

 

Co tedy soudíte o velkých elektronických vzdělávacích projektech? Například taková Wikipedie archivuje veškeré předchozí verze svých článků…

Každý produkt kterékoli technologie má své výhody a své vady. Palimpsest, jakým je článek na Wikipedii, má určitě svou hodnotu, zároveň mě ale znepokojuje jeho pomíjivá a nejistá povaha. Proto si nadále myslím, že v určitých ohledech nám tištěný svazek nebo rukopis poskytuje bohatší a jistější informaci.

 

Dokážeme se v budoucnu oprostit od neustálého porovnávání knih s elektronickými médii? V jednom rozhovoru jste říkal, že dosud napodobují knihu a hledají svou vlastní formu…

Ano, jsem přesvědčen, že nové elektronické technologie svou uměleckou formu dosud nenašly. Pořád ještě mají něco z klasických knih, případně z televize, videoher… Ale určitě přijde chvíle, kdy jejich tvůrci objeví formu uměleckého díla, která bude skutečně a autenticky elektronická.

 

Vraťme se na závěr k Dantovi a Borgesovi. Podle často citovaného výroku si Borges představoval ráj jako knihovnu. Ale u Danta jsou i očistec a peklo představeny jako určitý katalog – seznam hříšníků. Nepřipadá vám, že každá knihovna a každý katalog má v sobě něco pekelného?

Metafory, které si volíme, bývají často nedokonalé. Borges mluvil o ráji jako o knihovně proto, že knihovna byla tím, co nejvíc miloval. A zároveň měl za to, že třeba takový ráj, jaký by namaloval El Greco, by pro něj byl peklem přeplněným světci a kardinály. Prvky ráje, očistce a pekla koexistují v každé knihovně, stejně jako v každém prostoru obývaném lidmi.

Alberto Manguel (nar. 1948) je spisovatel, esejista, editor a od roku 2016 také ředitel Národní knihovny Argentiny. Dětství strávil v Izraeli, kde se jeho prvním jazykem stala angličtina, španělsky se naučil až po návratu do Buenos Aires. V šedesátých letech byl jedním z předčítačů slepnoucího Jorgeho Luise Borgese. Z univerzity odešel po prvním ročníku a pracoval pro londýnská a pařížská nakladatelství. Žil na Tahiti, v Anglii, Francii a Kanadě. Společně s Giannim Guadalupim napsal obsáhlou práci The Dictionary of Imaginary Places (Slovník imaginárních míst, 1980). Mezi jeho další knihy patří Dějiny čtení (1996, česky 2007; viz A2 č. 44/2007), Knihovna v noci (2006, česky 2009; viz A2 č. 6/2010) a Cestovatel, věž a červ (2013, česky 2016; viz A2 č. 24/2016).