Psát na nebe fašistické básně

Když Roberto Bolaño v roce 1999 v Caracasu přebíral literární cenu Rómula Gallegose – jistě by byl dostal i známější ceny, kdyby o čtyři roky později nezemřel –, nasadil při oficiálním proslovu ležérně osobní tón. Posluchači se tak dověděli, že si vždycky pletl Venezuelu s Kolumbií a Caracas s Bogotou, ale po několika minutách už byl mnohem vážnější. Mluvil o Cervantesovi, o jeho válečné zkušenosti z mládí a o melancholii pramenící z toho, že dny bojů uplynuly a nezbývá než z nich udělat literaturu. Bolañova situace byla obdobná: „Všechno, co jsem napsal, je totiž do značné míry milostným dopisem anebo spíš dopisem na rozloučenou mé vlastní generaci, nám, kteří jsme se narodili v padesátých letech a v rozhodujícím okamžiku jsme se rozhodli bojovat a dát to málo, co jsme měli, anebo bohatství, které jsme měli – své ­mládí –, za věc, která nám tehdy připadala jako ta nej­ušlechtilejší na světě.“

Touto „nejušlechtilejší věcí“ byly latinskoamerické snahy o spravedlivější společnost, ať už vedené ozbrojeným bojem nebo legální cestou jako v případě vlády Lidové jednoty Salvadora Allendeho v Chile. Těsně před jejím svržením v roce 1973 se tehdy dvacetiletý Bolaño dostal po několikaměsíčním putování z Mexika na rodný jih Chile, kde se chtěl k těmto snahám připojit. Záhy však přišel puč, Bolaño byl zatčen a internován; nikdo přesně neví, co mu vlastně hrozilo, ale podařilo se mu uniknout a do Chile se nikdy natrvalo nevrátil. Pro jeho psaní šlo nicméně o zásadní zkušenost – a třebaže všechny jeho knihy tvoří jedno členité universum, v žádné z nich se k těmto událostem nevrací tak explicitně jako ve Vzdálené hvězdě (Estrella distante, 1996).

Antarktida je Chile

„U Bolaña všechno začíná literárními a básnickými dýchánky a končí vraždami, mučením a násilím, ať už v pouštích severního Mexika nebo v lesích jižního Chile,“ napsal jeden chilský kritik. Na Vzdálenou hvězdu tato slova sedí patrně nejlépe. Příběh, který vznikl rozpracováním posledního hesla mystifikačního slovníku Nacistická literatura v Americe (1996, česky 2011; viz A2 č. 20/2011), začíná nekonečnými debatami dvacetiletých básníků na dvou konkurenčních literárních dílnách v Concepciónu na chilském jihu. Na jedné z nich se občas objevuje tajemný Alberto Ruiz­-Tagle, kterého nikdo nezná; chodí podezřele upravený, není student ani marxista, a navíc má úspěch u sester Garmendiových, do nichž jsou pochopitelně všichni básníci zamilováni.

Pinochetův puč učiní přítrž socialismu, demokracii i básnickým večírkům. Vypravěč, ve kterém čtenáři mohou rozpoznat Artura Belana, Bolañovo alter ego z pozdějších románů, čeká na svůj další osud ve sběrném táboře. Tehdy se na nebi objeví proudové letadlo (jeden pomatený spoluvězeň tvrdí, že je to Messerschmitt německé Luftwaffe) a kouřem začne psát na oblohu báseň – zatím jde jen o latinské citáty z knihy Genesis. Jak se později ukáže, pilotem byl Ruiz­-Tagle, nyní ovšem pod výmluvným pseudonymem Carlos Wieder.

S novým jménem a požehnáním vojenského režimu se Wieder pouští do dalších kousků: nad Antarktidou svým letadlem napíše, že „Antarktida je Chile“, a nad prezidentským palácem zase, že „smrt je odpovědnost“. Jeho osamělá hvězda stoupá až do chvíle vrcholného uměleckého činu: výstavy fotografií, na nichž jsou zohavená torza lidských těl. Jde o oběti samotného Wiedera, a jak čtenář tuší, jsou mezi nimi i sestry Garmendiovy. Brzy nato se po Wiederovi slehne zem.

Na stejné lodi

Nacionalistické básně, které píše na oblohu vrah za pomoci vládní vojenské techniky, jsou trefným obrazem Pinochetova režimu a různých odrůd fašismu – dokonce možná až příliš přímočarým. Jako jeho subtilnější doplněk by se tu nabízely pasáže z dalšího Bolañova krátkého románu, Chilského nokturna (Nocturo de Chile, 2000; česky 2005). Když se jeho protagonista, literární kritik Ibacache, vydává do západní Evropy studovat sokolnictví, které provozují tamní kostelníci za účelem hubení holubů znečišťujících věže a střechy kostelů, můžeme tuto na první pohled bizarní pasáž (jakých je u Bolaña vždycky dostatek) číst jako odkaz na biologizující tendence fašismu: pokud je proti holubům poštván dravý sokol, vypadá to přece jako přirozené vítězství silnějšího. Ostatně název utajené operace Kondor, v níž jihoamerické režimy s podporou USA spolupracovaly na krvavých represích, jistě nebyl zvolen náhodně.

Vzdálená hvězda za Chilským nokturnem možná přece jen trochu zaostává v literární invenci, zároveň je ale politicky o něco explicitnější (a proto je nejlepší číst oba „chilské“ romány pospolu).

Dobře se to ukazuje v druhé polovině knihy, kdy se stejně jako v dalších Bolañových románech začíná rozvíjet komplikované pátrání, do něhož je zapojen i vypravěč, už léta žijící v Barceloně. Také on se stává svého druhu divokým detektivem, když v nacistických fanzinech z celé Evropy hledá Wiederovy nepodepsané texty. Autor „vzdušné poezie“, kterého neviděl dvacet let, se mu vrací do snů: „Zdálo se mi, že pluju na velké dřevěné lodi (…) a psal jsem nějakou báseň nebo snad zápis do deníku a díval se přitom na moře. Vtom kdosi, nějaký stařec, začal křičet Tornádo, tornádo! (…) V tu chvíli se začala galeona potápět a všichni, co jsme to přežili, jsme se proměnili v trosečníky. V moři jsem uviděl sud kořalky, kterého se přidržoval a pohupoval se s ním na vlnách Carlos Wieder. Já se držel kusu prohnilého dřevěného stěžně. V té chvíli jsem pochopil, zatímco nás vlny vzdalovaly, že jsem s Wiederem cestoval na stejné lodi, s tím rozdílem, že on ji pomáhal potopit, kdežto já jsem neudělal nic nebo jen málo pro to, abych tomu zabránil.“

Hledat původ zla

Potápějící se loď není jen Chile, a dokonce ani jen Latinská Amerika (i když záměna Bogoty s Caracasem najednou dává smysl – všude teče nebo tekla krev). Stejně tak vzdálená hvězda není jen onou jedinou hvězdou z chil­ské vlajky. Jméno Wieder znamená „znovu“ – a jeho nositel představuje esenci zla, které se vynořuje neustále. Třeba ve scéně na nádraží v Perpignanu, kde neonacisté ubodají vypravěčova přítele z mládí, nebo ve vyprávění o dětství armádního generála Čerňachovského, jehož židovská rodina musela čelit pogromům ukrajinských nacionalistů. Anebo koneckonců ve všech ostatních Bolañových románech, o nichž se říkává, že jsou jedním velkým pátráním po původu zla. Ten se sice nejspíš nikdy nepodaří odhalit, ale stejně tak nelze před metafyzikou zla kapitulovat. Znamenalo by to zříct se mládí, o kterém spisovatel mluvil v Caracasu. Zlo sice přichází stále znovu, ale některá z jeho zřídel přece jen objevit lze. Na tento předpoklad ostatně spoléhá celý detektivní žánr, jejž Bolañovo psaní sice takřka rozvrací, nicméně pokaždé tu zůstává dostatečný důvod k zahájení literárně­-kriminálního pátrání.

Na Wiederově případu je ale znepokojivá ještě jedna věc. Svým způsobem se totiž „barbarskému estétovi“ podařilo to, o co se tak usilovně snažily levicové avantgardy: zrušit hranici mezi uměním a životem, respektive smrtí. Co mohly skupinky vyzáblých fakultních básníků postavit proti veršům psaným letadlem nad Antarktidou? Jak napsal ­polský kritik Łukasz Musiał, Wieder nepochybně věří v umění, jestliže při osamělém letu riskuje život a neváhá obětovat ani životy ostatních. A nejhorší je, že v mnoha ohledech jeho podnik uspěje.

Wiedera za jeho výkony všichni obdivují; pochvalnou recenzi na něj napíše i kritik Ibacache, hrdina Chilského nokturna, který se v jeho závěru klaní Pinochetovi – prostě proto, že napsal tři knihy. Bolaño ale předváděním podobných monster ukazuje, že literatura a kultura nerovná se dobro a že psaní je málokdy nevinné – a zdaleka přitom nemusí jít jen o poezii psanou kouřem vojenského letadla. V Port Bou, pár desítek kilometrů od Bolañova bydliště v katalánském Blanesu, se nachází hrob Waltera Benjamina, který tu v roce 1940 spáchal sebevraždu na zoufalém útěku před nacismem. Bolañovy knihy jako by byly jedním velkým frenetickým komentářem k citátu na Benjaminově náhrobku: Ne­­existuje dokument kultury, který by zároveň nesvědčil o barbarství.