Kristina Láníková se pohybuje mimo oblast identifikovatelných básnických vlivů, píše jakoby „odnikud“ a vedena silným vizuálním myšlením, směřuje ke krajně neliterárnímu výrazu, oproštěnému od obrazných pojmenování. Její poezie si tak vynucuje „jiné“ čtení, jehož předpokladem je potlačení předchozí literární zkušenosti.
Začnu tam, kde se nová sbírka výtvarnice Kristiny Láníkové Krátké dějiny zraňování ocitá vlastně jen shodou okolností: na poli básnického obrazu. Číst její poezii je jako stát v pavilonu ohrožených zvířat, před chovnou ubikací nenápadného tvora, u kterého chybí plastová tabulka se jménem, taxonomickým zařazením, údaji o velikosti a hmotnosti, mapkou výskytu, popisem stravovacích návyků a tak dále. Člověk tu zkrátka nemá po ruce žádná fakta nebo kritéria, s jejichž pomocí by mohl tajemnému zvířeti vyhradit místo mezi už popsanými druhy. Tak obdivuhodně se ničemu nepodobá, a tak neodbytně něco připomíná. Chodím se do pavilonu dívat, užasle zírám přes sklo, aniž bych byl schopen svůj úžas formulovat a zbavit se pocitu prázdnoty, jaký zažívám tváří v tvář neznámému. Tvora, který je tu na malém prostoru svého útulku vydán všanc všetečným pohledům, můžu pozorovat právě a jen tak, jak mi to rozměry skleněné tabule oddělující jeho svět od mého umožňují. Nemám kam poodstoupit, abych mohl zahlédnout něco víc z jeho fascinující jinakosti. Obraz pro mě zůstává stále dvojrozměrný.
Psaní odjinud
Až když jsem v sobě potlačil neústupnost naučených výkladových rámců, s nimiž jsem do pavilonu, respektive do světa textů Kristiny Láníkové vstupoval, mohl jsem se podívat, číst jinak. Pak jsem si uvědomil něco podstatného a začal vnímat trojrozměrně: to zvíře za sklem, jehož původ, charakter i smysl mi unikal, je člověk, možná dokonce ten nejsoučasnější a nejlidštější člověk, jehož slova jsem v poslední době četl.
Obraz člověka zavřeného v pavilonu zvířat může novou sbírku Láníkové vystihnout nejméně ze dvou důvodů. Za prvé odkazuje k prolínání i záměně dvou odlišných oblastí, výtvarného umění a literatury, na jejichž nepevných hranicích se autorka ve svém díle cíleně pohybuje. Tak jako nepoznáváme člověka, hledíme-li na něj jako na zvíře, nepoznáváme ani funkci nebo smysl slov, s nimiž pracuje vizuálně uvažující tvůrce, čteme-li je jako poezii. Odtud, a ne například z výrazně privátního charakteru básní, plyne hlavní příčina neproniknutelnosti Krátkých dějin zraňování; totéž mimochodem platí o předchozích sbírkách Pomlčka v těle (2015) a Opatření na noc (2014).
Jsme-li naladěni podobně jako autorka (ale kdo to může říct?), pak možná cítíme dobře smysl jejích textů, jenomže sotva ho dokážeme vyslovit, natožpak způsobem, jakým jsme si zvykli o poezii mluvit. Není se tu o co opřít, spoléháme-li na příbuzné poetiky uložené v bohatém archivu literární zkušenosti, kterou nám tradice neúnavně pořádá do úhledných svazků. Stěží tak můžeme cokoli ošidit tím, že vybraný motiv nebo způsob jeho zobrazení „vysvětlíme“ a „pochopíme“ srovnáním s díly zavedených autorů či autorek. Láníková stojí stranou identifikovatelných vlivů, píše odjinud, a právě proto je v jejím případě více než v jiných zapotřebí přijmout autorská východiska a tomu odpovídající čtenářskou perspektivu. Sama k tomu v jiné souvislosti připomíná maximu, kterou americký malíř Sol LeWitt komentoval tvorbu spřízněné konceptuální umělkyně Hanne Darboven: „Jestliže slova vycházejí z úvah o výtvarném umění, pak jsou výtvarným uměním, ne literaturou.“ Takovému čtení konečně napomáhá i vizuální podoba sbírky, která v minimalisticky pojaté ploše stran dává vyniknout slovům jako pomyslným místům na těle jazyka. Láníková ovšem neusiluje primárně o sebevyjádření, neuchyluje se ke slovům na základě sentimentální potřeby psát o věcech a být za to oceňována. Volí jazyk jako jeden z nástrojů poznání, který má každý tvůrce k dispozici, bez ohledu na to, bude-li výsledek jeho práce náležet do té či oné oblasti umění.
Obnažené limity
Za druhé pak shora uvedený obraz postihuje paradoxní, převrácenou logiku pozoruhodně neotřelé básnické výpovědi. Skutečnost je v textech Láníkové vždy vyšinutá z norem, případně je tak alespoň prožívána, s všudypřítomnou nedůvěrou, že by věci mohly znamenat právě to, co obvykle znamenají. Tekutost emocí a palčivé aporie mezilidských vztahů autorka doslova studuje pomocí analyticky pojatého, krajně neliterárního výrazu.
Mohl bych připojit ještě jeden důvod, proč lze autorskou perspektivu Kristiny Láníkové přirovnat k perspektivě člověka, který jako zvíře v zajetí neúnavně obchází prostor své cely a vytváří tak dojem, že krouží kolem určitého místa. Těchto navýsost proměnlivých míst, k nimž se autorka obsedantně vrací, je v jejích textech mnoho. Marnost jejich záznamu činí pak její poezii hluboce lidskou především proto, že obnažuje limity člověka.
Autor je bohemista.
Kristina Láníková: Krátké dějiny zraňování. Culture83 a galerie Sam83, Česká Bříza 2017, 30 stran.