Důvody pro dialog

Téma rozdělené společnosti a potřeby dialogu mezi elitami a rozčarovaným lidem zaznívá stále častěji. Většinou to ovšem vypadá tak, že intelektuál píše jiným intelektuálům o potřebě zjistit, co se vlastně děje na návsi. Zdá se, že teorie možností dialogu předbíhá praxi, protože se toho víc napíše uvnitř uzavřených skupin, než prohovoří přes pomyslné ideologické hranice. Důsledný pokus o přemostění zdánlivě nepropojitelných myšlenkových světů představuje kniha Přes ploty, která nedávno vyšla i v české, značně rozšířené verzi.

Na počátku byla zvědavost

Slovenský intelektuál židovského původu Fe­dor Gál, žijící dlouhodobě v Česku, se v ní utkává, ale také potkává s mladým slovenským národním socialistou Matějem, jenž byl iniciátorem mnohaletého mailování, které trvá dodnes. Pisatel, jenž po celou dobu zůstává v anonymitě, je zprvu zkrátka zvědavý na to, „co jsou ti Židé vlastně zač“, co je to za divný lidský druh, přičemž jeho provokace jsou často nevkusné („Německý záměr dát vám domov na Madagaskaru byl dost štědrý“), zvláště když si uvědomíme, že píše někomu, kdo se narodil v Terezíně. Gál nicméně v mladém ctiteli národního socialismu, který pro něj prý znamená „krev a půdu“, vidí i přemýšlivého člověka. Zvědavost je tedy oboustranná a stává se prvním krokem k překonání strachu z jinakosti.

Vžila se představa, že současní neofašisté jsou nutně nevzdělaní a hloupí, až to bolí, a že tudíž jednají z nevědomosti. Příkladem může být Daliborek z nového dokumentu Víta Klusáka, jenž je sice terčem všeobecného posměchu, to ale nutně neznamená, že jeho příběh lze zobecňovat. Matěj představuje zcela odlišný případ. Když si odmyslíme jeho obsedantní fixaci na reálie druhé světové války a nutkavou potřebu hledat racionální argumenty pro lidový i politický antisemitismus, zjistíme, že máme co do činění s někým, kdo se sice s gustem vysmívá současné vulgárně rasistické pravici, ale nedokáže zůstat zcela mimo ni (latentní touha stát se jakousi vůdčí revoluční avantgardou národního socialismu na Slovensku je u Matěje jasně patrná). Je příliš chytrý na to, aby byl rasistou, jenž dělí etnika a národy na méněcenné a nadřazené, je však rasistou v tom smyslu, že raději hledá mezi lidmi rozdíly, než aby reflektoval jejich podobnost. Jakkoliv v něm nelze vidět prototyp současného lidového xenofoba, ukazuje nám, proč dnes tolik lidí volá po vládě silné ruky, která srovná do latě zkorumpované politiky. Byla by tudíž chyba číst Matějovy e­-maily, které zabírají přes polovinu knihy, jen jako sondu do psychopatologie rasisty. To je na něm nakonec to nejméně zajímavé.

Bude hůř

Nelze se divit, že Gál je zprvu telegraficky strohý a už po pátém e­-mailu konstatuje: „Tuším, je čas, abych se i já nasral.“ Když se Matěj o pár dopisů později s odzbrojující drzostí dozná, že ho nedojímá dítě popálené neonacisty ani osud Gálovy babičky, z druhé strany se ozve: „Dialog je fajn, ale má své limity. Právě jsme na ně narazili.“ Rozhovor jako by nikam nevedl, ale zároveň si oba účastníci hned od počátku uvědomují, že jim pod rukama možná roste kniha, která nesnese srovnání s ničím, co se dnes vydává. A to je dobrý důvod, proč dál psát.

Není těžké rozpoznat, že Matěj má stylistický talent, a když prvoplánovou xenofobní provokaci vymění za kousavou ironii, má občas co říct. „Já jsem chlapík, který reflektuje sebe samého a vše okolo vtipem a filosofuje kladivem (to vypadá na něco víc než jen latentní schízu),“ píše a v přiznaně nihilistické poloze dokáže být uhrančivý, až z toho mrazí – třeba při líčení života gastarbeitrů, popisu dluhové pasti nebo při polemizování s myšlenkou, že revoluce z roku 1989 znamenala pro všechny Čechoslováky vítězství svobody: „Trochu perverzní mi připadá to uctívání svobody na pozadí nesvobody zbídačených mas… Trochu jako když se lichvář profiluje jako filantrop.“ V těchto momentech se zdá, že Matějova obžaloba systému („hladu, vykořisťování, kořistnictví na lidském utrpení a slabostech – TADY A TEĎ“) je v mnohém daleko působivější než opatrné moralizování Gála, který se spíše než nedokonalé přítomnosti celkem pochopitelně děsí budoucnosti, v níž se odrazí tragická totalitní minulost. Oba pisatelé přitom svorně tuší, že hůř skutečně bude, jen z toho vyvozují rozdílné závěry.

Vítězové a poražení

Zatímco Matěj se dokáže ze špatných zpráv o stavu světa škodolibě radovat, protože v nich intuitivně čte, že liberální demokracie ztrácí vizi, kterou by mohli většinově sdílet všichni bez rozdílu postavení, Gál věnuje veškerou sílu resuscitaci světa, jenž pomalu odumírá. Řada společenských vědců se snaží přijít na to, proč tolik lidí dnes inklinuje k radikální volbě, která se nakonec nutně obrátí proti nim. Nejjednodušší intepretace, která se nabízí, říká, že jde o nevědomé masochistické konání. Je tu však ještě jedna možnost, která probleskuje v Matějově psaní, a sice vědomí, že ani Trump, ani Kotleba nic dobrého nepřinesou, ale jejich úspěch aspoň znamená úder nenáviděnému mainstreamu. Těžko v tom hledat znovunalezený idealismus – pokud dlouhodobě patříte mezi poražené, pak vám zkrátka stačí, když kromě vás občas prohraje také ten, kdo si zvykl vyhrávat. Hlavně že se něco děje, i kdyby to mělo znamenat, že staré elity nahradí nové a třeba mnohem horší. Není tento sebedestruktivní, ale zcela vědomý cynismus nakonec symptomem racionality, která přestala doufat ve zlepšení, takže se aspoň posmívá? A z druhé strany, není Gálovo přehlížení všudypřítomných sociál­ních konfliktů rezignací, která ve výsledku pouze asistuje vývoji, jenž bolestivě prokáže, že jsme se v roce 1989 ne­­ocitli na konci dějin? Nejde u obou aktérů o proti­chůdné signály téhož poselství civilizace, která si už nemůže být jistá ničím, včetně univerzalistických ideálů, z nichž vzešla?

„Západ umírá na nemoc z vítězství?“ vznáší řečnickou otázku Matěj a čtenář ví, že se neptá, ale je si tím jist. Kroužení kolem ztracené vize, která by spojila rozdělené, je společné oběma aktérům knihy, přičemž to Matějovo v nejsilnějších okamžicích evokuje naturalistický rozsudek, který nad euroamerickou civilizací ve svých románech opakovaně vynáší Michel ­Houellebecq. Například když s velkou mírou zevšeobecnění konstatuje, že „1,5 miliar­dy muslimů ví, za co klidně umřou, i Rusové to vědí, komunisti, fašisti“, a následně se ptá: „Za co má umřít Evropan?“

Proč si ale ti dva stále píšou, když přitom vědí, že se i po letech více míjejí, než potkávají? Možná proto, že přes všechno politicko­-společenské zacílení komunikace jde také o osobní korespondenci, v níž je místo i pro intimitu v podobě psaní o jídle, rodině, partnerských vztazích, smrti nebo třeba oblíbené beletrii. Podobné sdílení nevede aktéry jen od vykání k tykání, ale pomáhá jim při vstřebávání toho, co nechtějí slyšet. „Dva se nutí komunikovat a třetí se musí nutit to číst,“ tak zní Matějova ironická definice knihy Přes ploty. Nezbývá než dodat, že zkušenost obou autorů se po přečtení jeví čtenáři jako jeho vlastní – je přenosná. Ve víc nelze doufat, ale právě o to šlo.