Spisovatel, překladatel a diplomat Marek Toman ve svém posledním románu vypráví o klíčových okamžicích českých dějin. Hrdinou a vypravěčem těchto událostí je – poněkud překvapivě – barokní palác. Ani originální vypravěčská strategie vzpomínajících zdí ovšem nezachraňuje prózu před klišé a čtenáře před nudou.
Marek Toman je známý díky své literární tvorbě, například próze Můj Golem (2010), nominované na cenu Magnesia Litera. Mimo to působí v diplomatických službách. Od roku 1997 je zaměstnancem Ministerstva zahraničí České republiky, a je tedy pravděpodobné, že Černínský palác, kde tato instituce sídlí, zná opravdu důvěrně. Z tohoto hlediska příliš nepřekvapí, že v jeho poslední knize Chvála oportunismu hraje klíčovou roli právě uvedená budova. Mnohem překvapivější je fakt, že barokní Černínský palác v čtyřsetstránkovém románu figuruje jako vypravěč.
Černín versus Loreta
Černínský palác už ze své „kamenné podstaty“ stojí tak trochu mimo čas lidí, zároveň je ale pozorovatelem a komentátorem jejich životů. Poněkud problematické pro románové vyprávění je ukotvení paláce na jednom místě, konkrétně na Loretánském náměstí v Praze, což perspektivu personifikovaného pozorovatele „národa českého“ poněkud limituje.
Text tematizující boj, a především pak boj českého národa s autoritou, je uvozen mottem od středověkého šermíře Achilla Marozza: Nikdy neútoč, aniž by ses zároveň bránil, nikdy se nebraň, aniž bys zároveň útočil“; jednotlivé kapitoly jsou pak pojmenovány podle šermířských pozic. Také stylizace vypravěče do pyšného šlechtice, jenž si vysoce cení těch, kdo ovládají šermířské umění, čtenáře logicky provokuje k hledání souvislostí mezi obsahem kapitoly a jejím šermířským názvem. Tento interpretační vzorec ovšem mnohokrát selhává – anebo je souvislost autorem záměrně a promyšleně v textu ukryta a k tomu, aby byla objevena, si vyžaduje velmi pozorného čtenáře. Jenže Černínský palác charakterem svého vyprávění k bdělosti a pozornému čtení příliš neprovokuje.
Černín, jak je palác oslovován další mluvicí budovou, Loretou (která v textu představuje protipól poněkud machistického Černínova pohledu na svět a k níž palác projevuje citovou náklonnost), je velmi sebestředným vypravěčem. Detailně se zabývá tím, jak „přišel na svět“, popisuje stavební plány, průběh své stavby, povahu architektů, stavitelů, prvního majitele a obyvatele a také postupné proměny svého interiéru i exteriéru, za nimiž stály požadavky nových obyvatel a jejich snaha přizpůsobit prostor novým účelům (v paláci postupně byly obrazárna, lazaret, kasárna, útulek pro chudé, úřad říšského protektora Reinharda Heydricha, ministerstvo zahraničních věcí). Sám palác nese tyto změny většinou úkorně, ale nakonec je přijímá, přizpůsobuje se všemu. Co jiného mu také zbývá? Možností, jak se případně vzepřít, mnoho nemá, jakkoli mu autor dal schopnost sem tam ovládat závlačky dveří a oken či vytvořit průvan. Černínova aktivita je každopádně natolik omezená, že jeho osudy nelze chápat jako výsledky jeho rozhodnutí, a titulní Černínův „oportunismus“ tudíž významově příliš nefunguje, jakkoli je stavěn do paralely se zesměšňovaným „oportunismem českého národa“, ve vyprávění demonstrovaným na několika historických událostech.
Legendy a banality
Je zajímavé, že o událostech, u nichž přímo nebyl, Černín vypráví v mnohem svižnějším tempu než o těch, jichž byl přímým účastníkem. Příběhy jsou sevřenější, zbaveny množství detailů, jimiž je většina „svědectví“ zahlcena, a v neposlední řadě v nich nefiguruje silné Černínovo ego, jež trvale strhává pozornost především na sebe. Příkladem poutavého čtení je tak třeba vyprávění o atentátu na Heydricha, jakkoli z hlediska věcných informací čtenáři pravděpodobně nic nového nepřináší.
Vypravěčovým oblíbeným postupem je popis, přesto ale Černín, jak se zdá, usiluje o vytvoření napínavého příběhu. Opakovaně čtenáři sděluje, že se k tématu, které právě otevřel, či k historce, kterou z nějakého důvodu nedopověděl, ještě vrátí. Tuto strategii však používá tak často, až působí únavně. Tempo vyprávění zpomalují a čtenářovu pozornost otupují i nesčetné řečnické otázky či vyslovené banality, jejichž prostřednictvím dává palác najevo svou nadřazenost nad lidmi a jejich pomíjivou existencí. „Takhle to tedy je? Vy lidé v jednu chvíli jste, a pak najednou ne? (…) A co já? Jak k tomu přijdu? Opravdu vydržíte méně než římsa na fasádě?“ Nebo: „Teď jsem si na jednu takovou pěknou klevetu vzpomněl. Vztahuje se k jisté legendě… Nebojte se. S legendami právě končím a budu se věnovat už jenom smrti Jana Masaryka, slibuji. Tedy skoro. Jenom jsem chtěl, abyste byli v obraze.“
Právě Jan Masaryk je postavou, jíž (kromě sebe sama) vypravěč věnuje největší pozornost. Černína, jak je patrné, Jan Masaryk zvláštním způsobem přitahuje, ale především si s ním neví rady – jednou o něm mluví s opovržením, jindy jako o „šermířovi“, tedy o někom, kdo vzbuzuje jeho úctu. Působí přitom poněkud nepřesvědčivě, že o atentátu na Heydricha a jeho následné smrti ví palác všechno, jakkoli k události došlo zcela mimo jeho dohled, ale na to, jak zemřel Jan Masaryk, si palác, v jehož zdech k dosud neobjasněné tragické smrti došlo, ne a ne vzpomenout.
Nepřesvědčivé metafory
V závěru románu si čtenář uvědomí, že Černínovo rozpomínání se na Masarykovu smrt má být metaforou rozpomínání se českého národa na svou minulost a především na to v ní, na co bychom nejraději zapomenuli a co vytěsňujeme stejně, jako Černínský palác v románu vytěsňuje ze své paměti vše, co vedlo k Masarykově smrti. Vytěsňujeme, protože tušíme, že jsme ve věci nějak zaangažováni, že neseme zodpovědnost. Ale i s tímto vědomím působí podivně, když za smrt Jana Masaryka přijme zodpovědnost právě Černínský palác: „Co zatím dělám já? Snažím se potlačit ten hořký pocit, že jsem zklamal. Má římsa nebyla dost široká, zato příliš dlouhá. Do hrdla, do očí mi stoupá ten jed zklamání ze sebe sama, na který se pak desítky let budu pokoušet zapomenout.“ Tato metafora v celkovém kontextu bohužel nefunguje, už s ohledem na pasivitu, jež je přirozenou vlastností kamenné stavby, jakkoli je v knize personifikovaná.
Katarze se tedy čtenář nedočká a o Masarykově smrti se nic překvapivého nedozví. Také Černínův oportunismus je zesměšněn nepřesvědčivě a rovněž motiv adorace šermířského umění, kterýžto má, jak věřím, mimo jiné naznačit, že existuje řád, jehož znalost umožňuje důstojnou existenci, je problematický, neboť jde o řád pomíjivý a platný pouze dočasně. O čem tedy Chvála oportunismu je, nebo spíš má být? Především asi o tom, jak důležité je postavit se čelem k minulosti – ať už jednotlivce nebo národa. Jenže budova paláce, jež je takřka úplně pasivní, se nezdá být zrovna ideální k tomu, aby jejím prostřednictvím byla přesvědčivě demonstrována důležitost žitého vědomí vlastní identity.
Autorka je bohemistka.
Marek Toman: Chvála oportunismu. Torst, Praha 2016, 420 stran.