Milan Děžinský ve své nové sbírce Obcházení ostrova vykročil směrem ke srozumitelnější poetice a smířlivějšímu vztahu ke světu. Jeho pozornost si získávají detaily každodenního života a také dětský pohled na ně.
Milan Děžinský dle svých slov dopsal básnickou trilogii. Započal ji titulem Přízraky (2007), po pěti letech následovala sbírka Tajný život (2012) a nyní se nám dostává do rukou zakončení: Obcházení ostrova. Sepsání trilogie tedy stálo Děžinského přinejmenším deset let života, a není proto žádným překvapením, že v autorově poetice i reflexi světa došlo k posunu. V obojím je přitom dnešní Děžinský srozumitelnější, než jak jsem jej znal. Ve svém novém výrazu je vlastně netradičně prostý.
Nemění se naopak fakt, že autor zůstává ukotven na Podřipsku. V básních opět defilují rodinní příslušníci, k nimž se lyrický subjekt často obrací nebo je nechává texty procházet. A i tentokrát je přítomno jakési tajemství, odtažitost a ostražitost, s níž básník pozoruje svět především v drobných detailech, z nichž teprve rostou celky: „malé věci se skládají do větších“. Přesto je pro Obcházení ostrova příznačné cosi, co jsem v předchozích knihách nezaznamenal: náznak smíření, vyrovnávání se se světem. Zatímco první sbírky představují básníka, jenž se snaží svět uchopit, pochopit, nějak popsat a třeba i měnit, nebo se mu alespoň smát, nyní je cítit nostalgie, loučení, nedosažitelnost – a proto i nepotřebnost velkých gest: „I ta nejkrásnější báseň říká, co dávno vím./ Báseň není život./ Je v pořádku, když končí nádechem,“ píše Děžinský v posledním textu sbírky, která tentokrát stěží přesáhla rozsah padesáti stránek.
Lepší než láska za hrob
Děžinský patří, dá-li se to vůbec o nějakém básníkovi říct, mezi nejprestižnější české autory. Jeho jméno je možné spojit prakticky s většinou oficiálních literárních aktivit. Je či byl organizátorem literárních pořadů, porotcem literárních cen, jeho předposlední tři knihy byly nominovány na Magnesii Literu, dostal se i do výběru nominantů Drážďanské ceny lyriky. Podílel se na překladech americké básnířky Sharon Olds i na vzniku ročenky Nejlepší české básně, jíž se sice dá ledacos vytknout, ale je stále jedinou soustavnou a knižně publikovanou reflexí nejsoučasnější domácí poezie. Zkrátka, Děžinský literaturou žije. A nad Obcházením ostrova má člověk pocit, že okolní svět jej zajímá mnohem míň: „Po rozkoších lásky se oddávám rozkoši vyprávění.“ Potřeba být srozumitelně sdělný je přitom zřejmě nejpatrnější změnou v autorově poetice.
Ve stejné básni zaznívá verš: „Narodil jsem se ve svých dětech.“ Jako by právě děti a nadcházející stáří byly tím, co nejvíce rezonuje Děžinského knihou. Děti se procházejí mnoha básněmi sbírky a přinášejí nový pohled na svět a jeho nový výklad: „Ti, co se dívají, nevidí mrtvého ptáčka,/ k smrti unaveného motýla./ Děti je vidí.“ Dovedou si také užívat „obyčejné“ na úkor „zážitků“: „Společně se díváme na déšť/ a je to lepší než láska za hrob.“ Nebo: „Rozmístil jsem sklenice na slimáky./ Lépe než je zabíjet hranou lopatky./ Dáváš do stínu prádlo, které musí schnout pomalu./ Čára tryskáče se střetla s prádelní šňůrou./ Z ptáčků se odpařuje noc.“ Je svým způsobem dobrodružné obejít ostrov, který ve světě existuje bez názvu, a jen tak mimochodem podotknout, že ve světě virtuálním mu kdosi název připsal.
Mezi banalitou a hloubkou
Děžinský nezůstává netečný k okolnímu dění, což je patrné zejména ve finálních básních, jenže ho reflektuje tak nějak odtažitě. Tragédie dnešní doby se mu vejde – a nutno podotknout, že s ohledem na vyznění celé knihy uvěřitelně – do jednoho kusu zasviněné látky: „Na ulici se svíjí mokrý hadr/ a nebýt motoru, slyšel bys ho sténat.// Ach, všechna tíže světa smotaná do jediného hadru.“ Jako by se s tím, ostatně jako se vším kolem, nedalo nic moc dělat. Můžeme to nazvat rezignací, ale také to lze číst jako zpověď někoho, kdo už svět po svém pochopil a chce ho otevřít jiným, aby jej také mohli „uvidět“.
Obcházení ostrova si opět jistě vyslouží leckterou literární nominaci a troufám si tvrdit, že s ohledem na jméno autora kniha nezapadne. Na druhou stranu se nejedná o žádnou literární událost – a autor se o ni ani nesnaží. Při prvním čtení jsem měl pocit, že v ruce držím cosi neživotného. Až při několikátém listování mi docházelo, že to, s čím mám tu čest, je velmi pokorná kniha, která má navíc skvěle budovanou pointu. Od úvodních, lehce banálních veršů se postupně dostáváme hlouběji a hlouběji k podstatě věci. A mohu-li si dovolit osobní poznámku, je to vlastně první Děžinského kniha, se kterou jsem se potkal rád a rozhodně se k ní hodlám vracet.
Autor je básník a redaktor časopisu H_aluze.
Milan Děžinský: Obcházení ostrova. Host, Brno 2017, 64 stran.