V Číně se letos slavilo 150 let od vydání prvního německého výtisku Kapitálu a stálo to za to. Oficiálně zde dominuje ideologie „socialismu s čínskými rysy“ a pro ten je Marxovo učení naprosto zásadní. Jenže se jím neřídí ani čínští aparátčíci a nepatří ani mezi každodenní témata běžného obyvatelstva. V posledních letech se čínská vláda snaží tento trend zvrátit a znovu zavádí do škol povinné hodiny politické výchovy. Už loni se prezident Si Ťin-pching nechal slyšet, že Kapitál není zastaralý. Letos v podstatě každý článek o Kapitálu začíná právě tímto výrokem nebo jeho parafrází. Tak to zkrátka chodí ve státě, jenž má svá média plně pod kontrolou. Avšak, jak píše Čang Sü ve svém ohlédnutí za Kapitálem v Lidovém deníku (Žen-min ž’-pao) z 19. července, Marxovo dílo je důležité, „ačkoliv jsme již v jednadvacátém století, protože faktory, které nás omezují, stále vycházejí z kapitalismu století devatenáctého“. Dále osočuje nespecifikovaný „kapitál“ z exploatace Číny a celého světa. Také uvádí Sýrii či Irák jako příklad zemí, kde se „kapitálu“ zdálo, že málo roste, a tak tam „poslal“ válku a zmatek.
Profesor z pekingské pedagogické univerzity Ku Ming-jüan ve svém článku publikovaném v deníku Kuang-ming ž’-pao 25. července vzpomíná na to, jak poprvé četl Kapitál v roce 1949 a při každém novém čtení pak vždy znovu prozřel. Ke kapitalismu ale není tak kritický jako Čang Sü. Podle něj je pouze třeba s pomocí Marxe pochopit změny a přizpůsobovat se jim, dělník pak zůstane ochráněn a jedině tak lze budovat nového, revolučního člověka. Závěrem si profesor neodpustil poznámku, že marxismu na školách je třeba více, protože se potřebujeme pořádně vžít do Marxova světa a propojit se s ním. Zní to skoro až mysticky. Nicméně všechny články o marxismu zní poněkud zvláštně, když jsou publikovány v „komunistické Číně“. Mnohem blíže než síly, které rozdmýchaly konflikty na Blízkém východě, je praktikám 19. století totiž Čínská lidová republika. Jako by to, že se Čína hlásí k socialismu, automaticky znamenalo, že nemůže být kapitalistická. A právě tak to rádi prezentují čínští ideologové.
Během okurkové sezóny, která ovšem letos vůbec okurkově nepůsobila, se také udál incident na čínsko-bhútánských hranicích, respektive v Číně, anebo spíše na sporném území známém jako Doklamská náhorní plošina – záleží na tom, jaký používáte vyhledávač. Podle tiskové agentury Nová Čína (Sin-chua) každý, kdo rozumí mezinárodním vztahům, chápe, že Čína je v právu a Indie se pouze vymlouvá na bezpečnostní hrozbu. Vždyť Indie také na své straně hranic v Sikkimu ve velkém stavěla silnice. Ale blahosklonná Čína přesto chce dosáhnout diplomatického řešení, dozvídáme se od mluvčího ministerstva zahraničí Keng Šuanga v textu z 6. července.
Global Times (Chuang-čchiou š’-pao) v článku z téhož dne zase osočují Indii z utiskování Bhútánu, které až „vyrazilo lidem dech“. Indie s menší zemí údajně podepsala nerovnoprávnou dohodu, čímž se horské království prakticky stalo indickou kolonií. Dále se apeluje na celý svět a především na asijské země, aby zabránily tomuto „šikanování“. Poměrně výhružně také zní tvrzení, že Čína „přehodnotí svůj postoj k sikkimské otázce“. Naštěstí prý nemusíme mít strach. Čína případně Indii „usměrní“, jelikož vždy byla mnohem silnější, ale samozřejmě by nerada této značné síly použila.
V jiném článku na stejné téma se v Global Times z 9. srpna dočteme, že Bhútán vlastně uznal Doklam za čínské teritorium, takže je s podivem, že se ho Indie jala chránit. Celá situace je zkrátka podivná, a to hlavně ze strany Číny. Nejenže čínští aparátčíci, kteří s informací přišli, neprokázali pravdivost svého tvrzení, ale navíc se zcela pomíjí fakt, že to byl Bhútán, kdo na základě smlouvy o přátelství s Indií povolal indické vojáky na obranu svého území. Bhútánský král také nedávno vydal prohlášení, že Doklam je území sporné, nikoliv čínské. Celá fabule o koloniální Indii navíc působí poněkud směšně s ohledem na čínské praktiky v Africe nebo vůči menším sousedům.