Soubor kritických a literárněvědných textů Karla Miloty z šedesátých až devadesátých let, nazvaný Vzorec řeči, klade na čtenáře značné nároky – jak svým rozsahem, tak autorovou důkladnou argumentací. Vytrvalce však přesvědčí, že i literární kritika dovede být napínavá.
Svazek sebraných kritických, literárněvědných, esejistických a publicistických textů básníka a prozaika Karla Miloty (1937–2002), spjatého s vlnou experimentální literatury přelomu šedesátých a sedmdesátých let, uspořádal a vydal Jan Šulc společně s Milenou Vojtkovou v nakladatelství Torst. Ačkoliv souhrn Milotova celoživotního kritického díla nese vročení 2011, na policích oněch několika málo knihkupectví, kde se dá sehnat, je k dostání teprve od loňského roku. Je příznačné, že na něj dosud nevyšla žádná podstatná reakce (pokud vím, samostatným textem se knize věnoval pouze Petr Hanuška ve své rubrice „Kulturní oko“ v Olomouckém deníku). Jako by kniha svou důkladností byla v rozporu nejen s ročními lhůtami pro vydání, odměřovanými rytmem grantových kalendářů a účetních závěrek, ale i s dnešní logikou memu, která si žádá úderné, schematizující a kontroverzní zkratky.
Proplouvání mezi póly
Milotův skoro osmisetstránkový Vzorec řeči působí v našem kulturním kontextu, kde literatura implicitně čelí podezření z neefektivnosti, nadbytečnosti a frivolity, jako zpráva z jiného světa. Nejde jen o to, že takovou zprávou nutně být musí – coby artefakt doby, kdy oficiální orgány represivního režimu vyzdvihovaly snaživé přisluhovače „angažovaného“ sociálního realismu. Přestože by v naší nominálně svobodné současnosti literatura měla být prostá tlaku cenzury či autocenzury na to, aby byla společensky užitečná, je namístě se ptát, nakolik nutnost neustálého sebeospravedlňování nahrává jisté autocenzuře i dnes.
Milota proplouvá mezi póly opakujícího se sporu mezi literaturou jako „svébytnou věcí, kusem nové specifické reality, rovnocenným partnerem naší realitě životní, vstupujícím vůči ní do vztahu konfrontace a komplementarity“ a literaturou coby „závislým surogátem reality žité“ s neotřesitelným a samozřejmým přesvědčením, že řeč o literatuře je (společensky) závažná právě tehdy, když je přesná. Milota je nestranný vlastně jen mimochodem – prostě proto, že se svým vhledem a hloubkou porozumění kontextu literatury nepotřebuje pomoc triviálních opozic. Vědomí důležitosti nuancovaného, a přece pragmatického rozumění textu je u něj přirozeně přítomné už od hbitého výkladu renesančního spisku Frantova práva v ročníkové práci z přelomu let 1966–1967, kdy mu bylo necelých třicet let.
Přitažlivost literatury
Jednotlivé tematické sekce, v jejichž rámci jsou texty řazené chronologicky, sledují Milotu od roku 1967, kdy díky tání opožděně nastupuje ke studiu anglistiky a bohemistiky na pražské Filozofické fakultě a píše pronikavé kritiky pro Tvář a Plamen, přes ticho v letech 1969–1988 až k polistopadovým článkům v Literárních novinách. Ukazují ho jako poučeného znalce české „systémové poezie“, díla Emila Juliše, raného Vladimíra Párala, Milady Součkové, neprávem opomíjených postav českého a ruského básnictví i tuzemského historického románu. Kniha navíc zahrnuje i nepublikovanou titulní studii Vzorec řeči. Vzhledem k tomu, že zásadní přínos okruhu okolo Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala je dnes v kulturním povědomí snad už dostatečně etablovaný, mohou Milotovy texty iniciativním čtenářům sloužit spíše jako směrovky k méně známým autorům.
Zaujmout přístup suchopárného akademika, chválícího knihu coby dlouho očekávané zaplnění prázdného místa na mapě literární historie, by v tomto ohledu bylo aktem slepoty. Nabízí se číst ji především jako napínavý příběh snahy artikulovat přitažlivost inteligentní, a přece živelné literatury a tlumočit ji i méně obeznámenému publiku. Už jen jako důkaz toho, že to jde, má kniha velkou cenu. Přesnost a hloubka jednotlivých textů nekladou na čtenáře nárok o nic menší než rozsah osmi set stran, přitom ovšem nepůsobí nijak odtažitě. Milota je přístupný a neústupný kritik se smyslem pro humor, který ale nikdy nesklouzne k jízlivosti. Pokud literární kritika může být napínavá, Milotovy brilantní reflexe takové jsou. Ve chvíli, kdy je diskurs, na kterém stojí veřejný život, ze všech stran ohrožován demagogií, je přesnost slova, nota bene v „nadstavbové“ literární sféře, o to inspirativnější.
Autorka je redaktorka Psího vína.
Karel Milota: Vzorec řeči. Torst, Praha 2016, 794 stran.