Rychlé šípy za Vítězného února

I když lze na jednotlivé svazky komiksové série Češi snášet nejrůznější výtky, jedno se musí ambicióznímu projektu postavenému na televizních scénářích Pavla Kosatíka k Českému století (2013–2014) připsat k dobru: v záplavě vší té komiksově­didaktické exploatace národních dějin představují uvedené knihy poctivá, k přemýšlení podněcující autorská díla. Jde o komiksy, které stojí za to číst i jinak než jako otrocké taháky k maturitě, anestetizované tu lepšími, tu horšími panely a bublinami. Devítisvazkovou řadu příběhů z české historie, jež ovšem nebyly vydávány v chronologickém pořadí, nyní uzavřel poslední komiksový román – Karlem Osohou zpracované vyprávění o Vítězném únoru s titulem 1948. Jak se KSČ chopila moci.

Mezi politikou a klubem

Je asi přirozené, že se u tak rozsáhlého projektu, jakým řada Češi je, budou nutně potkávat výsledky přesvědčivější s těmi takříkajíc do počtu. Zkušenost z předchozích svazků přitom vcelku jasně dokládá, že až na drobné výjimky vznikaly zajímavější komiksy tehdy, když se jejich výtvarníci nenechali původním Kosatíkovým scénářem svázat, ale použili jej spíše jako východisko pro vlastní uvažování o dané době a jejím adekvátním komiksovém a vizuálním zpracování. Ne náhodou jsou za nejzdařilejší označovány svazky, které zvolily větší míru aktualizace či nápaditou a významově nosnou vizuální metaforu – ať už se jedná o surreálně­organickými deformitami proplétané vraždění Slánského od Vojtěcha Maška nebo o dinosauří alegorii srpna 1968 od Karla Jerieho. Osohovo pojednání o dnech před 25. únorem 1948 vykročilo stejným směrem, a ačkoli možná nedošlo až k cíli své cesty, rozhodně se jedná o výpravu hodnou povšimnutí.

Televiznímu Českému století i komiksovým Čechům dominuje verbální komunikace. S někdy až okatým nezájmem o akčněji pojímané scény a obrazy je tu pozornost soustřeďována na výměny replik, klíčové rozhovory a zejména mocenské přetlačování slovem, na persvazivní funkci jazyka. Neuralgické body národní historie jsou představovány takřka výhradně jako sekvence promluv a rozhovorů zachycujících střet idejí a ideologií. Toto Kosatíkovo silné autorské gesto poskytuje výrazný a nutno říci velmi funkční prostředek aktualizace, přidává na originalitě i zajímavosti, zároveň ale jak před televizní, tak před komiksové „realizátory“ klade nemalé překážky. U obou uvedených médií jsme totiž tradičně navyklí očekávat určitou míru dynamiky a akce. Těchto očekávání si zjevně byl vědom i Karel Osoha, když k pozoruhodnému, ale v podstatě statickému scénáři, odehrávajícímu se povětšinou u nejrůznějších stolů (Gottwaldova, Benešova i demokratických ministrů), dopsal druhou příběhovou linii, ve které sledujeme snahu čerstvě ustaveného dětského klubu o sehnání klubovny. Ve zjevné parafrázi na příběhy Rychlých šípů (k nimž je zde odkazováno i nejrůznějšími dějovými detaily, například charakteristickým „ustavením“ skupiny) je tak konstruováno vyprávění o boji za vlastní prostor i o svůdné přitažlivosti moci.

Černokněžník Klement

Akční charakter těchto klubáckých scén pomáhá zabraňovat přehlcení slovem – po někdy až osmistránkových „výstupech“ od jednoho stolu přijde takové akční oddychnutí vhod. Navozené paralelismy mezi oběma dějovými rovinami navíc otevírají rozličné interpretační možnosti. Oba plány se však propojí i explicitněji, když novopečený vůdce klubu Matěj náhodou v okně zahlédne výjev, který mu nedá spát: kouzelnickým pláštěm a hůlkou vybaveného Klementa Gottwalda, ovládajícího silou své čarovné moci hlouček lidí shromážděných kolem něj. Politické machinace „velkých dějin“ dospělých se při střetu s prostorem dětství transformují v kouzla a čáry, nebezpečí, jež plynou z podlehnutí svodům moci, jsou ale v obou světech podobná. Matěj ze svého temného uhranutí a učednictví nakonec dokáže procitnout, cena, kterou za to on i jeho přátelé musí zaplatit, je ale vysoká.

Nápaditě rozehranému dvojlomnému vyprávění bohužel maličko ubírá ne zcela vyvážená a nestejně propracovaná hloubka obou rovin: zatímco politikařící dialogy přesvědčivě zachycují mocenské boje, „klubácké“ linii schází větší svébytnost a nápaditost. Jaroslavem Foglarem a Janem Fischerem ustavený model vyprávění je tu věrně napodoben, při pokusu využít ho jaksi „žánru navzdory“ už se ale nedostává sil k vytvoření skutečně životných protagonistů. Chybí tu to, co činí „šípácká“ úmorně didaktická exempla pokud ne zábavnými, tak alespoň snesitelnými obrázkovými příběhy i po téměř osmdesáti letech od jejich zrodu: rozmanitost postav, fungující interpersonální dynamika, narativní drobnokresba, chuť k hravému vizuálnímu detailu a epizodická variabilita lákavých dobrodružství. Osohův klub plní svoji kompoziční a zrcadlivou roli, sám o sobě ale neobstojí. Ani toto dílčí zaváhání ale nedokáže pokazit dojem z celého komiksu, vynikajícího suverénní kresbou a především nadaným vypravěčstvím. Komiksoví Češi se těžko mohli dočkat lepšího završení.

Autor je bohemista.