Co dělat s Říjnem?

Spojené státy a Francie slaví 4. a 14. července své revoluce jako milníky svých státností a jako pilíře moderního světa. Rusové mají problém; státnost zažehnutá Říjnovou revolucí, Sovětský svaz, dávno neexistuje. Revoluční rok 1917 se Rusům rozpadá na únorovou „liberální“ revoluci a na bolševické převzetí moci „pučem“ 25. října (7. listopadu našeho kalendáře), zakladatelským aktem „komunis­tického totalitarismu“. Demokratický náboj amerického svátku nijak nešpiní následujících sto let otrokářství a další dekády rasové segregace a diskriminace, natož nadvláda korporací a globální imperialismus s mocenskou pavučinou diktátorů, „našich čubčích synů“. Francouzi zahrnuli lůzu před Bastilou, jakobínský teror, císaře Napoleona a koloniální impérium do panteonu rovnosti, volnosti a bratrství, nanejvýš s dovětkem o nehodách na cestě k modernosti. Ale Vladimir Lenin, přivítaný v dubnu 1917 bolševiky zpěvem Marseillaisy, razící heslo „Všechnu moc sovětům“ a navrhující povýšení ruské revoluce na startér revoluce světové a socialistické, se dnes jeví jako postava z Dostojevského Běsů.

Je to snad pochopitelné, ale – nepřijatelné. A pro levici naprosto neužitečné. Jedním z východisek z této myšlenkové blokace je ohlédnutí za sedmdesátiletým vývojem SSSR. Už jen tím roztaje pojmový ledovec totalitarismu a důsledky Října vystoupí objektivněji. Základní fakt ovšem zní: Dědičným hříchem ruského zdvihu v roce 1917 a zvláště Října nejsou totalitní aspekty či důsledky revoluce, ale hlavně samotné vyvlastnění majitelů kapitálu, převzetí ekonomiky a státu – jak se dnes cudně říká – nízkopříjmovými skupinami, demaskování liberální buržoaznosti i sociál­ní demokracie tváří v tvář jatkám první světové války a tah k osvobození národních entit z velkoruského „žaláře národů“. Tohle „otřáslo světem“, vehnalo s nadějemi miliony lidí do komunistických stran, zahájilo proces dekolonizace a podpořilo vývoj Západu k sociálnímu státu. Rusko po Říjnu změnilo celosvětově poměr sil mezi kapitálem a prací a tento posun nedokázal zcela zničit ani stalinismus.

Nesocialismus

Periodizace, kterou provedl historik Moshe Lewin ve své knize Le Siècle soviétique (Sovětské století, 2003), ukazuje názorně, že zaříkávaný ďábel hrál v proudu času všemi barvami. Nejen v předstalinském období autentické revoluce, občanské války, zahraniční intervence a zápasu frakcí až do Stalinova despotismu (1917–1929). Období Stalinovy absolutní vlády (1929–1953) mělo své temně dynamické období předválečné (kolektivizace, industrializace, teror a monstrprocesy), jehož oběti se nejnověji odhadují na dvacet milionů vězněných a čtyři miliony mrtvých. Následovalo poválečné ustrnutí, skoro úlevná nehybnost. Relativní liberalizace Chruščovova režimu (1953–1964) zaznamenala první střety městského a čím dál vzdělanějšího obyvatelstva s tupou byrokracií. Tento boj pokračoval i v kleci s utaženými šrouby, tedy v období Brežněvova „zastoje“ (1964–1982), v němž se ustálily pojmy samizdat a disident. Po intermezzu s reformní i senilní gestikulaci pánů Andropova a Černěnka (1982–1985) vrcholil zápas nových středních vrstev, skutečného proletariátu a liberální byrokracie s konzervativní byrokracií systémovou v Gorbačovově perestrojce (1986–1991), kdy režim na své vlastní rozpory zahynul.

Jen tři závěry jsou jisté: Za prvé, samotná existence SSSR pozitivně ovlivnila svět v oblasti sociálního myšlení i praxe. Za druhé, výsledkem jeho dějin byla nejprve blesková, potom stagnující, leč v zásadě úspěšná modernizace Ruska. Tatáž modernizace, kterou si Západ svými krutými absolutismy, revolucemi, diktátory a industrializacemi rozložil v čase zhruba na dvě stě let. A konečně za třetí: v žádném případě nešlo o režim socialistický.

Tovární despocie

A právě proto je dnes nutné zvláště na levici posoudit, zda a co přesně se již v onom sedmnáctém roce dvacátého století fatálně pokazilo a proč autentická, pluralitní a kreativní revoluce – jak se z různých pozic postuluje v nestalinské levici – tak rychle zdegenerovala v byrokratické panství, proč byla zrazena, nedokončena, izolována či rovnou pohřbena zhruba jen desetiletí poté, co křižník Aurora vypálil svůj slepý náboj… Základní otázkou přitom je, zda k debaklu vedly nepříznivé okolnosti, anebo určité ideové a organizační koncepce revolucionářů, a zda mezi emancipačním výtryskem Října a následným vývojem ke ztvrdlému bahnu nového nadpráví existuje kontinuita, nebo naopak hluboký přeryv. A co z toho v dnešních podmínkách prohlubujících se nerovností, návratu dějin v téměř klasických krizích kapitalismu, nových válečných hrozeb globální geopolitiky a populistických revolt vedených oligarchy má ještě smysl vůbec zvažovat. „Co s Říjnem?“ ptá se dnes ve své knize Olivier Besancenot, mluvčí Nové antikapitalistické strany (­Nouveau Parti anticapitaliste) a v roce 2007 kandidát trockistické Revoluční komunistické ligy (Ligue communiste révolutionnaire).

Co tedy s Říjnem? Když ve Zrazené revoluci (1936, česky 1937) Lev Trockij napsal (pozdě, ale přece), že v revolučním Rusku zákaz opozičních stran vedl k zákazu frakcí uvnitř bolševické strany a že tento zákaz frakcí nemohl neskončit „zákazem myslet jinak než neomylný šéf“, kritika byla vlastně směrována už do předstalinského období. Už tehdy – po masakru kronštadtského povstání v březnu 1921 – právě k oficiálnímu zákazu frakcí došlo, jakkoli frakční boje v bolševické straně zcela uhasly až koncem dvacátých let. Již léta 1917 a 1918 byla poznamenána takzvaným substitutismem. Došlo k eliminaci plurality revolučního spektra mocenskou eliminací menševiků, eserů a anarchistů. Ústavodárné shromáždění, arbitrárně rozpuštěné v lednu 1918, bylo nahrazeno Sjezdem sovětů a sověty samy fakticky nahrazeny bolševickou stranou. Praxe válečného komunismu a utužení stranické disciplíny při pragmatickém obratu k trhu (politika NEP) směřovaly k nahrazení diktatury proletariátu terorem Čeky a nadvládou monopolní byrokracie. Není zdaleka u konce diskuse o vlivu manka demokratických tradic, konceptu organizace „profesionálních revolucionářů“, bolševických představ o socialismu jako prosté správě věcí či o státu jako jedné velké továrně. Lenin ve Státě a revoluci z léta 1917 (česky 1950) vskutku jako by zcela zapomněl na Marxovy sondy do tovární despocie.

Zpět k pramenům

Kritikové raných „kořenů degenerace“ však rovněž zapomínají na kontext, právě na ony okolnosti, které zásadním způsobem formovaly osudy Ruska a podobu systému, v nějž vývoj od revoluce vyústil. Bolševici od samého začátku věděli, že Rusko není a ani nesmí být nadřazenou „vlastí socialismu“, ale jen jiskrou, která zapálí požár ve vyspělých státech, s jejichž pomocí se pak ze své zaostalosti může jedině pozvednout v socialistickém smyslu. Účelem své riskantní akce, účelem kritické přestávky mezi jiskrou revoluce a světovým požárem, posvětili pak všechny prostředky, které za německé ofenzívy, občanské války a zahraniční intervence vykazovaly všechny znaky výjimečného stavu. Když poválečná revoluční vlna opadla a zničené Rusko uvízlo v izolaci, neměl Stalin velký problém ustavit výjimečný stav jako režim normálního vládnutí prostou selekcí leninských zásad. Z výjimky se stalo pravidlo.

Ta část současné antikapitalistické levice, která se domnívá, že „jiný svět je možný“, ba nutný a nevyhnutelný, je si dobře vědoma tohoto červa v ruském jablku. Z toho plyne i obrozený vliv anarchistických a autonomistických hnutí, jejichž společným jmenovatelem je ostražitost vůči všem formám autoritářství. Zkušenosti se současným kapitalismem a s protiakcemi alterglobalistů, se sociálními fóry, hnutím Occupy i pochodem institucemi v podání Syrizy či Podemos však ukazují, že tváří v tvář státní moci nezahynul problém vědoucí analýzy, účinné organizace a rázného vedení. A že se nám v digitální éře dokonce oknem vrací stará otázka o reformě a revoluci, kterou jsme dávno vyhnali dveřmi coby překonanou ideu „věku kouřících komínů“.

S Říjnem netřeba dělat nic. Pouze je nutné od píky promyslet všechno, k čemu již dospěli jeho strůjci.

Autor je politický komentátor.