Téma Říjnové revoluce uvnitř současné ruské společnosti nejen rezonuje, ale také ji rozděluje. V průběhu sta let se s odkazem této dějinotvorné události zacházelo velmi svévolně. Ani dnes není postoj ruské společnosti a současných politiků k událostem z roku 1917 konsenzuální.
V prvních letech po vzniku Sovětského svazu se formoval mýtus Října, který asi nejlépe ilustruje Ejzenštejnův film Deset dní, které otřásly světem, natočený k desátému výročí revoluce: v roce 1917 strhl petrohradský proletariát sochy carů i sošky bohů a s nimi jejich nadvládu. Započala nová éra světových revolucí a vlády lidu, poslední éra dějin, epocha nového člověka. Oslava Velké říjnové socialistické revoluce, připadající od roku 1918 na 7. a 8. listopad, měla nahradit Vánoce (rusky rožděstvo), původní mýtus „poslední etapy dějin“ a zrodu „nového člověka“. Vykořenit ze sovětské společnosti Vánoce se sice nikdy nepodařilo, ale zakořenit v ní každoroční výročí VŘSR ano.
Po nástupu Stalina mělo vše fixní podobu: průvod pracujících, vystoupení vůdců na tribuně Mauzolea, vojenská přehlídka na Rudém náměstí. Revoluce se stálým opakováním téhož postupně stala svým vlastním opakem. Kvaziudálostí, při níž stát manifestoval souhlas občanů se statem quo, utvrzoval nevyhnutelnost a neotřesitelnost své existence a demonstroval svou sílu. Jakákoli situace tak byla interpretována skrze revoluční narativ, v němž bolševici již definitivně zvítězili. Revoluce se stala bytostně kontrarevoluční, ba kontraevoluční.
Revoluce plastových hvězdiček
Elmíra Afanasjevová je dnes uznávanou filoložkou a profesorkou na Státním institutu ruského jazyka A. S. Puškina. Ale v sovětských školách získala nejprve jiné tituly: „V první třídě z nás všech udělali okťabrjata. Dostali jsme malé hezké plastové hvězdičky, na kterých byl malý hezký Voloďa Uljanov. Dítě s vlnitými vlásky, které nikdy nezlobilo. Náš první revoluční vzor. Později Voloďu na rudé pěticípé hvězdičce vystřídal pionýr Vladimir Iljič. Vážil si starších, byl pracovitý a rozvážný, pomáhal ostatním. Bylo nám deset let a toužili jsme po ‚říjnových hvězdičkách‘ starších komsomolců, kovových a lesklých, se zlatými okraji a na nich – báťuška Lenin. Báťuška Lenin, za ním plameny a pod ním heslo: Vždy připraven! Ty se nám líbily nejvíc. Velký říjen s námi vyrůstal na našich hvězdičkách a dodával nám hrdiny adekvátní našemu věku. Každoroční plastová revoluce hvězdiček, jinou jsme neznali.“
Hodné dítě, pilný mladík ani obraz báťušky Lenina, více a více splývající s Dědou Mrázem, neměli s rokem 1917 nic společného. Nejpozději v sedmdesátých letech se z Října stal úplně vyprázdněný symbol, což kontrastovalo s jeho všudypřítomností. Po rozpadu Sovětského svazu se antikomunisté pokoušeli svátek vymazat z kalendáře a paměti, ale ukázalo se, že je ve společnosti zakotven příliš silně.
Jeden moskevský architekt mi vypráví: „Lidé se naučili sedmého října scházet, pít a slavit. A tu tradici už zrušit nejde. Přirovnávala jsi Říjen k Vánocům. Přesně tak – rudou hvězdu, kterou každý rok dáváme na vrchol vánoční jolky, jsme taky nedokázali vyměnit za slaměnou. Je to svátek našich rodičů a prarodičů; pro nás je to tradice, která s politikou nemá co do činění. Má co do činění s našimi předky. A naši předkové, ať chceme nebo ne – to je Sovětský svaz.“
V roce 1996 udělal Jelcin ze dvou nepracovních dnů jeden a s cílem „sjednotit a konsolidovat rozdělenou ruskou společnost“ přejmenoval svátek na Den svornosti a smíření. Skoro nikdo si toho nevšiml. V prosinci 2004 Vladimir Putin podepsal zákon, který sice zrušil 7. listopad, ale zároveň ustavil nový státní svátek: 4. listopad – Den národní jednoty. Datum odkazovalo na rok 1612, kdy z Kremlu vyhnali Poláky, na událost, která z ruské paměti dávno vymizela. Ve vynucovaném zapomínání byl proto Putinův režim jen částečně úspěšný: podle průzkumu centra Levada v roce 2005 na otázku „Co slavíme 4. listopadu?“ odpovědělo správně jen osm procent respondentů.
Na vernisáži výstavy Pervyje, věnované prvním obětem bolševického režimu, se objevil žert: „Proč Putin nesnáší říjnový převrat?“ „Protože rudou začaly barevné revoluce!“ Jen v sousedství Ruska jich proběhlo v posledním desetiletí několik: Tulipánová a Dýňová v Kyrgyzstánu, v Bělorusku Chrpová, potom Šeříková a Chryzantémová v Moldávii, Oranžová a Euromajdan na Ukrajině. O Pochodu milionů na Bolotném náměstí v Moskvě nemluvě. „Revoluce se stala opravdovým démonem, zachvacujícím politické nevědomí Putinova režimu,“ píše historik kultury Ilja Kalinin, „a jakákoli známka organizovaného protestu ve společnosti okamžitě tohoto démona vypouští.“
Zkáza, nebo záchrana?
Jenže revolučnost revoluce roku 1917 není jediný důvod, proč se ruská vláda staví k výročí zdráhavě. Otázka hodnocení říjnových událostí totiž hluboce štěpí ruskou společnost.
Grigorij Javlinskij, předseda strany Jabloko, mluví o tragédii: „Bolševici po revoluci neměli legitimitu, a proto se od začátku nemohli obejít bez teroru a lží. Od Říjnové revoluce v Rusku není legitimní vláda.“ Reflexe Října podle něj není možná proto, že by odhalila současnou vládu jako přímého dědice oné nelegitimnosti.
Pro monarchisty a pravoslavné aktivisty je Říjnová revoluce symbolem zkázy. Poslankyně Natalja Poklonskaja přirovnává Lenina k Hitlerovi. Moskevský patriarchát namísto století revoluce slaví století své obnovy a vyzývá k odstranění rudých hvězd z věží Kremlu a k pohřbení Lenina. U dálnice pod Moskvou stojí billboard s ikonou svatého cara Mikuláše II. a provoláním „Odpusť nám!“. Odpusť nám, svému hříšnému národu, dávnou revoluci.
Nová levice k výročí povětšinou mlčí a diskutuje raději o faktické přesnosti nového seriálu Trockij, opoziční politik Sergej Udalcov k výročí revoluce slavnostně obnovuje Levou frontu, aniž si toho kdokoli všimne. Proběhne několik odborných konferencí, do Petrohradu přijede Slavoj Žižek.
Komunisté se obracejí k Bělorusku, kde VŘSR stále slaví postaru. Předseda Komunistické strany Ruské federace Gennadij Zjuganov interpretuje příchod bolševiků k moci jako „záchranu Ruska“ a vypočítává úspěchy: novou ekonomickou politiku a kolektivizaci, industrializaci, kulturní revoluci, pobití fašistů, dobytí vesmíru, jaderný program. Stalinisté v čele s Nikolajem Starikovem poukazují na moc Sovětského svazu, za cara nemyslitelnou.
Potřeba jednoty
Podle letošního průzkumu je 46 procent dotazovaných toho názoru, že Říjnová revoluce byla v zájmu lidu, ale stejné procento tvrdí, že naopak proti němu; 51 procent respondentů hodnotí revoluci kladně, bolševiky by při revoluci přímo podporovalo 32 procent.
Putinovi je tohle mnohohlasí proti srsti: „Lekce historie potřebujeme. Učí nás především smíření, posílení sociálních, politických a občanských vazeb,“ sdělil před Federálním shromážděním na podzim roku 2016. „Je nepřijatelné tahat do přítomnosti rozkol, vztek, zášť a hořkost minulosti, zneužívat pro své vlastní politické a jiné cíle tragédie, které se dotkly prakticky každé ruské rodiny, nehledě na to, na jakých stranách barikády naši předkové stáli.“ Výročí má smířit „potomky rudých a bílých“ jako členy jednoho a téhož národa s tisíciletou tradicí. Nejdůležitější a možná jedinou lekcí historie je potřeba jednoty. Aktérem dějin je Rusko a ruský národ. Nikoli carský režim, nikoli bílí nebo rudí, nikoli disidenti, nikoli diplomaté, nikoli věřící. Kdo k ruským dějinám přistupuje jinak, sleduje tím vlastní podvratné cíle.
Při příležitosti stého výročí revoluce (avšak symptomaticky na Den národní jednoty) bude na Krymu odhalen Památník smíření. Formálně jde o smíření bílých s rudými, ale nikdo nepochybuje, že ženská postava Matky-vlasti na vrcholu má smiřovat jiné. Sevastopolský poslanec Dmitrij Belik se na odhalení sloupu chystá: „V současnosti nesmíme dělit lidi na pravé a levé, rudé a bílé. Památník smíření bude signálem, že uvnitř státu nedopustíme tragické události, jaké vidíme v sousedních zemích.“
Putinův režim mýtus velké ruské minulosti potřebuje. Současné Rusko se topí v ekonomických a společenských problémech a hrdost na sdílenou historii pomáhá mírnit aktuální rozkoly: západ a východ země, věřící a nevěřící, bohaté a chudé, města a venkov. A odvádí pozornost od faktu, že „národního“ v současném Rusku zůstalo pramálo, tedy stejně jako v „revolučním“ Sovětském svazu. Ovšem kromě rétoriky.
Autorka v současnosti žije v Moskvě.