Velký říjen Chiny Miévillea

China Miéville patří společně s Halem Duncanem, Steph Swainstoneovou nebo Jeffem VanderMeerem k nejvýraznějším ­osobnostem New Weird. „Nová divnost“, formující se jako svébytný proud v devadesátých letech, je někdy označována za výsostně postmoderní žánr, a to především díky synkretickému přístupu k literárním fikčním světům. Ty se pohybují napříč fantasy, sci­-fi, hororem, magickým realismem, spekulativní fikcí nebo steampunkem a jsou plné těch nejbizarnějších kombinací. V New Weird zkrátka patří všechna moc imaginaci a Miévilleovy knihy rozhodně nejsou výjimkou. Miéville ale není jen úspěšným spisovatelem, ale také radikálním politickým aktivistou a členem britské Socialistické dělnické strany. Když tedy letos v nakladatelství Verso Books vyšla k výročí Říjnové revoluce jeho kniha October: The Story of the Russian Revolution (Říjen. Příběh ruské revoluce), přirozeně to vzbudilo mnohá očekávání. Kdo jiný by se měl ujmout jednoho z nejchaotičtějších a nejdramatičtějšíchokamžiků v dějinách dvacátého století, plných barvitých pokusů o lidskou emancipaci?

Gejzír faktů a dat

A kritika nešetřila chválou. Recenze deníku The Guardian pěly ódy, ocenění se knize dostalo i na stránkách Los Angeles Review of Books a uznale přikyvovali dokonce i recenzenti z Financial Times. Přesto je namístě nadšení trochu mírnit: přehnaná očekávání by neměli mít zejména čtenáři, kteří doposud Miévillea znají hlavně z jeho nespoutaných próz. Autor se totiž drží až povážlivě při zemi a předkládá čtenářům „jen“ velmi čtivou non­-fiction. Příliš se ani nenamáhá s vykreslováním psychologie postav, takže kupříkladu Lenin nebo Trockij se na stránkách jeho knihy objevují v podstatě sporadicky jako jedny z mnoha historických figur, které se účastnily chaosu ruské revoluce.

Má to své důvody: Kerenskij, Zinovjev, Bogdanov, Martov nebo Stalin – ti všichni jsou spíše upozaděni jako fragmenty velké mozaiky historického příběhu a je zjevné, že autor, jak sám přiznává, věří spíše v samotnou revoluci než v její „světodějné duchy“. Miéville se tak rozhodl psát o dějinách prostřednictvím gejzíru faktů a dat, ze kterých staví solidní historickou prózu, jež si jen málokdy vypomáhá barvitými metaforami a stylistickou brilancí, kterou známe z jeho fikčních světů. Všechnu moc tady autor předal empirii a přísné lineární narativní struktuře, jíž nás provází měsíc po měsíci, den za dnem, a když si to situace žádá, i hodinu po hodině. Na stránkách Octoberu bolševikům rychle ubíhá čas, než se konečně díky Leninově nesmlouvavosti a s organizovanými sověty v zádech rozhodnou vzít Zimní palác útokem. Mezitím si ale musí projít naprostým očistcem, plným beznaděje, nejistoty, dějových zvratů a ideologických piruet. Kerenskij se před jejich očima mění během několika málo kapitol v diktátora, který se neštítí opřít svou moc o ultrapravici, a jeho prozatímní vláda se stává noční můrou, slibující budoucí běsy.

Složitá situace ruské společnosti, rozvrácené revolučním procesem, v Miévilleově podání skutečně směřovala k jednoduchému rozcestí – buď revoluční moc sovětů, nebo vládní moc kontrarevolučních sil. Miéville je prostě přesvědčen, že během občanské války ukázali bělogvardějci zcela jasně – a to s materiální a logistickou podporou západních velmocí –, že nebýt rudého teroru, znali bychom dnes fašismus možná pod názvem „bílý teror“ a jeho kolébkou by bylo obnovené a kontrarevoluční carské Rusko s vůdcovským tyranem v čele, páchající pogromy proti Židům a potírající opozici jako štvanou zvěř.

Bestie utržená ze řetězu

Vzhledem k divokému průběhu ruské revoluce je docela zřejmé, proč Miéville zvolil za kostru své knihy právě lineární časovou linku: je to pouze mechanicky ubíhající čas, který tvoří jedinou jistotu, o niž se lze uprostřed všeho zmatku opřít. Po vypuknutí prvních nezvládnutelných rebelií a následné carově demisi se ulice Petrohradu a Moskvy rychle stávají místy chaosu a anarchie, bestiálních vražd i obyčejných loupeží a rabování. Rusové jsou jeden druhému vlkem a čekají na Hobbesova Leviathana, který s nimi podepíše novou společenskou smlouvu. Ruská revoluce tak vypadá už během prvních měsíců jenom jako divoká bestie, která se utrhla ze řetězu a kterou se nakonec po dlouhých peripetiích podaří zkrotit až bolševikům. A to ještě za obrovskou cenu a s nedozírnými následky.

Říjnová revoluce je v Miévilleově vyprávění každopádně singulární událostí, v níž přestávají platit psaná i nepsaná pravidla. Můžeme bez uzardění říct, že takové politické zemětřesení zasahuje i do samotné sociální ontologie – záměr a způsoby lidského jednání se mění k nepoznání a veškeré dosavadní jistoty a stabilitu odvála revoluční bouře. Každodennost na mnoha místech přestává existovat, zvyklosti se hroutí, instituce se propadají do nicoty, z řádu se stává chaos. Sledovat, jak jednotliví i kolektivní aktéři s tímto chaosem zápolí, je ale fascinující.

Dnes už můžeme být v pokušení číst Říjnovou revoluci anachronicky jakožto od počátku socialistickou, ale během ­celého revolučního roku 1917 bylo ­retroaktivní pojmenování revoluční události daleko od jakéhokoli konsensu. Nikdo vůbec netušil, co se to vlastně děje. Jedná se o revoluci ­buržoazně­-demokratickou, jak tvrdí menševici a eseři, nebo už jde o revoluci socialistickou, jak směle prohlašují někteří bolševici? Rusko na počátku dvacátého století je přece zemí, v níž je buržoazie slabá a průmyslový proletariát takřka neexistuje – neznamená to snad, že jsme se právě ocitli uprostřed liberální revoluce, která má ustavit demokratický parlamentarismus nebo konstituční monarchii ruku v ruce s akumulací kapitálu, modernizací a industrializací země? Objevily se dokonce návrhy volající po pluralitní socia­listické vládě, jež bude dohlížet na transformaci této polofeudální země v kapitalistickou ekonomiku, která teprve vytvoří základnu pro budoucí revoluci proletariátu. Je tedy třeba dostat se k moci a vyčkávat?

Nebo má pravdu Lenin, když tvrdí, že tato vzpoura je předvojem světové socialistické revoluce, po jejímž úspěchu budou padat západní impéria jak mouchy? V situacích, jako je tato, nejsou takové otázky jen zábavnou kratochvílí několika marxistických vzdělanců, protože každá odpověď představuje kompas, podle jehož střelky se následně bude ubírat politika sovětů a s nimi celá země. Teorie je tu bezprostředně spjata s praxí a politickou mocí, která se nachází doslova na ulici v rukou zbídačeného ruského lidu. Kerenskij v čele prozatímní vlády ale nic takového ještě netuší a opojen svým charismatem se domnívá, že systém dvojí moci, který byl záhy ustaven, dokáže zvrátit ve svůj prospěch, a stát se tak s definitivní platností prvním mužem revoluce. Stejné ambice má ale Lenin a několik jeho věrných, kteří utvářují skupinku spiklenců s jednoznačnou a nekompromisní politickou linií a jejichž požadavek je jednoduchý: všechnu moc sovětům! A budou to – alespoň na chvíli – právě masově organizované sověty, kdo se ujme moci ve státě.

Kdo zaváhá, nevládne

Ačkoli se tomu Miéville snaží vyhnout, i z jeho narativu můžeme alespoň mezi řádky číst, že uprostřed mocenských zmatků platí: kdo zaváhá, nevládne. A prakticky jedinými silnými postavami bolševické strany, které si to dostatečně brzy uvědomí, jsou Lenin a Trockij. To oni vyvíjejí nebývalé úsilí, aby přesvědčili své soudruhy o nutnosti ozbrojeného převratu proti prozatímní vládě. I tak je nakonec bude muset přesvědčit utahování šroubů ze strany Kerenského a vzestup kontrarevoluční ultrapravice – poté, co je na Lenina vydán zatykač, který jej nutí ukrýt se ve Finsku. Miévilleův October se nakonec nemůže vyhnout tiché oslavě několika postav, které daly revoluci její jméno a s neochvějnou věrností ji následovaly do všech jejích důsledků, ponechávajíce v posvátném úžasu jak své soudruhy, tak prozatímní vládu. Možná nejsilnějším významem Octoberu je tedy to, že vypráví příběh revolučního oportunismu, který ucítil příležitost, zakousl se do ní a už ji nepustil.

Autor je doktorand na AVU.