Dybbuk 2017, 84 s.
Jako jedna dlouhá, smutná, přerývaně, a přece souvisle navazovaná věta, prokládaná, jak píše autorka, šperkem české řeči, spojkou „a“ – taková je nová básnická sbírka Yvety Shanfeldové. Upřímně žasnu nad tím, jak dokáže češtinu, vedle každodenní angličtiny (žije v New Jersey), slyšet. Do veršů i básní se její samomluva insomniaka člení ne podle obrazů a významů, ale podle rytmu, zvuku, rýmu. Jako je noc, nejčastější „dějiště“ autorčiny promluvy, především splývavou, temnou plochou, proti které se paradoxně rýsuje skutečná podoba vztahů a věcí, jsou slova, jejich tvary, především dlážkami marné cesty za odhalením smyslu netečných dějů, které se rozvíjejí kolem toho, kdo vidí a nemůže spát. Shanfeldová slova zaměňuje na základě jejich zvukové podobnosti, jako by do sebe „zasouvala“ dvě odlišné představy, které přes sebe „prosvítají“ a spolehlivě vyvolávají neklid, zmatení, závrať. Pět tematických oddílů sbírky, na jejichž názvu pramálo záleží, jen volně vymezuje pole básnické výpovědi. Určující je vždy to, kam tato témata (soužití partnerů, smrt matky, vzpomínání na Prahu) autorku zavedou a co ji donutí si připustit a uvědomit. Po pár desítkách stran ale začínají rozpoutanou lavinu slov, třebaže místy mnohomluvnou, rušivě „brzdit“ neumělé úplné rýmy. Každý z nich je vytržením z proudu tajemných evokací, jako když náhle v noci ze spánku vytřeštíte oči do tmy a všechny hrůzy, co vás pronásledovaly, a všechna tušení, co se každým okamžikem měla proměnit v poznání, nenávratně zmizí.