Když muzikál Damiena Chazelleho La La Land získal čtrnáct nominací na Oscara, byl už nějakou dobu univerzálně opěvovaným filmovým hitem. Snímek se snaží vypovídat o autenticitě, ale sám ji postrádá.
Prakticky celý leden přicházejí zprávy o úspěchu muzikálu La La Land režiséra Damiena Chazelleho, který křísí dnes již opomíjený žánr a přitom skládá poklonu svým předchůdcům. Pozitivní kritiky doplňují čísla svědčící o vysoké návštěvnosti na americké půdě i na klíčových zahraničních trzích, titulky informují o rekordním počtu Zlatých glóbů a stavějí snímek do role favorita oscarového klání. Film o hollywoodském snu jedné herečky a jednoho jazzového klavíristy se, jak to vypadá, zalíbil všem. Divákům odrostlým na muzikálech padesátých let, dvacátníkům, kteří nikdy neslyšeli o Genu Kellym, fanouškům romantických filmů i těm, kterým se při slově happyending ježí vlasy na zátylku. La La Land vybalancoval paradoxní pozici díla, jež se pokouší oslovit více protichůdných publik, do mistrného akrobatického čísla. Problém však je, že se snaží vyprávět o něčem, co sám postrádá – o vnitřní autenticitě.
Nadhled utopený v nostalgii
Bylo by nesmyslné vyčítat muzikálu s milostnou zápletkou nedostatek realismu a filosofické hloubky. Právě emocionální vypjatost tanečních a zpívaných scén či náhlé přechody nálad (například mezi hereckými ambicemi protagonistky a sestřihem nepovedených castingů) patří k nepopiratelným kladům a udržují film ve strhujícím rytmu. Vztah hlavních hrdinů, Mii a Seba, ovšem není pro vyprávění stěžejní. To ostatně ani nemůže, když z něj vidíme pouze schůzku v kině a rozchodovou večeři. Namísto toho se otvírá pohled na dva snílky a jejich ambice – Seb chce zachránit umírající jazz a Mia touží po kariéře plakátové hvězdy –, v němž se zrcadlí i spasitelská Chazelleho snaha o obnovu žánru ze starých dob. Nejedná se však o oživení, spíše jde o balzamování obdivovaného.
Seznam citací a odkazů na starší snímky by vyplnil celý další odstavec, přesto by většímu pochopení vztahu La La Landu ke klasickému muzikálu nepomohl. Jeho poloha je záměrně rozostřená, jak jinak by také mohl zaujmout fanoušky žánru i publikum, které je jím zcela nepolíbené. Režisér a zároveň scenárista začlenil do filmu několik prvků, které by měly svědčit o žánrovém sebeuvědomění. Od klišé o osudovém vztahu, které se tu rozehrává, aniž by se naplnilo, přes nahlédnutí do studiových kulis, které se uplatní až při fantaskním finále, po střídání ročních období ve městě, kde je každý den letní. Naznačený nadhled se však utápí ve všudypřítomné nostalgii a namísto moderního pojetí nabízí Chazelle jen odkazy na exaltované muzikály, kterým obrousil hrany pro neznalé mladší publikum, a matnou vzpomínku na technicolorové klasiky.
Skutečné umělecké ambice?
La La Land rozehrává obdivuhodnou hru náznaků s množstvím motivů a čeká, že si je každý divák seskládá k vlastní spokojenosti – včetně několika vybájených konců. Strategie mnohoznačnosti by pro film nebyla překážkou, zvlášť když umí prodat nostalgii i neznalým divákům. Problematický je ale na jedné straně snobský postoj postav k hudbě a herecké profesi, a na druhé to, jak se v Chazelleho filmu reálně zpívá a hraje. Chazelle neumí v muzikálové formě srozumitelně podat skutečné umělecké ambice, jako se mu to povedlo v předchozím snímku Whiplash (2014). Lehkým melodiím, jimiž se Seb vyzpívává ze svých pocitů, by se jako jazzový purista dozajista vysmál. Mia odsoudí schizofrenní prostředí castingů, aniž by byla schopna dohlédnout, že doménou charakterního herectví je spíše divadlo než svět filmových hvězd. Vznikající paradox boří umně vystavěnou iluzi o návratu do klasického muzikálu a zanechává spíše pocit prohlídky filmových exponátů.
Autorka je filmová publicistka.
La La Land. USA, 2016, 128 minut. Režie a scénář Damien Chazelle, kamera Linus Sandgren, střih Tom Cross, hudba Justin Hurwitz, hrají Emma Stoneová, Ryan Gosling, John Legend, Rosemarie DeWittová ad. Premiéra v ČR 5. 1. 2017.