Polská parlamentní krize

Opozice si zahrála, Kazczyński vyhrál

V Česku jsme kdysi zažili vánoční televizní krizi. V Polsku právě odezněla vánoční parlamentní krize. Společným znakem obou byly obrázky opozičních politiků nocujících ve veřejných prostorách ve jménu boje za svobodu slova. Rozdíl je v tom, že v Česku vše skončilo jakousi remízou, kdežto v Polsku opozice prohrála, byť to sama vnímá jinak.

Na začátku byl pokus vládní strany Právo a spravedlnost (PiS) zásadně omezit pohyb novinářů v prostorách dolní komory (Sejmu) a redukovat tak jejich kontakt s poslanci. Opozice nezůstala u ostrých protestů, ale přistoupila k obstrukcím a její poslanci umísťovali na řečnický pultík vývěsky s heslem „svobodná média“. Konání opozice poněkud obtížně nervově snášel předseda (maršálek) Sejmu Marek Kuchciński z vládnoucí strany PiS. Opakovaně využíval svého práva napomínat řečníky, že nemluví k věci (k pořadu rozpravy), vypínal jim mikrofon a vykazoval je od pultíku. Politická horečka byla na všech stranách vystupňovaná i tím, že na programu byl státní rozpočet. Zlom nastal, když maršálek dokonce jednoho opozičního poslance vyloučil ze schůze. Poslanci Občanské platformy (PO) a strany Moderní (Nowoczesna) obsadili prostor kolem řečnického pultíku i maršálkovského stolce a fakticky Kuchcińskému znemožnili pokračovat v řízení schůze. Maršálek poté schůzi převelel do jiného, mnohem menšího a neadekvátně vybaveného sálu, kde byl – jen za účasti poslanců PiS a bez průkazného kvora – mimo jiné i schválen rozpočet.

 

Rozdělené Polsko

Opoziční poslanci pokračovali v protestním záboru hlavního jednacího sálu a venku je začali podporovat demonstranti, kteří blokádou celé budovy chtěli znemožnit poslancům PiS odejít. Původní spouštěč celého dramatu – „zeď“ proti novinářům – mezitím pominul, protože PiS od opatření ustoupilo se slovy, že jim od začátku šlo jen o „komfort“ médií a že vše bude projednáno konsensuálně a v konzultaci s hlavními redakcemi. Blokáda sálu přesto trvala přes vánoční svátky. Teprve 12. ledna ji předseda PO ukončil a označil ji za úspěšnou (protože svobodná média byla údajně zachráněna).

Co však celá kauza ve skutečnosti ukázala? Za prvé, vládní straně PiS nikterak neuškodila – její preference jsou stále okolo 35 procent, což odpovídá volebnímu výsledku v roce 2015. Za druhé, mobilizační potenciál opozice stagnuje či přímo slábne. Veřejné demonstrace zaostaly za očekáváním a nelze to svést na vánoční čas a chladné počasí. Souvisí to i s celkovým vyčerpáním nestranické (nepolitické) opoziční iniciativy Výbor na ochranu demokracie (KOD) i se skandály jeho hlavní postavy, aktivisty Mateusze Kijowského. Za třetí, stranická a parlamentní opozice je nadále rozdělená a chybí jí jasná autorita. PO a Nowoczesna se v rozhodující chvíli opět rozešly. Nowoczesna po svátcích přijala pozvánku PiS k vyjednávání, zatímco PO ji odmítla s tím, že ji nemá co iniciovat předseda Senátu, tedy komory, které se krize vůbec netýkala. Kauza dokonce přispěla k nesvárům i uvnitř samotné PO. Zatímco její předseda, parlamentní praktik a pragmatik, chtěl blokádu odvolat již mnohem dříve, zejména mladší a radikální poslanci PO nesli „ústup“ velmi hořce a chtěli pokračovat v boji. Jiná část opozice, Polská lidová strana (PSL), se zase k blokádě nepřipojila vůbec.

Celý příběh znovu ukázal, jak hluboko je Polsko rozdělené. Poslanci si opět navzájem vyhrožovali trestním stíháním. Před parlamentem na ně totéž – a horší věci – pokřikovali demonstranti, jejichž hněv roste úměrně se zklamáním nad marností jejich protestů. Oba tábory se vzájemně vylučují nejen „ze slušné společnosti“, ale i z polského národního společenství. Není to nic nového. Polarizace se prohlubuje minimálně od smolenského leteckého neštěstí v roce 2010. Ostatně právě nyní, po nástupu PiS k moci, vrcholí snahy pohnat k odpovědnosti (tedy za mříže) tehdejšího premiéra za PO a dnešního šéfa Evropské rady Donalda Tuska.

 

Mnoho povyku pro nic

Po Ústavním soudu, kde mimochodem Kaczyński taktéž zaznamenal vítězství, se dějištěm této hluboké polarizace stává další institucionální pilíř demokratického režimu: dolní komora parlamentu. Bude velmi těžké, ne­li nemožné tyto rány jednou zacelit. Nejsmutnější na celé věci je, že za polarizací ve skutečnosti nestojí nějaký smysluplný ideový a politický konflikt, v němž by se reálně odrážely zájmy společenských skupin. Jinými slovy: mnoho povyku pro nic. Vládnoucí konzervativci, představující při absenci levice údajně „sociální pól“ polské politiky, sice značně rozšířili sociální transfery a změkčují penzijní reformu, strukturální problémy polského hospodářství však patrně nebudou schopni vyřešit, dokud budou trvat na modle suverenity a na řešeních v měřítku národních států. A opoziční liberálové či „liberálové“? Ti jen marně hledají sami sebe.

Mohou si z polského příběhu odnést nějaké „poučení z krizového vývoje“ Češi? Snad dvě obecná: za prvé, zaplaťpánbůh za politiku, v níž se neustále nebojuje o morální, kulturní, symbolické a identitární principy. A za druhé, slovo parlament je odvozeno od slovesa „parler“ – mluvit. Smutným symbolem polské krize je maršálek vypínající řečníkům mikrofon. Ticho totiž netrvalo dlouho, vystřídalo ho skandování. V zájmu „řádné“ a „spořádané“ rozpravy se z jednání nakonec stal nepokrytý karneval. Procedurální pravidla polského Sejmu se nejeví jako šťastná. To, že se v Polsku „předseda Sejmu“ řekne „maršálek“, je příznačné. Situace totiž dospěla tak daleko, že Kuchciń­ski chtěl mít schůzi „na povel“. Jak to dopadlo, by mělo být mementem pro všechny, kdo na Mussoliniho způsob degradují parlamentní „mluvírnu“ na „žvanírnu“ a chtěli by parlamentní komoru řídit jako firmu.

Autor je politolog.