Flâneur nebo flanér, ten bezcílný městský tulák, Baudelairem představený a Benjaminem popsaný, už oblékl nejrůznější převleky a v posledních letech jako kdyby zase jednou vcházel do světla a pozornosti umělců i kulturních badatelů. Teju Cole, jeden z nejuznávanějších a nejoceňovanějších amerických spisovatelů poslední dekády, jej učinil středobodem svého románu Open City (Otevřené město, 2012), univerzitní pedagog Matthew Beaumont se v knize Nightwalking: A Nocturnal History of London (Chůze nocí. Noční historie Londýna, 2015) jal analyzovat literární i výtvarné obrazy potulky setmělou britskou metropolí a Lauren Elkinová nedávno působivou kombinací memoáru a kulturní historie uvažovala o ženěflanérce ve svazku Flâneuse: Women Walk the City in Paris, New York, Tokyo, Venice, and London (Flanérka. Ženská procházka městem v Paříži, New Yorku, Tokiu, Benátkách a Londýně, 2016). Flanérky a flanéři se navrátili do literatury i filmu, do metropolí dobře jim známých i těch nových, exotických, horečnatě rostoucích a redefinujících sebe samé i lidi v nich pobývající.
Dalo by se předpokládat, že komiksovému médiu se bude figura flanéra spíše vyhýbat. Komiks jsme si historicky navykli vnímat buď jako formu dětskou (pokud ne dokonce dětinskou), nebo – možná spíš a zároveň – jako až excesivně akční, na děj zaostřené vyprávění, a jakkoli tyto stereotypy v posledních letech a desetiletích postupně erodují, představa určité vnitřní afinity komiksu k naivním zvířátkům, superhrdinským převlekům a svistotu střel nadále většinově přetrvává. A přesto není na stránkách moderních komiksů a komiksových románů o bludné měšťany nouze: najdeme je u Setha nebo Chrise Warea, ale potkat se s nimi lze i v některých atmosféričtějších Batmanech. V těch nejpodařenějších případech tu archetypálně moderní, městská postava díky zručné práci se sekvenčním obrazem a do něj vpisovaným textem nabývá až záviděníhodné přesvědčivosti a působivosti.
Snad nikdo nedokázal komiksem zachytit charakter, podstatu, pocit a atmosféru flanéra lépe než japonský tvůrce Džiró Taniguči. Extrémně přesná a neselhávající linka všestranného mangaky, scenáristy a kreslíře japonského komiksu, dokáže stejně efektivně zprostředkovat jak divočinu velehor, tak neméně divoké hemžení velkoměsta. Taniguči vytvořil dvojici v lecčems zrcadlových komiksových románů, jež sledují právě takového potulujícího se, přemítajícího, vzpomínajícího a inspiraci hledajícího jednotlivce při procházkách městem. V Aruku Hito (Muž, který se prochází, 1992) jím je bezejmenný úředník ve výslužbě, jenž někdy se psem, někdy osamocen bloumá předměstskými uličkami Tokia, o dvacet let mladší komiks Furari (Bezcílně, 2011) pak takřka totožný model transponuje do minulosti, když kartografa toužícího po sestavení první přesné mapy nechává potulovat se zabydlenými zákoutími počátku 19. století.
Každá z těch dvou knih funguje samostatně, ve svých na slovo skoupých panelech obě nabízejí pomalé, promyšleně bezmyšlenkovité, nostalgicky každodenní momentky. Zároveň se ale obě – položeny vedle sebe – jedinečným způsobem doplňují. Stejné tu zůstává téma a čistě geograficky vzato se nemění ani prostor: Furari je zasazeno na okraje Eda, tedy města, jež po konci šógunátu a nástupu císaře Meidžiho začalo hledat své nové já pod jménem Tokio. Vliv uplývajícího času je sice na první pohled všudypřítomný a neodmyslitelný, vnějškové odlišnosti ale blednou před drobnými konstantami lidské (městské) existence: dnes jako před dvěma sty léty tak možno ruchu velkoměsta uniknout pod osamoceným stromem nebo sledováním padajících lístků sakur v parku a vždy je možné se radovat z pozorování říčního provozu.
Oceňovaný japonský kreslíř sklízel v Evropě možná větší úspěch než v domovském Japonsku: spolupracoval s francouzskými tvůrci (slavného Moebia nevyjímaje), zásadně podnítil zrod frankojaponského komiksového hnutí La Nouvelle Manga a v roce 2011 převzal z rukou francouzského ministra kultury rytířský řád umění a literatury. Podobně globálně rozkročené byly i mnohé z jeho komiksů: samurajští válečníci se v nich občas vypravovali až na Divoký západ a od původu francouzský flanér se prolnul s mono no aware, niterně japonskou citlivostí vůči všemu pomíjivému. Procházet se s oběma bezejmennými protagonisty, bloumat a potulovat se Tanigučiho komiksy tedy znamená v usebrání rozpoznávat krásu, ať už se odehrává kdekoli.
Džiró Taniguči zemřel v sobotu 11. února 2017 ve věku 69 let. Aruku Hito i Furari jsou k dispozici v anglických, francouzských a německých překladech, v češtině vyšly v roce 2010 komiksové romány Kniha větru (Kaze no sho, 1992) a Nebeský orel (Ten no taka, 2002–2009).
Autor je bohemista.