Strýček Váňa v časech bez událostí

Klasika Antona Pavloviče Čechova Strýček Váňa se dočkala překvapivé aktualizace. Brněnské představení akcentuje především existenciální podtext hry: je sondou do „atonálního světa“, ve kterém se staré hodnoty zhroutily a nové nebyly dosud vytvořeny.

Divadelní inscenace Strýček Váňa v brněnském HaDivadle se pokouší o syrovou výpověď z časů, kdy se zoufale čeká na to, až se konečně něco změní, ale navzdory různým náznakům stále nenastává nic. Moderátorem pomyslné debaty mezi autorem hry Antonem Pavlovičem Čechovem a současným filosofem Alainem Badiouem se stal režisér Ivan Buraj. Z čekání na Godota se v jeho pojetí proměnilo v čekání na Událost, která nepřichází. Strýček Váňa je cynickou fraškou, jejíž trpká vážnost narůstá společně s vědomím, že je projekčním plátnem utkaným z našich vlastních životů.

 

Měšťácké pokrytectví

Pod spektakulární vrstvou plnou erotizovaného násilí a prvoplánového vtipu se nachází nihilistická linka, která se snaží ukázat měšťanskému publiku jeho vlastní životní letargii a zpustlost. Pokrytectví tu na nás dýchá na každém kroku. Společenské vztahy se rozpadají do jednotlivých lidských atomů, které se i v provinční ruské vesničce naprosto ztrácejí. Jejich trajektorie se protínají způsobem, který samy neočekávaly a se kterým se ne­ umějí vypořádat.

Barbarství života rozpadlé komunity nedokáže prolomit ani nejzajímavější aktér, doktor Astrov, který platí v tamějších luzích a hájích za vzdělance s vyššími aspiracemi. Horizont jeho ekologických úvah dává diváku naději, že právě on by mohl přispět k rozřešení sebedestruktivní lidské slepoty. Slepota k vlastní situaci a jejímu kontextu ale nevyplývá ani tak ze samotného faktu morální zkaženosti postav, jako spíše z neschopnosti uniknout z ní. Je jasné, že impuls ke změně sociálních vztahů nepřijde zevnitř, a proto může být Astrov vnímán jako archetypální intelektuální spasitel. Ukáže se nicméně, že tento ekologicky uvědomělý vzdělanec nezvládá svůj život o nic lépe než kdokoli z přítomných. Po několika lajnách kokainu dokáže spolehlivě zabít veškerou naději, která do něj snad mohla být vkládána. Nezvladatelná vášeň k nedosažitelné ženě jej dožene málem až k pokusu o znásilnění. Ze scény odchází jako zpráskaný pes, který může být rád, že už má všechno konečně za sebou, a může začít přemítat, co že se to vlastně stalo a jak hluboko se mu podařilo klesnout.

Není úplně jasné, jestli pozorujeme osudy lidských subjektů, nebo jenom dráhy atomizovaných objektů, tedy lidí, kteří objektifikují jak sebe samé, tak i všechny ve svém okolí při cynických kalkulech o vlastním prospěchu. Ostatně samotná ekologická intermezza, kterých se objeví během inscenace několik, tvoří kontrapunkt mezi společným (životním) prostředím, jež má být záležitostí všech (nicméně nikdo se o ně uprostřed svých starostí nezajímá), a teritoriální mikropolitikou mezi fragmenty toho, co se kdysi nazývalo lidskou společností.

 

Stísněné mezidobí

Problém „atonálního světa“, ve kterém se všichni aktéři nacházejí, spočívá v tom, že staré už neplatí a nové ještě nenastalo. Stísněné mezidobí mezi odchodem dřívějšího a nástupem budoucího je charakterizováno nudou a všudypřítomným břídilstvím posledního člověka, který sice odvrhl staré hodnoty, ale ještě nevytvořil nové. Stává se tak jenom otrokem svých impulsů, afektů a křivd bez jakéhokoli kompasu, který by mu řekl, kudy se má vydat. Těžko mu pak dávat za vinu, že se točí v kruhu. Zároveň není známo, že by odněkud měla nebo mohla přijít záchrana. Mnohem spíše se tu odvíjí příběh lidí, kteří jsou vydáni napospas nahodilosti vlastní existence a okolnostem, do kterých byli vrženi, aniž by byli schopni si je uvědomit, natož se s nimi vypořádat.

Brněnská inscenace je pod spektakulárním povrchem mnohem temnější, než se na první pohled zdá. Možná, že Ivan Buraj svůj divadelní kompas našel, podoba her v jeho režii tomu ostatně nasvědčuje. Z HaDivadla se tak pomalu, ale jistě stává existenciální sonda do našeho světa bez Událostí a linií úniku. Na obraz v zrcadle, které se nám tu nastavuje, není pěkný pohled, nicméně kdo chce žít bez iluzí, nevybral si zkrátka cestu štěstí.

Autor je filosof.

Anton Pavlovič Čechov, Ivan Buraj: Strýček Váňa. Překlad Leoš Suchařípa, režie Ivan Buraj, dramaturgie Dagmar Radová a Matěj Nytra, výprava Jana Boháčková a Lenka Jabůrková, výběr a úprava hudby Pavel V. Boiko, asistence režie Tereza Agelová, hrají Jan Lepšík, Simona Peková, Cyril Drozda, Lucie Andělová, Táňa Malíková, Robert Mikluš j. h., Marie Ludvíková, Miroslav Kumhala. HaDivadlo, Brno, premiéra 8. 4. 2016.